I když to nikdo neřekne, bylo umělé oslabení koruny i pojistkou proti možnému politickému rozhodnutí o přijetí eura v České republice a to prostřednictvím bankéřů ČNB. Ptejte se, v čích intencích tak bankéři ČNB činili – stačí se podívat, kdo je jmenoval. Tento důvod pro oslabování měny byl možná převažující, ale nelze to dokázat. Před přijetím eura totiž musí, kromě jiných kritérií, splňovat měna kurzovou stabilitu vůči euru v pásmu odchylky plus minus 2,5 % a to po dobu dvou let před přijetím eura. Zásahy ČNB k oslabení měny toto kritérium sice vzorně plnily a vláda byla tím držena v šachu, protože by nízký fixovaný kurz koruny k euru jako nevýhodný do budoucna neakceptovala. Jenže bankéřům ČNB muselo být zřejmé, že po skončení intervencí nebude hodnota české měny po relativně dlouhou dobu vlivem mnoha faktorů, jejichž vliv se nedá předem odhadnout, stabilní, např. i prodejem korun měnovými spekulanty, kteří věděli, že měnové intervence ČNB někdy skončí, a opatřili si velké zásoby korun. Rozkolísanost hodnoty české měny bude pravděpodobně trvat pár let, o které se bude muset odsunout politické rozhodnutí o budoucím přijetí eura.

Ještě horší scénář představuje možná inspirace skupinou měnových spekulantů kolem George Sorose, která v roce 1992 vedla k oslabení hodnoty britské libry o 15 % vůči DM a 25 % proti USD. Když jeden silný spekulant nebo domluvená skupina spekulantů bude řízeně vrhat na trh nakoupené české koruny a tím rozkolísávat kurz, nemusí dojít k přijetí eura ani v dalším desetiletí. Nakonec i ČNB vlivem své nezávislosti může sabotovat přijetí eura sama a to krátkodobým znehodnocováním nebo zhodnocováním (eur k tomu má dost) hodnoty koruny, aby se nikdy nesplnil požadavek výše uvedené kurzovní stability potřebné pro přijetí eura. Zabránit jí v tom nemá kdo. Protože v Česku neexistuje potřebná politická kultura jako na Západě, tak se i toto může stát. Trend proti přijetí eura je v Česku tak silný, že se v zahraničním tisku již objevily odhady, že ČR přijme euro jako poslední v přibližně stejný okamžik jako Rumunsko a Bulharsko, nebo dokonce i po nich jako poslední země EU vůbec. Ke své vlastní škodě, odsunuta na vedlejší kolej.

Oslabení kurzu koruny sice usnadnilo situaci podnikům vyvážejícím zboží do ciziny, protože se jejich výrobky z principu staly v cizině o tolik procent levnějšími, o kolik oslabila česká koruna, ale na druhou stranu výrobci zlenivěli v zavádění nových technologií a ve zvyšování užitné hodnoty zboží, nebyli k tomu nuceni, zvýhodněni proti tamější konkurenci měnovou politikou ČNB. Kromě toho ČNB utratila za držení kurzu miliardy, které se mohly v tuzemsku investovat.

Nyní intervence ČNB skončily. Co asi nastane z hlediska Pepy Normálníhospotřebitele? Ten se nezaobírá tím, že exportující podniky, ztvrdne-li koruna, budou znevýhodněny a mohou se dostat do potíží i se všemi doprovodnými jevy, zajímá ho, že na dovolené u moře si bude moci vypít své espresso levněji než v letech oslabené koruny. Že je to bezvýznamná úspora, nehraje roli, je to pro něj jakýsi symbol pevnosti české měny a neopodstatněné hrdosti na ni. Pepa Normálníspotřebitel bude schopen si povšimnout, že postupně zlevní zájezdy do ciziny, zahraniční pobyty a dále dovezené technické výrobky. Potraviny z dovozu však s nejvyšší pravděpodobností nezlevní. Proč, když ceny veškerých věcí z dovozu by měly být při tvrdší koruně levnější?

Souvisí to s prodejní kulturou v Česku. Prodejní řetězce mají mezi sebou uzavřen kartel týkající se prodejní ceny jednotlivých položek (český antimonopolní úřad je neschopný proti tomu cokoli podniknout), což se dá odvodit z obdobně vysokých cen některých potravin v českých obchodech, ale dražších než v Německu, byť se jedná o stejnou značku, výrobce a množství. (Rozdíl v cenách je vyšší, než lze zdůvodnit odlišnou výší daně z přidané hodnoty v obou státech.) Na vině jsou managementy řetězců v ČR – podle názvu zahraniční, nicméně jsou to české firmy založené zahraničním kapitálem – protože jej tvoří nejméně z 99 % Češi, jejichž alfou a omegou je maximalizace marže podle kréda: „Když něco lze nakoupit levněji a prodat dráže, proč bychom tak nečinili“. Kvalita zboží je managementu navíc lhostejná, hlavně že se zboží prodává. Prostě vše podle hesla „okrást bližního svého.“ Managementy nemají důvod promítnout zlevnění dováženého zboží vlivem kurzu koruny do koncových cen pro zákazníka, nechají ceny na stejné úrovni a zvýší si již nestydatě vysokou marži. Konkurence se vlivem cenového kartelu obávat nemusejí a většině obyvatel není dostupné nakupování kvalitních a současně levnějších potravin v Polsku a Německu, aby českým řetězcům coby memento klesal prodej. Obzvláště patrné je to u drogistických položek, kde zboží stejné značky a balení v Německu je podle českých médií v průměru o 40 % levnější než v ČR; já zaznamenávám i dvojnásobně vysoké ceny téhož zboží v ČR.

U dovážených technických výrobků a cen zahraničních zájezdů se zpevnění koruny do cen postupně promítne, protože nebudou-li je tvůrci tuzemských cen reflektovat, může si zájemce objednat výrobek v některé jiné zemi EU a nechat si ho dopravit domů, pro pobyt a zájezdy do ciziny při nespokojenosti s výší ceny může zase využít jakékoli cestovní kanceláře za hranicí.

Celkem se normálních spotřebitelů konec intervencí ČNB příliš nedotkne, protože kolikrát ročně utrácíte za jídlo a kolikrát za zahraniční zájezd nebo technické výrobky? S nepřímým vlivem je to horší, může zasáhnout Pepu Normálníhospotřebitele ztrátou pracovního místa, neboť české zboží zhodnocením koruny ztratí v cizině svou konkurenční cenovou výhodu získanou zásahy ČNB a je otázkou, zda se po revalvaci koruny na zahraničních trzích vůbec udrží. Pokud ne, tak se dostane hodně českých podniků do potíží a mohou začít propouštět. Tzv. montovny za tohoto stavu mohou zvýšit svůj finanční podíl v objemu českého exportu. Záplavě montoven by bylo bývalo zabráněno, kdyby Češi začali po éře komunismu vkládat do svých výrobků více práce a svého umu, aby se daly v zahraničí lépe prodávat, tedy zákonitě i s větším ziskem. To se ale po více než čtvrtstoletí po komunistické éře nestalo, a tudíž je v Česku tolik montoven a výroben dílů pro ně. Není důvodu se domnívat, že by se situace v dohledné době nějak výrazně zlepšila. Trend s montovnami nebude vadit do doby, než začnou opouštět ČR, stěhovat se do jiných zemí. Pak se Česká republika, pokud se nestane zázrak, dostane do velkých hospodářských potíží.