V noci na sobotu 10. září ministři zahraničí Ruska a USA nejprve uondaným novinářům v ženevském hotelu President Wilson rozdali pizzu (za americkou stranu) a vodku (za stranu ruskou), načež o něco později přišli s dohodou o Sýrii, která se v zásadě velmi podobá té dávno nefunkční z letošního února. Jako v předchozím případě, i nyní je řeč o pokračující džihádistické okupaci různých oblastí Sýrie, kterou vedle CIA a Pentagonu sponzorují američtí spojenci ze Saúdské Arábie či Kataru.

Nicméně, v rámci první dohody Spojené státy trvaly na tom, aby syrské a ruské letectvo neútočilo na Al Kajdu v Sýrii, respektive směla se bombardovat jen a výhradně Al Kajda, ale žádná z „umírněných“ teroristických skupin, které byly s Al Kajdou propojené, promíchané a válčily proti Damašku pod jejím vedením. Al Kajda tak fakticky získala americkou ochranu a Rusko a Sýrie byly ve finále pravidelně kritizovány za porušování dohody tím, když útočily na její pozice a přitom likvidovaly i „přimíchané“ teroristy „umírněné“. A v tomto bodě přináší páteční dohoda přece jen určitý zlom: „Chci, aby byla jasná jedna určitá věc, protože jsem viděl, že některá médie naznačují opak,“ prohlásil americký ministr zahraničí John Kerry. „Jít po Frontě al Nusrá není žádný ústupek nikomu. Je plně v americkém zájmu cílit na Al Kajdu, cílit na Al Kajdu v Sýrii, což je Nusrá.“ Ve skutečnosti je to ale ústupek citelný a navíc vůči Rusku, protože Washington Post ještě v únoru konstatoval, že „Rusko odmítlo americký návrh vynechat při bombardování Frontu al Nusrá“.

Nyní ale Kerry oznámil dohodu „jménem svých prezidentů a svých zemí“ a vyzval „všechny syrské akcionáře k podpoře plánu, kterého USA a Rusko dosáhly… a ukončit tak katastrofický konflikt co nejrychleji a prostřednictvím politického procesu“.

Znovu zrno od plev?

Velká slova stranou. Co je o dohodě, jejíž datum už v týdnu avízoval turecký prezident Recep Erdogan, vlastně známo? Počínaje pondělním západem slunce (kdy startuje muslimský svátek Íd al Adhá) má být na dva dny vyhlášeno příměří, a pokud bude úspěšné, protáhne se na týden, během něhož bude umožněna dodávka humanitární pomoci a otevřena osobní doprava do Aleppa. Od hlavní zásobovací trasy do Aleppa, dálnice Castello, mají být staženy všechny bojující strany a podél trasy má vzniknout „demilitarizovaná“ zóna.

Současně by v pondělí měly začít přípravy na vytvoření společného střediska, v němž by si USA a Rusko vyměňovaly informace o pozicích Al Kajdy a hlavních opozičních skupin v „oblastech aktivního nepřátelství“. Středisko by mělo začít fungovat do týdne s cílem určovat oblasti kontrolované těmi či oněmi skupinami.

Dohoda rovněž předpokládá, že syrské letectvo přestane bombardovat oblasti ovládané „umírněným“ džihádem, který bude dál pod americkou ochranou, a USA výměnou přijaly závazek vyvést „své“ džihádisty ze svazku s Al Kajdou. Ve finále by tak nad Sýrií směly létat jen ruská a americká vojenská letadla a bombardovat předem určené a vzájemně schválené cíle, ovšem za podmínky, že budou všechny body dohody „plně dodržovány“, varují USA.

A tady začíná být vše už hodně komplikované. Zatímco Damašek s takto nastavenými pravidly souhlasí a fakticky se tak stal účastníkem rusko-americké dohody, Spojené státy nejsou s to zajistit, že se „jejich“ džihádisté od Al Kajdy opravdu oddělí. Vyzývají totiž „ozbrojené syrské opoziční frakce“ dopisem, aby přistoupily na příměří coby na nejlepší způsob, jak „zachránit životy“, protože odmítnutí návrhu bude mít „strašné důsledky“. Současně džihádisty ujišťují, že v případě pokračujících ruských a syrských náletů budou mít „právo na sebeobranu“, tedy, že budou moci dále bojovat. To ale činily až dosud a jejich přibývající porážky v Sýrii a Iráku už znovu vyvolávají paniku v Evropě, kam se prý začnou vracet vlny džihádistů…

