Vlasta Parkanová se ocitla na místě, jehož uhlídání požaduje léta manažerské praxe a léta seznamování se se zcela "nestandardní" problematikou speciálních předpisů a procedur. Ministerstvo má dlouhodobý problém jak s vlastním hospodařením tak s nákupy vojenské techniky pro armádu. Má dlouhodobý problém s dodavateli, zprostředkovateli nákupů, s velkým počtem vlastních zkorumpovaných úředníků a s tím, že tam kde se jedná o velké nákupy, neplní zadání a potřeby armády, ale vůli svých politických funkcionářů, úředníků a těch, kterým stále chybně říkáme "lobbisté", kterým stav absence kontroly vyhovuje.

Paní Parkanová prostě neměla na to, aby takový kolos uhlídala a uřídila.

Z toho, co vím o jejím obvinění, se mi, po přečtení stanoviska Ústavu Státu a Práva a Legislativní rady vlády jeví zřejmé, že pokud je pravdou, že jediným bodem jejího obvinění je to, že si nevyžádala odborný posudek k ceně nákupu letadel CASA, je obviněna neprávem. Nebylo to její povinností a upřímně řečeno ani nevím, odkud si takový posudek mohla vyžádat. O letadlech toho trochu vím a vím i to, že v ceně letadel CASA je zahrnuta nejen cena letadel samotných, ale i jejich dovybavení. Porovnávat to s cenou kterou za svá letadla nakoupili například Portugalci, nebo Finové, je zavádějící. Cena letadla se odvíjí hlavně od jeho dovybavení. Ta česká májí plnit multifunkční roli. Mají být vojenským osobním transportem, sanitním letadlem pro dopravu raněných a nákladním letadlem. Není pravdou, že byla vyvinuta jako civilní letadla. byla vyvinuta z vojenské verze jejich předchůdce, letadla jiného typu. (CASA 235). Letadla pro často zmiňované Portugalské ozbrojené síly, konkrétně námořnictvo, byla vybavena pro jedinou funkci - strážní a protiponorkovou službu nad oceánem. Z toho co vím, nemají s nimi portugalští námořníci problém, jejich letadla operují nízko nad mořem a jejich dolet je pro jejich účely více než dostatečný.

Kdybych byl na místě bývalé paní ministryně, měl bych velmi těžký problém odhadnout, zda celková suma kterou měl stát zaplatit, je reálná a odpovídající, nebo silně nadhodnocená. Neznám cenu za dovybavení letadel pro tři různé role a i kdybych ji znal, neuměl bych jí rozklíčovat a u každé položky určit, zda jde o cenu "běžnou" v situaci, kdy se jedná o ojedinělý nákup a o cenu oprávněnou, kdy neznám obvyklou cenů stejně ojedinělých jednotlivých komponentů. Nepomůže mi ani posudek Ústavu Státu a práva, ani posudek Legislativní rady vlády, které posuzují zákony, které měla podle obvinění paní Parkanová porušit a které se na ní podle těchto posudků zřejmě nevztahují. K rozhodnutí o ceně samotné jsou tyto právní autority stejně nekompetentní jako já a k jejich cti je nutno dodat, že se o to ani nepokoušely, přesto, že se je k tomu paní Drtinová v televizním pořadu v osobě doktora Bárty, ředitele Ústavu státu a práva, znovu a znovu pokoušela donutit. Ne proto, že snad dostaly "záměrně chybné" zadání od ministra Kalouska jak se paní Drtinová pokoušela diváky přesvědčit.

Z toho co vím, je zřejmé, že letadla CASA nebyla nejvhodnějším typem ani pro jednu ze tří svých předpokládaných rolí. Ale to vím dnes. V době, kdy byla smlouva o jejich nákupu podepsána, se mi ta volba nelíbila. Nelíbila se mi ovšem proto, že letadla Hercules, nebo italské Spartany se mi, přiznám se, jako laikovi zdála lepší. Domníval jsem se, bez znalosti toho co vím dnes, že volba byla podle zadání armády a byla tou nejlepší, kterou tehdy stát mohl při zvážení svých finančních možností, potřeb armády a technické specifikace letadel udělat. Dnes se mi zdá, že to byl můj velký omyl. To by nebyla tragedie, jsem laik, mé důvody byly laické a subjektivní, můj omyl zůstává mým omylem a o nákupu vojenské techniky, v tomto případě letadel, naštěstí nerozhoduji a nerozhodoval jsem ani tehdy.

Problém bych měl ze dvou důvodů. Celá kauza letadel CASA začala v době kdy ministryní byla paní Parkanová. Chyba nastala už při výběru letadel. Letadla CASA prostě účelům, pro které je armáda pořizovala, nevyhovují a jejich volba byla volba politická, nikoliv odborná. Svědčí o tom i to, že generální štáb se několik let zdráhal volbu "posvětit". Nakonec podlehl politickým tlakům v době nástupu Fischerovy administrativy. Armáda byla politikům nerovným soupeřem, což vyplývá i z toho, že česká armáda podléhá politickému řízení, nejvyšším orgánem její ekonomické správy a zabezpečení jejich potřeb, není generální štáb, ale civilní ministr obrany. Tím ministrem byla v době podepsání kontraktu paní Parkanová, která k tomu, aniž jí chci urazit, má ještě méně odborných předpokladů než já.

U kořene problému je absence kontroly nákupů vojenské techniky. Speciální procedury a postupy jsou vzhledem k požadavku utajení podrobností takových nákupů pochopitelné. Ale i ty by měly podléhat kontrole. Tady je "díra" v legislativě, která nahrává šíbrům, kterých se okolo našich klíčových ministerstev, kterými prochází největší miliardové rozpočtové položky, motá až příliš mnoho.

Nepochybuji o jedné věci. Paní Parkanová by měla být sněmovnou vydána k trestnímu stíhíní. Sněmovna není soud a nerozhoduje o její vině, přestože se kde která z parlamentních stran z případu pokouší vytlouci politický kapitál. Ministr Kalousek má zřejmě pravdu, když tvrdí, že ministryně obrany a minitstr financí se řídili dlouholetou praxí podobných nákupních procesů. Což pro mne znamená, že je něco divného s tou praxí, která dovoluje aby podobné nákupy probíhaly bez účinné kontroly. Postup policie nepovažuji za "vzpouru plukovníků" ale za omyl, možná omyl policisty frustrovaného vědomím, že zde je velký důvod k podezření z nekalých praktik, je zde spousta indicií a nepřímých důkazů, ale nakonec je zde vždy zjištění, že takové praktiky nelze účinně stíhat. Vědomím, že kdykoliv se o to policie pokusí, dostává se do slepé uličky, naráží na zeď právních předpisů, které takovou praxi nejen dovolují, ale dávají ji ochranu.

Řešením není to, že sněmovna paní Parkanovou nevydá, skandál jako tolik podobných před ním vyšumí a praxe bude pokračovat. Trestní stíhání by podle mně měl zastavit dozorový státní zástupce nebo, ještě lépe, by s konečnou platností o její nevině měl rozhodnout soud, který by potřebu změny stávajícího práva zdůraznil. Výsledkem by nemělo být potrestání paní Parkanové za každou cenu, které by nutně bylo politickým trestem, ale změna legislativy, která takové praktiky umožňuje. Paní Parkanová je bohužel obětí stavu, který sama spoluzavinila. Jak jsem řekl, ministryní obrany se neměla nikdy stát. Nemá na to.

I to by mělo politikům dát podnět k přemýšlení.