Napětí mezi Spojenými státy a Íránem v posledních týdnech eskaluje. Poté, co Donald Trump nechal – podle všeho „na přání“ Izraele – vypovědět jadernou smlouvu s Íránem a uvalil na Teherán znovu další várku sankcí, zaplnila éter vlna oboustranných pohrůžek. USA přitom hrozí nejen Íránu, ale kvůli dodržování sankcí také svým evropským „spojencům“, přičemž současně snad nabízejí Teheránu možnost dojednat za nových podmínek dohodu zcela novou. Írán nicméně jakákoli jednání „pod nátlakem“ odmítá a proklamuje, že je v případě vojenského útoku připraven se bránit. Mezitím se objevují spekulace, podle nichž jsou USA připraveny udeřit na Írán už příští měsíc, v plánu jsou prý nálety na íránská jaderná zařízení…

Americký Foreign Policy v této situaci přináší text Hoomana Majda, který lze považovat za jakýsi základní "manuál" k pochopení íránských postojů, s nimiž žádné americké hrozby „nepohnou“, maximálně jen naopak sjednotí Íránce za svým vedením. (Text jsme publikovali v aktuálních tištěných Literárkách).

Pýcha a předsudek v Teheránu

Neschopnost naladit komunikaci mezi USA a Íránem není ničím novým. Nyní se ale americký prezident Donald Trump rozhodl odstoupit od jaderné dohody s Íránem, což zaručuje, že napětí se bude v příštích měsících jen zhoršovat. A tak ti, kteří by chtěli krizi alespoň trochu předejít, by se měli začít učit alespoň základy farsí a začít by měli u slovíčka nafs. Značí v zásadě koncept, jímž lze už po staletí definovat íránskou politickou kulturu, obzvláště pak její interakci s cizinci. Současně nabízí náhled na to, jak íránská vláda přistupuje ke složité diplomacii právě toho typu, jemuž dnes čelí.  

Nafs doslova znamená „vlastní osobu“, ale záleží na jemných rozdílech, s nimiž Íránci tento pojem používají. Nejčastěji v obratu „itímád bi nafs“, což znamená „sebedůvěra“, „šíkast-i nafs“, což je ekvivalent „skromnosti“, a „ízát-i nafs“, v zásadě „sebeúcta“ nebo obecněji „hrdost“. Íránci tyto koncepty už dávno používají k hodnocení dobrých i špatných vlastností svých lídrů. Například šáh Reza Páhlaví, který v Íránu vládl v letech 1941 až 1979, bez ohledu na veškerou svou marnivost, měl v očích Íránců ve svém „nafs“ málo itímádu – byl osobnostně slabý, aby ustál vážné hrozby, které se na jeho vládu hrnuly. Než aby se v roce 1978 tvrdě vypořádal s demonstranty, kteří požadovali konec jeho dynastie, omluvil se v rozhlasovém projevu za všechny možné nedostatky a o rok později z Teheránu rovnou uprchl.

Mnozí Íránci Páhlavího dynastii nikdy neodpustili nedostatek náležitých „nafs“; z jejich pohledu šáh podkopal legitimitu své vlastní dynastie a moci tím, že neměl dostatek sebedůvěry. A obráceně, mnozí Íránci, včetně těch věřících, dnes s hrdostí vzpomínají na sekulárního nacionalistu Muhammada Mossadeka, šáhova protivníka z 50. let, právě kvůli tomu, že jeho cit pro hrdost s ním mohl sdílet celý národ. Na rozdíl od narcisistního šáha Mossadek vyjadřoval svou sebedůvěru tím, že trval na Íránu nezávislém na dobrodiní cizích mocností, protože to by neodvratně vedlo k tomu, že bude Írán vykořisťován.