To se ovšem neshoduje s pravdou. 21. 9. 1938 v 9 hodin dopoledne, tedy devět dní před podpisem Mnichovské dohody, se po britské a francouzské nótě předané Benešovi kolem 1:30 v noci uvolila československá vláda odstoupit Německu území s více než 50 % německého obyvatelstva a vědouc, že bez souhlasu parlamentu činí neústavní krok, demitovala. Kolem 17. h týž den to Beneš a ministerstvo zahraničí oznámili Paříži a Londýnu. Nově vytvořená vláda v čele se Syrovým s předáváním území otálela, přela se, jak to udělat, aby Němci dostali co nejméně území, ale československý souhlas s odstoupením území, ač mohla, neodvolala!

Německo v červnu 1937 začalo se zpracováním dvou všeobecných pokynů k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě, zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Že se v ČSR v té době plánovala a začala budovat nová letiště pro francouzská a sovětská letadla operující in spe z československého území, je jiná, málo známá záležitost přesahující rozsah tohoto článku. 7. 12. 1937 pojal německý generální štáb přepadení Československa do svých strategických plánů takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ Po mnichovské konferenci odevzdalo Československo Německu ze své výzbroje jen pevně namontované kulomety a část z 222 namontovaných protitankových děl v těžkých pevnostech, pokud stály v územích odstoupených Říši. Nic víc. Ze strategického hlediska tedy i paté představoval československý stát co do výzbroje stejnou vojenskou hrozbu jako před Mnichovskou dohodou. To se pak teprve dodatečně vyřešilo okupací českých zemí.

28. 9. 1938 v 10 hodin je přijat britský vyslanec v Římě Mussolinim a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska.

Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen získání území. Ještě během konference doufal, že jednání ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to bylo po souhlasu československé vlády z 21. 9. již před mnichovskou konferencí vyřízenou záležitostí.

Mnichovská konference nerozhodla odstoupení území Německu, pouze pro ně vytvořila organizační rámec, když se ČSR k předložení konkrétního časového plánu postupu odstupování území neměla. Z textu preambule Mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie se zřetelem k ujednání (dohodě), kterého(-é) bylo ohledně odstoupení sudetoněmeckého území již v zásadě docíleno (míněn souhlas československé vlády z 21. 9.), se shodly na následujících okolnostech a podmínkách tohoto odstoupení…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území před tím již odsouhlaseného československou vládou. Vláda Syrového navzdory svému protestu proti ujednání Chamberlaina a Hitlera z Bad Godesbergu a druhé československé mobilizaci svůj souhlas s odstoupením území Německu nikdy neodvolala, i když k tomu měla po celou dobu měla příležitost. Kvůli vytvoření této možnosti demitovala předchozí, Hodžova vláda.

Floskule „o nás bez nás“, je tedy český mýtus. Účastníci mnichovské konference pouze odvrátili vojenské rozdrcení celého Československa, když 30. 9. donutili Hitlera, aby se spokojil s odstoupením pohraničních území Německu, se kterým československá vláda ve svých nótách Francii a Velké Británii z 21. 9. 1938 výslovně souhlasila. Že „rozhodovali o nás bez nás“ nakonec mohou oprávněně tvrdit jen sudetští Němci, kterých se, na rozdíl od Čechů, nikdo na nic neptal.

Hitler do Mnichovské smlouvy nedokázal prosadit všechny své badgodesberské požadavky a jeho hlavní cíl, vojenské rozdrcení Československa, mu nevyšel, prohrál. ČSR existovala až do odtržení Slovenska 14. 3. 1939, resp. vzniku protektorátu 16. 3.

Mnichovská smlouva je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu československou vládou ze dne 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát od 1. 10. do 10. 10. 1938. Čtyři zóny, I. až IV., které postupně a v dohodnutém sledu má Německo obsazovat (vzestupně podle pořadových čísel, tj. IV. zóna měla být obsazena 7. 10., byly na mapě velmi přibližně vyznačeny tětivami a jejich rozsah byl menší, než byla území s většinou německého obyvatelstva – mimo takto vyznačená území, která měla připadnout Německu, ležela města a jejich okolí obývaná zejména Němci jako Troppau (Opava), Reichenberg (Liberec), Aussig (Ústí nad Labem), Znaim (Znojmo) a další. Poslední pátou zónu, oblasti, kde podíl obyvatelstva byl blízký 50 : 50 %, která na mapě v Mnichově nebyla ani přibližně vyznačena, měl později stanovit mezinárodní výbor. Ten od jejího stanovení, z důvodů přesahujících rámec tohoto článku, upustil.

Dále se v textu Mnichovské dohody se píše, že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození existujících zařízení. Zavede se po dobu šesti měsíců opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

V jednom ze tří dodatků k Mnichovské smlouvě, datovaném 29. 9. 1938, stojí, že vlády Velké Británie a Francie dostojí mezinárodním garancím slíbeným Československu v nótách z 19. 9. proti nevyprovokovanému útoku proti československému státu, jakmile budou upraveny otázky polské a maďarské menšiny v ČSR. (Záruky Československu nakonec poskytnuty nebyly.)

V druhém dodatku k Mnichovské dohodě se praví, že se svolá konference čtyř mocností, jestliže problém polské a maďarské menšiny v ČSR nebude během tří měsíců vyřešen.

Velká Británie si nejvíce cenila třetího dodatku k Mnichovské smlouvě, britsko–německého prohlášení podepsaného pouze Hitlerem a Chamberlainem 30. 9. 1938 necelých 24 hodin po Mnichovské smlouvě, kde se po nezbytné preambuli pravilo: „Pokládáme smlouvu podepsanou dnes v noci (Mnichovskou) a Anglo–německou smlouvu o válečném loďstvu (z 18. 6. 1935, německé loďstvo do výše 35 % výtlaku britského, v ponorkách do 100 %) jako symbolické pro přání obou našich národů nevést nikdy proti sobě válku. Jsme pevně rozhodnuti, že konzultace mají být cestou, jak naložit s každou otázkou, která by mohla se týkat našich dvou národů, a jsme rozhodnuti pokračovat v naší spolupráci eventuální příčiny našich neshod odstraňovat, abychom přispěli k zajištění míru v Evropě. (Podepsáni) A. Hitler, Neville Chamberlain.“ Listinu s tímto prohlášením, ne Mnichovskou dohodu, jak lživě tvrdí čeští historici, držel nad hlavou ministerský předseda Chamberlain v Londýně při vystupování z letadla se slovy: Peace for our time! (Mír pro naši dobu!).

Facit: Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie a Itálie seznaly, že se vytvořením ČSR mírovými smlouvami z Paříže v daném rozsahu dopustily omylu, protože Češi nedovedli s národnostními menšinami ve státě vyjít, a napravily to Mnichovskou dohodou a pak vídeňskou arbitráží. Skutečnost, že Beneš na mírové konferenci v Paříži po první světové válce přeformuloval v nótě vítězným mocnostem československý požadavek historických hranic státu na „dočasné zachování historických hranic“, který Britové a Američané nakonec akceptovali, je v Česku neznámo. Ve Versailleské, tak i v Saintgermainské smlouvě byly dva články, které umožňovaly v případě potřeby změnu hranic československého státu. Ale to přesahuje rozsah tohoto pojednání.