Po osvobození prvních džihádistických vesnic a měst ve Východní Ghútě u Damašku na tamní frontu 18. března, symbolicky v den sedmého výročí počátku války, zavítal syrský prezident Bašár Asad. Dal si záležet, aby na zveřejněných videích bylo vidět, jak si sám řídí obyčejnou hondu a přitom pro kameru nahlas uvažuje o tom, co vše bude třeba pro tuto poničenou oblast a její zbídačené obyvatelstvo udělat. Příznačným přitom bylo, že svou ochranku nechal stranou a osobně gratuloval a potřásal rukama výhradně příslušníkům vládních Republikánských gard z „Praporu 1421“, který sehrál při osvobozování Východní Ghúty jednu z klíčových rolí a jehož příslušníky jsou výlučně Syřané.

Zcela se přitom vyhnul setkání s bojovníky oddílů podporovaných Íránem, stejně jako třeba s Tiger Force, což je fakticky elitní soukromá armáda některých syrských oligarchických klanů. „Tygři“ měli rovněž lví podíl na osvobození Ghúty, ale oficiální Damašek je nemá zcela pod kontrolou. A Asad se vyhnul setkání nejen s jejich velitelem a „ruským miláčkem“ Suhejlem Hasanem, ale s i desítkami ruských důstojníků, kteří operace ve Východní Ghútě fakticky řídili. Jako by tím chtěl vyslat vzkaz, že hlavní zásluha za úspěch patří syrské armádě a nikoli „žoldákům“, které podporuje Moskva či Teherán. Nejspíš tak svým způsobem i reagoval na syrské sociální sítě, které zhusta kritizují ruské důstojníky, kteří v Ghútě tahali syrskými vojáky po bojišti jako pěšáky po šachovnici a přehlíželi ztráty z řad vojáků i civilistů.

Možná pečlivě propočítaná cesta do Ghúty reagovala i na sílící spekulace, podle nichž se role Bašára Asada v Sýrii neustále zmenšuje a země se mění v ruskou „kolonii“. Podobné úvahy se vyrojily obzvláště poté, co se loni v prosinci na veřejnost dostalo video, na kterém je zřetelně vidět, jak ruští důstojníci na ruské letecké základně v Hmejmímu brání Asadovi, aby k ruským vojákům přistoupil společně s Vladimirem Putinem.

V Rusku se o podstatě vztahu k Bašáru Asadovi ostatně diskutuje už dlouho a otevřeně. Tamní experti připomínají, že Bašár byl -- na rozdíl od svého otce Háfize -- vždy spíše prozápadní a k Moskvě nikdy blízko neměl. Kdyby nepropukla válka a zahraniční vměšování do Sýrie, nebyla by ruská politika ve vztazích vůči Sýrii natolik aktivní. „Z praktického hlediska by Rusko dávalo přednost zachování sekulárního režimu v Sýrii, který by bylo možné přimět k nezbytným reformám a odvrátit rozšíření radikálního islamistického projektu i do dalších zemí Blízkého východu. Obnova syrského státu by pak Moskvě umožnila upevnit pozice v regionu a získat na středomořském pobřeží infrastrukturu -- zejména modernizovanou námořní základnu v Tartúsu pro zásobování a opravy lodí válečného námořnictva a leteckou základnu v Latákii. Tato logika přesvědčivě vysvětluje kroky Ruska v Sýrii, které jsou ale často interpretovány výlučně jako podpora Bašáru Asadovi. Někteří ruští propagandisté bohužel dělají vše možné, jen aby tento chybný soud vtlačily do obecného povědomí,“ shrnuje například už tři roky stará analýza blízkovýchodní expertky z moskevského MGIMO Iriny Zvjagelské. Příkrá je i charakteristika samotného Bašára Asada. „Moskva je s to na něj vyvíjet vliv, ale Bašár Asad je znám svou tvrdohlavostí a odmítáním i těch nejmenších kompromisů. Pro něj je odchod ze scény na konci přechodného období nebo dokonce ještě dříve zcela nepřijatelný. Z jeho hlediska je tmavá budoucnost politického dědictví, které mu odkázal otec, svého druhu osobním traumatem. Jeho rodina řídila Sýrii dlouhé roky a podle všeho je pro Bašára Asada zcela nepřípustné si byť jen představit, že to právě on nedokázal tento systém uchránit.“

