Islámský stát obsadil Palmýru v květnu 2015. Stalo se tak po dvou týdnech bojů, v nichž podle dostupných zpráv přišlo o život přes osm desítek syrských vojáků a 170 sebevražedně naladěných fanatiků. Pětadvacet zajatých vládních vojáků bylo následně popraveno – ve starobylém římském amfiteátru si museli kleknout a teenagerům z řad Daeše se dostalo cti povraždit je ranou do týla před očima nahnaných obyvatel města. Dobytí Palmýry tehdy bylo součástí rozsáhlé ofenzívy, kterou džihád současně zahájil na severu Sýrie a při níž obsadil rozsáhlá území v provinciích Idlíb, Hamá a Latákia. Mnohé napovídalo tomu, že jednotný syrský stát prožívá poslední týdny. Syrská armáda se ještě v červenci 2015 pokusila Palmýru dobýt zpět, ale měsíční operace k ničemu nevedla.

Podle ruských diplomatických zdrojů byla tehdy Moskva z Washingtonu informována, že podle amerických odhadů Daeš a další džihádisté, s pomocí amerických zbraní dodávaných prostřednictvím Saúdské Arábie, do konce října dobudou i Damašek. Rusko poté vstoupilo do syrské války a rovnováha sil se zvrátila. „Věděli jsme, že Daeš sílí, sledovali jsme je, viděli jsme, že Daeš nabírá na síle, a mysleli jsme, že Asad bude ohrožen. Možná bychom za takové situace mohli Asada donutit k jednání, ale namísto vyjednávání mu přišel na pomoc Putin. (…) Rusové přišli, protože Daeš neustále sílil. Hrozilo, že zahájí nástup na Damašek a tak podobně, a proto Rusové vstoupili. Protože nechtěli vládu Daeše. A tak podpořili Asada,“ popsal koncem loňského roku tehdejší americké úvahy ministr zahraničí John Kerry. S ruskou leteckou podporou pak syrská armáda se svými četnými spojenci osvobodila Palmýru loni v březnu a ruský orchestr zahrál v tamním amfiteátru triumfální koncert.

O půl roku později – na vlně euforie z osvobození východního Aleppa – syrská armáda Palmýru zase vyklidila postupujícímu Daeši, který si snadno poradil s tamní nezkušenou posádkou. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov nicméně prohlásil, že by se „rád mýlil, že celý (útok Daeše) nebyl řízen a koordinován“ Západem s cílem „poskytnout trochu oddechu těm banditům, kteří jsou ve východním Aleppu“. Čili, že Daeš opakovaně obsadil Palmýru za asistence USA.

O další čtyři měsíce – a jednu americkou administrativu – později je Palmýra, nový symbol džihádistické kulturní destrukce, znovu v rukou syrské armády, byť motorem ofenzívy byli příslušníci ruských speciálních oddílů. Změna je ale právě v oné nové administrativě – Pentagon, který sice oficiálně dál odmítá „spolupráci“ s Ruskem nebo se Sýrií, k opětovnému osvobození Palmýry přispěl přiznanými 45 nálety na cíle Daeše v oblasti. A protože po boku syrských jednotek do Palmýry vstoupili i bojovníci libanonského Hizballáhu, lze předpokládat, že škála „oficiální nespolupráce“ Trumpových USA v rámci co nejrychlejšího vítězství nad Daešem v Sýrii bude ještě pružnější…

Zatímco z Washingtonu se ozývá, že Trump prý byl donucen ustoupit od svých plánů na nejrůznější dohody s Ruskem, CIA už v únoru bez oficiálního vysvětlení „umírněnému“ syrskému džihádu přestala dodávat zbraně, nová omezení pro džihád pronikla i do hojně citovaného navýšení rozpočtu Pentagon, který za to „přidal“ svým Kurdům. Ti jsou vedoucí silou koalice zvané Syrské demokratické síly (SDF), přičemž jedna ze součástí SDF, tzv. Vojenská rada Manbídže, uzavřela za ruského zprostředkování dohodu se syrskou vládou a předala jí pod kontrolu vesnice kolem svého města. Podle některých je to vznik rovnou „bezpečné zóny“, což by mohlo nabídnout alespoň nějaký obsah vágním Trumpovým proklamacím. Jisté je, že zatímco syrská armáda zaujala pozice západně od města a vytvořila tak nárazník mezi Kurdy a tureckou armádou s jejími „rebely“, do oblasti už několik dní míří nejen syrské a ruské konvoje, ale syrští a ruští vojáci patrolují ve vesnicích na dohled od vesnic hlídaných vojáky americkými, jejichž „malý počet“ byl do oblasti vyslán coby „viditelný znak odstrašení“. A tímto společným postupem Ruska, USA, Sýrie a Kurdů má být odstrašeno Turecko.

Po dobytí Al Bábu nedaleko Aleppa měl být právě kurdský Manbídž u tureckých hranic dalším cílem v tureckých plánech, na nichž prezident Erdogan dál trvá, nicméně podobné vyšachování ho nutně staví před volbu, zda se může vzepřít neskrývanému přání velmocí a poškodit případně vzájemné vztahy, aniž by měl nejmenší naději na vojenský triumf. Pro uchování image „velkého vládce Blízkého východu“ se Erdoganovi sice stále ještě teoreticky nabízí ofenzíva na „hlavní město Daeše“ v Rakká, ale SDF podle dostupných zpráv už přerušilo poslední trasu Daeše z města, a případný turecký razantní postup – čili naplnění přehnaných snů prezidenta Erdogana – by vyústil v obdobu Manbídže, tedy ve střet s nejen s Kurdy, ale i s USA, potažmo snad i Ruskem. Očividně ve snaze předejít každým „větším tureckým akcím“ dnes k jednáním s generalitou turecké armády do Antalye přiletěli osobně šéfové generálních štábů Ruska a USA. Není samozřejmě zcela jisté, jak se nakonec Turecko rozhodne, ale určitým lakmusovým papírkem může být skutečnost, že syrská opozice (čti Saúdská Arábie) už v Ženevě najednou souhlasila se všemi principy plánu OSN na vyřešení konfliktu…

Turecko podle všeho vkládalo naděje do představy, že Trumpova administrativa ustoupí od dosavadní těsné spolupráce se syrskými Kurdy. Současně sázelo na zachování odstupu mezi Ruskem a USA. Přinejmenším v otázce Kurdů a postojů obou mocností to byla špatná sázka. Při současném stavu se zdá, že pokud Daeš v nejbližších měsících přijde o Mosul a Rakká, bude to více méně konec „státního celku“, který Daeš na „svém“ území vyhlásil v polovině roku 2014. Konec války to samozřejmě nebude – více méně „koncentrovaný“ Daeš jen podle všeho přejde plně na guerillovou válku, která nebude mít geografických hranic.

Poslední kapkou pro Ankaru ale musí být zjištění, že namísto sunnitského „bezpečnostního pásma“ zaříznutého hluboko do syrského území bude u svých hranic mít více sekulárních Kurdů, než si kdy představovala. Už zbývá jen otázka, jaký bude osud Kurdů v Sýrii a Iráku v období „po Daeši“, kdy je už „nikdo“ nebude k boji proti wahhábismu potřebovat. První ostré boje o území v iráckém Kurdistánu mezi pešmergy a jazídy propukají už teď, kdy šéf iráckého Kurdistánu Masúd Barzání navrhuje, že odměnou za oběti v boji proti Daeši může pro irácké Kurdy být jen nezávislost.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami