Syrská protivzdušná obrana při odpalování raket proti čtyřem útočícím izraelským stíhačkám omylem sestřelila ruský špionážní letoun Il20, který s patnáctičlennou posádkou zahajoval přistání na ruskou leteckou základnu Hmejmím. Stalo se pouhý den a něco poté, co izraelské rakety zničily íránské nákladní letadlo na jedné z ranvejí damašského mezinárodního letiště a zabily přitom jednoho z pilotů. Druhý útok mířil na syrská vojenská zařízení v Latákii a odehrál se pouhé hodiny poté, co Vladimir Putin s Recepem Erdoganem dospěli k dohodě, v jejímž rámci odvrátili nejen bitvu o Idlíb, ale i související pravděpodobné zničení syrských vojenských jednotek a letišť…

…pozice na šachovnici syrské války jsou jasné.

Už od osvobození jihu Sýrie, po němž se Damašek zaměřil právě na Idlíb, dávaly USA (a Západ obecně) stále hlasitěji najevo, že budou bombardovat Sýrii, pokud budou proti Idlíbu použity „chemické zbraně“ a například Donald Trump už ze Sýrie nejen neodchází, ale právě naopak – dokonce už ani nezmiňuje žádné „chemikálie“ jako podmínku k útoku. Zničení syrské protivzdušné kapacity a tamních letišť bylo na „pořadu dne“. A nejspíš stále i je, protože jinak asi nelze vysvětlit hru o čas – absenci jakékoli reakce ze strany Ruska, Sýrie a Íránu na stále četnější izraelské útočné provokace. A hra o čas je ostatně i hlavním motivem samotné „zklidňovací“ dohody s Tureckem o Idlíbu.

Proti triu Ruska, Sýrie a Íránu stojí koalice USA, Británie, Francie a Německa, jejíž soustředěné bombardování by ruská nebo syrská protivzdušná obrana v Sýrii jen tak nevydržely. Je očividné, že v ruském generálním štábu si tuto situaci uvědomují, tím spíš, když Putin už několikrát zdůraznil, že je „prezidentem Ruska a nikoli Sýrie“, tedy že ruská armáda nepřišla do Sýrie, aby tam rozpoutala třetí světovou proti Západu, ale aby tamní válku naopak ukončila. Nicméně, není v zájmu USA přihlížet, jak se Sýrie staví na nohy nebo jak Rusko rozšiřuje svůj vliv na Blízkém východě. V nynější fázi se proto zdá, že je Západ ve „válečnickém módu“ – kromě útočících izraelských stíhaček prý byly rakety odpáleny i z francouzské fregaty FS Auvergne a některé zdroje mluví i o přípravné aktivitě na britských plavidlech. Jakýkoli ruský zásah proti nim mohl Západ využít ke své proměně v „oběť ruské agrese“ a následnému protiútoku…

Realita je daná. Syrské armádě trvalo tři roky, než zprovoznila leteckou základnu Šajrát, americkým raketám trvalo tři minuty, než jej loni v dubnu znovu vyřadily z provozu, v rámci „kárných“ útoků po „chemickém útoku“ v idlíbském Chán Šajchúnu. Když pak USA letos na jaře "kárně" zničily výzkumný ústav v damašském Barze, ukončily tak mimo jiné místní výzkum léčby rakoviny a vývoj protilátek proti nemocem přenášeným moskyty. Rusko, Sýrie i Írán se proto snaží ze všeho nejvíc předcházet dalšímu možnému ničení syrské infrastruktury a ekonomiky. Pokud by Západ navíc znovu a důrazně zaútočil na syrskou armádu a oslabil její kapacity a pozice, je pravděpodobné, že by zhruba 70 tisíc radikálních i těch „umírněných“ džihádistů z Idlíbu prolomilo obklíčení a vyrazilo směrem k Aleppu, nejbližšímu velkému syrskému městu. Válka by se tak po sedmi letech vrátila prakticky do bodu nula, přičemž by jen vzrostla pravděpodobnost rozbití syrského státu a jeho území.

I proto nyní Damašek souhlasí s dohodou o Idlíbu, která poskytuje Turecku více času na to, aby džihádisty buď odzbrojilo, vojensky porazilo nebo je nějakým způsobem „integrovalo“ do řad svých „spojenců“. Pokud bude totiž dohoda dodržována (byť ji první velké džihádistické skupiny včetně Al Kajdy nebo čínských Ujgurů už odmítají „po dobrém“), zmizí těžké zbraně z dostřelu syrských vládních pozic a měst a současně se výrazně sníží bojová kapacita džihádu v Sýrii. Turecko se prý Rusku, s nímž bude postup v Idlíbu koordinovat, navíc zaručilo, že výměnou za odklad ofenzívy proti Idlíbu zaručí, že v provincii nikdo neprovede žádný „Asadův chemický útok“, tedy, že nevznikne záminka k západnímu bombardování Sýrie. A nadto, z geopolitického hlediska smlouva dál udržuje Turecko, druhou nejsilnější armádu NATO, nablízku ose Rusko Sýrie Írán, na distanc Západu.