„Počkejte na překvapení“

Není zcela jistě bez významu, že renomované ruské analýzy z letošního roku svůj výčet nejvlivnějších lidí v Sýrii otevírají Fírásem Tlasem, synem někdejšího Háfizova dlouholetého ministra obrany Mustafy Tlase. V době po Bašárově nástupu k moci patřil Mustafa Tlas k jeho ochráncům, jakmile ale propukla válka, v roce 2011 i se svými syny emigroval a přešel na stranu opozice. Fírás Tlas byl přitom považován za druhého nejbohatšího muže Sýrie, hned po Bašárově bratranci Ramím Machlúfovi. Ruské „náznaky“, že čerkeský rodový klan Tlasů má nyní šanci na návrat do Sýrie a převzetí nějaké role v poválečném uspořádání, potvrzují i opoziční zdroje, podle nichž právě Fírás Tlas zkouší s ruskou stranou dojednat dohodu, podle níž by právě ruská armáda v rámci deeskalačních zón převzala kontrolu nad posledními džihádistickými kapsami v provincii Homs a „obnovila tak bezpečnost v regionu“. Tentýž postup se nyní uplatňuje například i v nově osvobozených oblastech Východního Kalamúnu.

„V současnosti byl režim zbaven všech základních hrozeb,“ shrnuje analýza publikovaná na portálu Ruské rady pro mezinárodní otázky. „Je ale třeba mít na paměti, že se toho podařilo dosáhnout výučně díky vnějším zásahům. Hlavní roli v uchování rodiny Asadů a jejího nejbližšího okolí u moci sehrály Rusko a Írán. Bez jejich účasti v konfliktu, by konflikt podle všeho neskončil v jejich prospěch.

Pokud ale režim vyhrál válku, ještě nevyhrál mír. A všechny problémy, které kdysi vedly ke vzniku revoluční situace, se v průběhu války jen prohloubily. Nebývalé úrovně například dosáhla míra korupce a koncentrace kapitálu v úzkém kruhu lidí. Pokud v Sýrii neproběhnou zásadní reformy, které se dotknou základů nynějšího systému, čeká zemi kolaps a nová eskalace.

Současně platí, že dokud rodina Asadů ovládá zdroje moci, žádné skutečné reformy si v zemi představit nelze. Mluvit lze maximálně o nějakých polovičatých krocích a imitaci skutečných řešení. Proto dává smysl se i nadále opírat o rezoluci rady bezpečnosti OSN č. 2254, která mimo jiné počítá s nezbytností zformování ´nového´ orgánu výkonné moci. Nejpřijatelnější variantou se zdá být proměna státu v parlamentní republiku, přičemž by hlava státu ztratila většinu svých pravomocí i správních zdrojů,“ konstatuje ruská analýza.

Z tohoto pohledu proto příliš nepřekvapí, že pár dní po Asadově výjezdu do Východní Ghúty.

Rusko, pro změnu bez přítomnosti oficiálních syrských činitelů, vyznamenalo jednoho z „tygřích“ velitelů za „hrdinství v boji proti mezinárodnímu terorismu ve jménu syrské svrchovanosti a nezávislosti“. A plukovník Hasan si pak z titulu svého postavení dovolil nečekané, když veřejně zaslal gratulaci Vladimiru Putinou ke znovuzvolení. Podle ruských médií se nezvykle zachoval i sám Putin, když za blahopřání poděkoval a doplnil prý doušku: „Počkejte, mám pro vás osobní překvapení.“

Znamená to snad, že si v Kremlu právě generála Suhejla Hasana už vybrali jako budoucí náhradu za Bašára Asada? Výměna v čele státu jistě není naléhavou nutností aktuálních dnů, ale ve „funkční“ západní Sýrii válka přece jen prakticky končí a je zřejmé, že je třeba hledět dál. Spekuluje se, že Moskva zprvu na Asada spoléhala, ale jeho vojenské neúspěchy a přílišná závislost na íránské pomoci je donutila hledat silnou osobnost, která bude s to zajišťovat vojenskou a bezpečnostní situaci v zemi a přitom slepě neposlouchat islámský Teherán. Omezením přehnaného íránského vlivu by tak Moskva vyšla vstříc nejen v zásadě sekularizovaným syrským velkoměstům, ale současně i Izraeli, pro nějž je Írán v Sýrii stále důvodem k rozpoutání své vlastní války. Ostatně, Rusko si koordinaci postupu s Izraelem v syrské válce opakovaně pochvaluje, byť ani tento vztah není zcela bez problémů. Na druhou stranu lze ale v Damašku narazit i na přesvědčivá svědectví, podle nichž Bašár Asad žádnou loutkou Íránu ve skutečnosti není; koneckonců jeho „alávitská sekta“ je v zásadě sekulárním společenstvím a za odnož islámu byla kdysi z kolonky „pohané“ přesunuta v podstatě pragmaticky, prostřednictvím fatwy, paradoxně ve jménu nikoli islámu, ale posílení arabského nacionalismu.

Jak potom, s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému, vnímat, že Bašár zrovna nyní jmenoval svého bratra a generála Mahera Asada velitelem elitní 4. mechanizované brigády syrské armády?

(toto je rozšířená verze textu z tištěných Literárek)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.