Napětí mezi Spojenými státy a Íránem v posledních týdnech eskaluje. Poté, co Donald Trump nechal – podle všeho „na přání“ Izraele – vypovědět jadernou smlouvu s Íránem a uvalil na Teherán znovu další várku sankcí, zaplnila éter vlna oboustranných pohrůžek. USA přitom hrozí nejen Íránu, ale kvůli dodržování sankcí také svým evropským „spojencům“, přičemž současně snad nabízejí Teheránu možnost dojednat za nových podmínek dohodu zcela novou. Írán nicméně jakákoli jednání „pod nátlakem“ odmítá a proklamuje, že je v případě vojenského útoku připraven se bránit. Mezitím se objevují spekulace, podle nichž jsou USA připraveny udeřit na Írán už příští měsíc, v plánu jsou prý nálety na íránská jaderná zařízení…

Americký Foreign Policy v této situaci přináší text Hoomana Majda, který lze považovat za jakýsi základní "manuál" k pochopení íránských postojů, s nimiž žádné americké hrozby „nepohnou“, maximálně jen naopak sjednotí Íránce za svým vedením. (Text jsme publikovali v aktuálních tištěných Literárkách).

Pýcha a předsudek v Teheránu

Neschopnost naladit komunikaci mezi USA a Íránem není ničím novým. Nyní se ale americký prezident Donald Trump rozhodl odstoupit od jaderné dohody s Íránem, což zaručuje, že napětí se bude v příštích měsících jen zhoršovat. A tak ti, kteří by chtěli krizi alespoň trochu předejít, by se měli začít učit alespoň základy farsí a začít by měli u slovíčka nafs. Značí v zásadě koncept, jímž lze už po staletí definovat íránskou politickou kulturu, obzvláště pak její interakci s cizinci. Současně nabízí náhled na to, jak íránská vláda přistupuje ke složité diplomacii právě toho typu, jemuž dnes čelí.  

Nafs doslova znamená „vlastní osobu“, ale záleží na jemných rozdílech, s nimiž Íránci tento pojem používají. Nejčastěji v obratu „itímád bi nafs“, což znamená „sebedůvěra“, „šíkast-i nafs“, což je ekvivalent „skromnosti“, a „ízát-i nafs“, v zásadě „sebeúcta“ nebo obecněji „hrdost“. Íránci tyto koncepty už dávno používají k hodnocení dobrých i špatných vlastností svých lídrů. Například šáh Reza Páhlaví, který v Íránu vládl v letech 1941 až 1979, bez ohledu na veškerou svou marnivost, měl v očích Íránců ve svém „nafs“ málo itímádu – byl osobnostně slabý, aby ustál vážné hrozby, které se na jeho vládu hrnuly. Než aby se v roce 1978 tvrdě vypořádal s demonstranty, kteří požadovali konec jeho dynastie, omluvil se v rozhlasovém projevu za všechny možné nedostatky a o rok později z Teheránu rovnou uprchl.

Mnozí Íránci Páhlavího dynastii nikdy neodpustili nedostatek náležitých „nafs“; z jejich pohledu šáh podkopal legitimitu své vlastní dynastie a moci tím, že neměl dostatek sebedůvěry. A obráceně, mnozí Íránci, včetně těch věřících, dnes s hrdostí vzpomínají na sekulárního nacionalistu Muhammada Mossadeka, šáhova protivníka z 50. let, právě kvůli tomu, že jeho cit pro hrdost s ním mohl sdílet celý národ. Na rozdíl od narcisistního šáha Mossadek vyjadřoval svou sebedůvěru tím, že trval na Íránu nezávislém na dobrodiní cizích mocností, protože to by neodvratně vedlo k tomu, že bude Írán vykořisťován.

Mossadekovo pojetí národní hrdosti coby kulturní ideál přežilo dodnes. Když se v roce 1979 zrodila islámská republika, většina jejích stoupenců opravdu věřila, že tím končí éra pokory vůči Západu. Jejich lídr, ajatolláh Ruholláh Chomejní, měl „izát“ i „itímád“ – hrdost a sebedůvěru a dával je najevo bez jakéhokoli „šíkást“. Nikdy nepolevil v prosazování svých cílů, tedy ve snaze dosáhnout respektu pro Írán i islám jako rovných ostatním státům a náboženstvím, a to i za cenu, že tím občas musel jít proti okamžitým zájmům své země. Neváhal vzít jako rukojmí americké diplomaty a občany, částečně v odvetě za roky prožitého ponižování a servilnosti, nebo zatáhnou Írán do dlouhé války v odvetě Saddámu Husajnovi za to, že napadl Írán v době, kdy byl zrovna slabý. Jeho významný „šíkast“ přišel ve chvíli, kdy po osmi letech války a milionech obětí konečně akceptoval dohodu o příměří s Irákem: Přirovnal to ke kalichu s jedem. Upřednostňoval by smrt ve jménu svého i národního „izát“.