Samostatnou kapitolou jsou izraelské útoky na Sýrii. Izrael po Rusku opakovaně požadoval, aby zabránilo dalším přesunům íránských zbraní do Sýrie nebo k libanonskému Hizballáhu, načež ale narazil na blízké zájmy, které pojí Rusko s Íránem, a tím i na odmítavou odpověď. Důležitým je přitom fakt, že stejně záporně – a znovu z důvodů svých zájmů -- se Rusko postavilo i k analogickému požadavku Íránu, aby Izrael přestal se svými útoky. Jinými slovy, Rusko se dál odmítá nechat zatáhnout do konfliktu mezi Izraelem a Íránem. Přesto ale na izraelskou žádost odmítlo dodat Sýrii protivzdušné systémy S300, aby dále neeskalovalo situaci, načež své rakety do Sýrie tedy dodává Írán. Právě to nejspíš hlavní důvod, proč je Izrael připravený okamžitě útočit na jakákoli íránská nákladní letadla v Sýrii a na jakékoli syrské vojenské továrny, které produkují rakety, jako tomu bylo nyní v případě útoku na Latákii. Nicméně, podle dostupných zdrojů je svým způsobem beztak už pozdě, protože Teherán dovezl do Sýrie dostatek technologií a raket, které izraelské stíhačky už nejsou s to se svými raketami všechny zničit.

Ve výsledku tak ale vzniká situace, v níž Rusko v Sýrii dál odmítá zaujmout roli velmoci, a tak není ani s to zabránit vnějším silám – ať už je řeč o Západu nebo Izraeli – v útocích na území, na němž by právě Rusko mělo dominovat. Tuto taktiku vyhýbání se střetům s „mocnými“ už ale zaplatili životem například ruští žoldáci letos v únoru u Dejrizoru nebo nyní posádka špionážního iljušinu. A mezitím nad ruskou leteckou základnou v Hmejmímu na své terče létají izraelské rakety a také americké rakety na Šajrát loni létaly „Rusům nad hlavami“. Takový postup Putinovi doma na popularitě rozhodně nepřidá a je velkou otázkou, jak dlouho může současný Kreml takovou „poraženeckou“ politiku „táhnout“, aniž by doma ohrozil sám sebe. A uvolnil cestu nějaké "tvrdé ruce".

Na druhou stranu platí, že sestřelení ruského letounu, k němuž podle ruského ministerstva obrany došlo poté, co izraelská strana „jaksi zapomněla“ ruskou stranu dopředu informovat o blížící se vojenské akci, může změnit „pravidla hry“. Izrael bude od nynějška a po náležitých „konzultacích“ nejspíš informovat opravdu vzorně, což Rusku umožní uchovat si neutrální pozici, ale současně nabídne i příležitost Sýrii a jiným jejím spojencům připravit se na izraelské rakety nebo skrýt případné citlivé objekty. Čili, Rusko sice „zaplatilo“, ale Izrael ztrácí výhodu na úkor ruských spojenců. Izrael sice tvrdí, že bude na Sýrii útočit dál, protože z hlediska židovského státu žádné mantinely dané mezinárodním právem neexistují, nicméně lze předpokládat, že intenzita útoků „opadne“, přinejmenším v příštích dnech a týdnech, což pro změnu poskytne Íránu a jeho spojencům dostatek času, aby přeskupili své síly a obnovili své zničené kapacity.

Lze předpokládat, že Rusko, Sýrie a Írán neodvracely válku o Idlíb, kam se už se mimochodem vracejí davy obyvatel, jen aby se Izraelem a Západem nechaly vyprovokovat k válce jiné. Cenou za to je image slabosti. Ale současně i další otevírání „okna“, v němž může syrská ekonomika v relativním klidu „vstávat z popela“ bez rizika dalších raketových útoků. A obnova ekonomiky je nezbytná, pokud se má Sýrie (ale i Rusko a Írán) postavit na nohy, aniž by musely své nevelké zdroje mrhat na nesmyslnou a nekonečnou válku o Sýrii.

Donald Trump má svůj další tah v Sýrii oznámit už brzy, do Středozemního moře vplula eskadra v čele s letadlovou lodí Harry Truman, Damašek s Teheránem v posledních dvou dnech, kromě lehce zpožděné omluvy za sestřelený letoun, podivně mlčí, jako by se připravovaly na nejhorší scénáře…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.