Oddělení „umírněných“ teroristů od Al Kajdy nebo Daeše je vnímáno jako úhelný kámen celé dohody, nicméně prvotní reakce z řad džihádistů nejsou nijak „přesvědčivé“, protože třeba Západem protežovaná Svobodná syrská armáda (FSA) bojuje společně s Al Kajdou hned v několika oblastech. „Al Kajda je zde přítomná a účastní se většiny vojenských operací, a tak otázka oddělení není možná, obzvláště vzhledem k tomu, že tu jsou pokusy některých skupin se s Al Kajdou sjednotit,“ citoval Reuter´s velitele jednoho z oddílů FSA. Problém s FSA lze ovšem podle všeho „vyřešit“ vcelku snadno: tito džihádisté mají svůj týl v Turecku a až dosud měli i plnou podporu Ankary, s níž se účastní i aktuální invaze na sever Sýrie. Ankara ovšem rusko-americkou dohodu podpořila, čímž dala FSA a dalším najevo, že se buď podvolí, nebo si začnou hledat sponzory jinde, zatímco se na bitevním poli ocitnou bez ochrany.

Americký politolog Charles Lister dodává, že „mnohé opoziční skupiny vnímají americko-ruské rozhovory a jakékoli jejich výsledky jako spiknutí proti nim a jejich těžce vybojovávané revoluci. Bude velmi těžké změnit jejich myšlení.“ Jedna z největších džihádistických skupin, radikální Ahrár al Šám, kterou USA měly na seznamu "umírněných", už dohodu odmítla s tím, že smyslem paktu je jen "posílení" režimu Bašára Asada.

Není to přitom jediný problém Obamovy administrativy. Zatímco nemůže zaručit splnění tohoto svého závazku, shoda nepanuje ani v mocenském establishmentu, o čemž svědčí skutečnost, že John Kerry na celých devět hodin (!) v pátek přerušil rozhovory s Lavrovem, aby dohodu konzultoval s různými představiteli moci ve Washingtonu. Smlouva o příměří v Sýrii totiž podle AP „nadzvedla“ šéfa Pentagonu Ashtona Cartera, který v týdnu znovu obvinil Rusko z globální destabilizace, ohrožení „kolektivní bezpečnosti“ a zpochybnil „skutečné úmysly Ruska v Sýrii“, přičemž nespokojenost se smlouvu vyjádřil i šéf amerických zpravodajských služeb James Clapper. Názorově nejednotný Washington se tak nyní dopředu jako by už „jistil“ – Barack Obama nejspíš mohl smlouvu uzavřít už s Vladimirem Putinem na summitu G20, ale přenechal tuto „roli“ svému ministrovi zahraničí. Pokud vše dopadne dobře, může si Obama připsat „mírový“ bod, pokud nikoli, bude možné pod palbou kritiky z Pentagonu, CIA či jestřábů z obou amerických politických stran vinu hodit na Kerrryho. Koneckonců, Bílý dům už nyní přichází s jakousi novou variantou „tanečků kolem Minsku“: Viceprezident Joe Biden upozorňuje, že dohoda byla schválena navzdory nedůvěře vůči Rusku a USA ji budou plnit pouze v případě, že Rusko bude dodržovat svou část. A tak lze očekávat, že žádný smír mezi USA a Ruskem v Sýrii nezavládne, naopak zavládne „ukrajinský rytmus“ – čím déle USA nebudou s to „své“ džihádisty/kyjevské přimět k naplňování dohody, tím více bude kritizováno Rusko za její neplnění…

Suma sumárum, dohoda, alespoň tak, jak byla v bodech předložena veřejnosti, žádnou velkou naději na úspěch nemá – je definována příliš vágně a umožňuje takřka nekonečné vzájemné obviňování, přičemž až příliš mnoho vnitřních i vnějších sil má zájem na jejím krachu. A pokud to je maximum možného, na čem se Rusko s USA bylo s to dohodnout, bude nadcházející týden fakticky jen „prázdninami“, během nichž se budou moci džihádisté u Aleppa a z dalších oblastí, kde prohrávají, přeskupit, sešikovat řady a doplnit munici k dalším bojům…