Dnes hesla nad vchodem do budovy ministerstva zahraničí v Teheránu ve farsí hlásají: „Ani východní, ani západní, islámská republika.“ Slogan má všem, zaměstnancům i návštěvníkům, připomínat, že Írán není spojencem žádné mocnosti, ale je sám sebou. Od krize s americkými rukojmími před čtyřmi dekádami pod tímto sloganem oficiálně neprošel žádný americký diplomat nebo politik. Tato fráze ale definuje íránskou zahraniční politiku. Každý íránský prezident a každý ministr zahraničí se s ní plně ztotožňuje a razí její filosofii.

Tento princip byl patrný i při vyjednávání jaderné dohody. Prezident Hasan Róhání i jeho ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf byli na každém kroku konfrontováni domácími politickými silami, které se obávaly, že jakýkoli ústupek Západu zradí heslo nad vchodem ministerstva.

Zaríf dal jasně najevo, že mu perská hrdost nedovolí pokračovat v jakýchkoli jednáních se zahraničními diplomaty, pokud by existovaly byť i jen náznaky, že Írán není považován za rovnocenného partnera. V červenci 2015, během závěrečného kola rozhovorů ve vídeňském Coburském paláci, šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová pohrozila, že od jednání odstoupí, pokud Írán neprojeví více pružnosti. Pro mnohé Íránce se to rovnalo výzvě, aby se Teherán podvolil. A tak Zaríf na Mogheriniovou zakřičel: „Nikdy nevyhrožujte Íránci!“

Íránská vláda už dlouho připomíná, že bude nepřítelem každého, kdo ji a íránský národ nebude vnímat s úctou. (Je přitom pravdou, že by Západ opravdu mohl vůči Íránu čas od času projevit více respektu než dosud.) Nicméně, v posledních čtyřiceti letech byl Barack Obama jako by jediným americkým prezidentem, který si zřejmě opravdu uvědomil, jak silně Íránci touží po uznání svého významu, a tak jim při rozhovorech o jaderné smlouvě – prostřednictvím ministra zahraničí Johna Kerryho – nabídl plnou dávku „izátu“. Díky tomu byl Obama s to vést s Teheránem smysluplný dialog a nakonec dospět až k dohodě. Trump naproti tomu nebere žádné ohledy na „nafs“, zařadil Íránce na svůj obecný seznam zemí, odkud občané nesmějí do USA, a slíbil jim „ještě větší problémy, než jaké kdy měli“, pokud se jejich země vrátí k jadernému programu z časů před dohodou.      

Když ale Trump sám od dohody odstoupil, Róhání se Zarífem si nemohou dovolit obnovit rozhovory s Washingtonem: Už nyní jsou terčem ostré domácí kritiky zprava i zleva pro svou naivitu, s níž Washingtonu vůbec kdy uvěřili. Na počátku června nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí oznámil, že Írán sice bude dohodu dodržovat i bez USA, ale připraví se na masivní navýšení produkce obohaceného uranu. O pár dní později šéf íránské atomové agentury Alí Akbar Sálehí poskytl televizi rozhovor přímo z nového provozu na výrobu centrifug, čímž zdůraznil, že pokud Írán z dohody nezíská alespoň nějaké benefity, vrátí se k jadernému programu, aniž by ovšem vyráběl jaderné zbraně.

Kdykoli Írán pocítí nedostatek respektu, okamžitě se začíná chovat přesně tak, jak ostatní nechtějí. Tentokrát to nebude jiné. Jen bude mít vláda nejspíš podporu svého národa, i když ještě ani nepocítil žádné ekonomické zlepšení, které původní smlouva slibovala.

Neznamená to ale, že je válka mezi Západem a Íránem nevyhnutelná. Západní lídři musejí Íránu ponechat jeho „nafs“ k uchování „izátu“ – a pak se uvidí, kam budou s to dojít. 

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.