Tajné balíčky

Úryvky dohody, výhledová neschopnost americké strany ji naplnit i třenice v americkém establishmentu sice určitou vypovídací hodnotu mají, nicméně faktem zůstává, že Lavrov s Kerrym dojednali jakýchsi „pět balíčků“, o jejichž obsahu není známo vůbec nic. Ruští politologové soudí, že jakýkoli ruský kompromis musel být „důkladně zobchodován“, a s ohledem na to, že s dohodou souhlasily Damašek a posléze i Teherán s libanonským Hizballáhem, lze předpokládat, že americké ústupky budou řádově větší než jen připažení ruky, která až dosud chránila Al Kajdu. Ústupky takového kalibru, že o nich Washington nechce veřejně mluvit (a mlčí mimochodem i k tomu, že Rusové zahájili práce na výstavbě dvou reaktorů jaderné elektrárny v íránském Búšehru a jednají o přebudování letecké základny v íránském Hamadánu, aby trvale vyhovovala ruským strategickým bombardérům).

Logicky lze soudit, že zmíněné utajované „balíčky“ opravdu musejí být významné, protože jinak by Rusko, které i podle přiznání západního mainstreamu získalo na Blízkém východě pevnou půdu pod nohama, se svými strategickými partnery na dohodu s USA, jejíž životnost se může počítat na hodiny, přistupovat vůbec nemuselo. Nicméně, co když je to všechno ještě prostší? Možná chce prostě Moskva, Teherán, Damašek (a do značné míry nejspíš i Ankara) nechat Washington, aby se znovu a znovu „veřejně znemožnil“. Nedokázal oddělit „umírněné“ teroristy od „skutečných“ v únoru, nedokáže to ani nyní. Supervelmoc bez vlivu a reputace, zato se spoustou slov. A reputace ruské „šíitské osy“ přitom nějakou tou proklamovanou ochotou ke smíru a politickým jednáním rozhodně neutrpí. Příslibem nezarmoutíš, říkají cynici. Faktem ovšem je, že i když Obama tuto partii prohraje, Putin vyhrát nemusí. Kdo dnes totiž ví najisto, jak bude vypadat Sýrie budoucnosti?

S tím ovšem souvisí i ještě jedna, o něco menší „neznámá“, která se v důsledku smlouvy stala v posledních hodinách „proměnnou“: reálná situace na bojišti ve chvíli, kdy by příměří v pondělí vpodvečer mělo začít platit. Kolem Aleppa, ale také v Idlíbu, v provincii Hamá nebo v Latákii u tureckých hranic vládní armáda se svými spojenci podnikla v posledních dvou dnech rozsáhlé ofenzívy, které podle všeho ještě před příměřím významně změní mapu rozložení sil, k čemuž je třeba přičítat i bezmála 600 měst a vesnic po celé Sýrii, které už se příměří s vládou uzavřely.

Tož tak nějak.

PS.

Turecko si mezitím v Sýrii dál vede svou vlastní válku, nominálně sice proti Daeši, ale zatím spíše proti Kurdům. Ohlásilo svou „historicky největší“ ofenzívu nejen proti Kurdům v Turecku, ale i těm za hranicemi, tedy v Sýrii a Iráku. A přesně v duchu únorových plánů, kdy byly USA varovány, aby hlavní město Daeše v Sýrii, Rakká, nenechaly osvobozovat kurdskými oddíly v čele Demokratických syrských sil (DSF), protože nedůvěra mezi Kurdy a Araby by případné osvobození mohla proměnit jen v další řež, varuje Ankara před tímtéž Spojené státy znovu. Vyzývá USA, aby v tomto směru spolupracovaly s místními arabskými klany a nabízí i svou vlastní pomoc. A současně tím jen zhoršuje západní migrénu. „Co dělat s životně důležitým spojencem, který ustupuje od demokratických norem?“ zamýšlí se nad budoucností Turecka v NATO New York Times. „Američtí činitelé tvrdí, že musejí začít studovat možnosti, včetně otázky, zda se NATO bude muset jednoho dne rozhodnout ohledně určitých důsledků, až dosud neupřesněných, za (turecké) nedemokratické chování. Ve Washingtonu sílí obavy, že napětí kolem pana Gülena se bude jen zhoršovat a může zavést Turecko blíž k Rusku.“ A zatímco turecké tažení proti Kurdům na severu Sýrie podpořil i další západní spojenec, tmářská Saúdská Arábie, dezorientované NATO se svých kurdských spojenců vzdává a tureckou invazi do Sýrie podporuje a dokonce i „vítá“…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami