V Tokiu, kam přibyl Masaryk z Vladivostoku – do Ruska byl vyslán coby britský špión s britským cestovním pasem na jméno Thomas George Marden místo původního srbského – požádal ho vyslanec USA, aby pro prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona sepsal důvěrné memorandum o stavu Ruska a bolševismu. V Masarykově „důvěrném“ tokijském memorandu z 10. 4. 1918, určené prezidentu Wilsonovi, bylo Masarykem rozdané beze všeho (!) i diplomatům spojeneckých zemí, se psalo, že by spojenci měli uznat bolševickou vládu v Rusku, což vyvolalo značný politický skandál a nepěkně se pak Masarykovi vymstilo v USA, kam posléze přijel. I Milan R. Štefánik se na něj kvůli obsahu memoranda velmi rozkatil. Tajemník ministra zahraničí Lansinga Breckinridge Long se ve dvou dopisech ze 17. a 20. 4. 1918 obrátil k sekretáři pokladu, ministrovi, pod kterého spadala celní správa USA, aby celní úředník Masarykovi cestujícímu s britským pasem na jméno Marsden z Jokohamy do Vancouveru „poskytl výsadu volného vstupu (z Kanady) na území Spojených států“. V prvním dopise Long psal, že Masaryk chce navštívit Washington D. C. „v zájmu ruské bolševické vlády“, v druhém, kde oznamoval, že přibyde i se svým sluhou Josefem Husou se srbským pasem, označil Masaryka přímo za „člena bolševické vlády v Rusku“ [Kalina]. Ve Spojených státech Masaryk přidal k požadavku politického uznání bolševické vlády v Rusku i poskytnutí ekonomické pomoci bolševikům ze strany USA (!) [Kalvoda 1995].

Probolševický postoj Masaryka k sovětskému režimu, o kterém se česká historiografie raději nezmiňuje, dokumentuje i jeho memorandum z 25. 6. 1918 zaslané přes americké ministerstvo zahraničí Georgiji V. Čičerinovi, bolševickému lidovému komisaři zahraničí: „V interview… vysvětlujete své nepřátelské chování k česko-slovenskému vojsku na Rusi tím, že prý bylo protirevolučním již od doby ukrajinské Centrální rady kyjevské a že dokonce kulo pikle proti vládě sovětů… Byl jsem v Rusku od května r. 1917 až do března r. 1918. Organizoval jsem to vojsko. Znám každou podrobnost jeho života za tu dobu. S plným uvědoměním všech okolností musím prohlásit, že Vaše tvrzení je nesprávné a že jste na omylu… Mohu dokázat nevyvratitelnými dokumenty, že jsem odmítl každý plán, namířený proti Vaší vládě, mně navržený Vašimi politickými protivníky… Mohu dále dokázat, že jsem donedávna doporučoval státníkům Dohody, aby s Vaší vládou byli zadobře. My, Čecho-Slováci, milujeme Rusko a přejeme si, aby bylo silnou a svobodnou demokracií.“ [Kalvoda 1998] První světovou válku nazýval Masaryk světovou revolucí (jeho paměti mají titul Světová revoluce) a sám se označoval hrdě za revolucionáře. Následkem toho považoval ruské bolševiky zcela nesmyslně za své spolurevolucionáře.

Malý exkurs do roku 1917: Masaryk chtěl v létě 1917 po únorové revoluci dostat československé legie z Ruska do Francie, na západní bojiště. Později, po bolševickém převratu ho nic ho neplnilo větší hrůzou než představa československé armády pochodující na Petrohrad a cestou přebírající moc. Nechtěl za žádnou cenu vystoupit proti svým bolševickým „spolurevolucionářům“. Je totiž velmi pravděpodobné, že československé legie by byly bývaly Petrohrad dobyly, udržely a skončily tak s celým bolševismem v Rusku hned v počátku. Nevycvičení a špatně vyzbrojení a početně slabí bolševici (asi 5000 mužů), kteří měli těžké zbraně jen na lodi Auroře, se nemohli ani trochu měřit s československou armádou, sestávající ze dvou divizí s přibližně 40 000 dobře vycvičených vojáků vyzbrojených děly a podléhajících zkušeným carským důstojníkům [Kalvoda 1998]. Masaryk o třináct měsíců později tvrdil československé vládě, že s pomocí československých vojáků-legionářů mohl zachránit Rusko před bolševismem [Boj o směr vývoje československého státu].

Woodrow Wilson si dal s přijetím Masaryka, přes všechna naléhání jejich společného přítele Charlese Cranea, téměř půldruhého měsíce čas. Wilson schválil 24. 6. 1918 memorandum svého ministra zahraničí Roberta Lansinga, ve kterém se navrhovalo, aby se USA bez výhrad vyslovily pro samostatné Polsko, Čechy a jihoslovanský stát. 27. 6. 1918 podepsal dokument, ve kterém USA souhlasily s rozčleněním rakouské monarchie za předpokladu, že bude z nových nástupnických samostatných států vytvořena federace nebo alespoň sjednána dohoda mezi nimi k užitku všeho obyvatelstva monarchie [Kalina]. O podmínce federace nebo konfederace s ostatními nástupnickými státy pro vznik samostatného československého státu čeští historici mlčí.

Současně ale Spojené státy odmítly (!) uznat Národní radu zemí českých v čele s Masarykem a to kvůli jeho probolševickému postoji a zastávání se sovětské vlády. (Masaryk s Benešem záměrně používali chybný název rady, protože se nazývala až do konce své existence Národní rada zemí českých, Conseil National des Pays Tcheque.) Masaryk tedy zcela oportunisticky otočil o 180 stupňů a v pozdravu z 21. 7. a v rozkazu z 1. 8. 1918 československému vojsku na Rusi najednou nejen souhlasil s jeho ozbrojeným vystoupením proti bolševikům, proti kterému dosud vždy (!) byl, nýbrž začal doporučovat i spojeneckou intervenci v Rusku, aby koncem srpna spojence k tomu už přímo (!) vyzýval [Kalvoda 1995, 1998]. USA nakonec Národní radu zemí českých a Čechoslováky coby bojující spojenecký národ uznaly 3. 9. 1918 (někdy se udává datum 2. 9.) jako poslední, po francouzském uznání z 1. 7. (podle jiných zdrojů již 29. 6.) a britském z 9. 8. 1918. Masaryk později, v prosinci 1918, prozradil československé ministerské radě své pocity: „Jíti s bolševiky jsme nemohli, byli bychom to na Západě prohráli naprosto.“ [Peroutka] Ani slůvkem se nezmínil, že bolševiky během války po většinu doby podporoval. Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou československou, jehož autorem byl Masaryk, bylo vydáno z 18. 10. 1918 ve Washingtonu.

Masarykovi se totiž podařilo rozptýlit Wilsonovy obavy z rozpadu Rakouska-Uherska lživým prohlášením, že jakmile národy monarchie získají nezávislost, spojí se do středoevropské unie [Fejtö]. To ale neměl Masaryk nikdy v úmyslu. Ve Filadelfii se 23.–26. 10. sešlo 72 zástupců dvanácti středoevropských národů na konferenci o Demokratické unii střední Evropy a zplodilo deklaraci, kterou Masaryk jako první podepsaný předal Wilsonovi. Tím to vše také skončilo [Kalvoda 1998].

Masaryk předložil 31. 8. 1918 ministru zahraničí USA Robertu Lansingovi dvacetistránkové memorandum s názvem Uznání Česko-Slovenské národní rady a česko-slovenské armády. (Opět použil neexistující název rady.) Není divu, že tento dokument byl po válce v ČSR prohlášen za tajný, protože v něm Masaryk opět bezostyšně lhal. Pár příkladů. Uváděl, že Národní rada byla založena v roce 1915 s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. 11. 1915 podepsáno jen Masarykem a Josefem Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí zcela bez souhlasu českých politických stran, protože o jeho iniciativě vůbec nic nevěděly. Česká družina v Rusku (český vojenský útvar v carské armádě, podmínka vstupu byla ruská státní příslušnost) byla organizována místní českou kolonií a nikoliv Česko-Slovenskou národní radou, jak v memorandu psal Masaryk. Dále v memorandu tvrdil, že císař František Josef I. nechal popravit kolem 30 až 60 tisíc civilistů, přičemž jich bylo za války v celém Rakousku-Uhersku popraveno asi tisícovka, naprostá většina v Haliči, v českých zemích jen čtyři (!) osoby [Kalvoda 1998]. Propaganda se lživými informacemi bývá za války obvyklá, nicméně Masarykovo lhaní musí udivovat, protože na pravdě, jak opakovaně proklamoval, si velmi zakládal.

19. 10. 1918 požádal Masaryk americkou vládu o půjčku pro Národní radu zemí českých jakožto de facto spoluválčící vládu. Ministr zahraničí USA Robert Lansing však začal zjišťovat, kdo pověřil Masaryka sjednat půjčku ve prospěch dosud neexistujícího státu. Beneš informoval amerického vyslance v Paříži, že Česko-Slovenská národní rada (ve skutečnosti Národní rada zemí českých), která byla založena v únoru 1916, její složení a federální pravidla byly přijaty 6. 2. 1916 a pravomoce jejího předsedy, Masaryka, byly stanoveny dekretem z 10. 2. 1916. Nic z toho nebyla pravda, vše byla lež, Beneš si to vymyslel a příslušné listiny jednoduše zfalšoval. S vědomím Masaryka, samozřejmě. Lansinga jako právníka zřejmě napadlo, že dokumenty předložené Benešem mohou být podvržené, a proto 25. 10. požádal amerického vyslance v Paříži, aby mu poslal jejich ověřené kopie. Nikým neověřené dokumenty dorazily do Washingtonu až poté, co Národní výbor v Praze vyhlásil 28. 10. samostatnost [Kalvoda 1998]. Beneš tato svá falza nikdy nezveřejnil.

Finanční požadavky Masaryka a jeho spotřeba nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10 000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50 000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37 841 dolar. (Pro představu: tehdejší kupní síla dolaru byla asi stokrát vyšší než dnes.) Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen. Výtěžek z amerických sbírek používal pouze Masaryk, aniž kdy někomu z toho složil účty, navzdory tomu, že byly určeny i Dürichovi, tedy pro oba poslance Říšské rady t. č. v zahraničí.

Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace podřízené Masarykovi. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22 000 US $, v Clevelandu 30 000, v Chicagu 400 000 (!), v Cedar Rapids 25 000, v Texasu 54 000 a v Omaze 70 000 US $ čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů [Kalvoda 1998].

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje až na jeden jediný účet ve výši 19 956 US $ za činnost Voskovy organizace mezi 23. 12. 1915 a 14. 6. 1916. Srovnejte Voskovy výdaje za provoz soukromé zpravodajské služby se 68 až 84 lidmi za půl roku, i když uváděný počet lidí (údaje o jejich počtu se různí) byl Voskou nadsazen, aby dostal od Britů více peněz do vlastní a Masarykovy kapsy, s příjmy samotného TGM. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, prali je přes nastrčené osoby a organizace. Masaryk 28. 5. 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi.“ Nikdy své příjmy z války nevyúčtoval [Kalvoda 1998].

Jaký to diametrální rozdíl oproti jeho kolegovi, poslanci vídeňské Říšské rady Josefu Dürichovi, který po návratu z Ruska vrátil Karlu Kramářovi, Antonínu Švehlovi a Karlu Mattušovi 15 000 korun (uvádí se i částka 30 000 – možná je to způsobeno záměnou 15 000 zlatých za koruny, což představuje právě 30 000 korun), které mu dali v roce 1915, aby mohl odjet do ciziny, a 120 000 korun, které obdržel od Kramáře a Švehly na pomoc ruským utečencům. Ačkoliv ho Masaryk a spol. obviňovali z prospěchářství, byl jediný z českých exulantů, který splnil, co ostatní jen hlásali, že totiž nelze brát peníze za práci pro národ. Masaryk, Beneš, Voska ani Štefánik nikdy nevrátili, co za války dostali, a to ani po odečtení výdajů [Kalvoda 1998]. V ženevském prohlášení poslanců a delegátů Národní rady pražské z 31. 10. 1918 si Beneš nechal podpisy všech přítomných dodatečně paušálně schválit všechny akce pařížské exilové Národní rady zemí českých za války. Na jeho žádost byla do prohlášení vsunuta pasáž, v níž signatáři schvalují „politiku a veškerou činnost, jak vojenskou, tak diplomatickou, Národní rady česko-slovenské (Národní rada zemí českých, o slovenské části nebyla nikdy v jejím názvu řeč), přeměnivší se v prozatímní vládu zemí československých, s dočasným sídlem v Paříži, jakož i závazky, jež jménem československého národa se spojenci a spřátelenými mocnostmi učinila. Současně vyslovujeme jí vděčnost za veliké služby, jež našemu národu prokázala.“ [Beneš, Kalvoda 1998] Tím byla cesta k pozdějšímu zpochybnění činů Masaryka, Beneše a Štefánika za války preventivně zahrazena.

Na závěr i oprava jednoho omylu pana Zdeňka Čecha. Masaryk se svou ženou Charlottou nemluvil doma anglicky, nýbrž německy.

Zdroje:
Kalina, Antonín Svatopluk: Krví a železem dobyto československé samostatnosti. Nákladem vlastním, Praha 1938
Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek /1/, /2/, /3/. Moravia Publishing Inc, Toronto 1995, 1996/Dílo, Kladno 1998
Kalvoda, Josef: The Genesis of Czechoslovakia. East Europa Monographs, Boulder, New York 1986; česky: Geneze Československa. Panevropa, Praha 1998
Boj o směr vývoje československého státu. ČSAV, Praha 1965
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Díl I. až IV. Lidové noviny, Praha 1991
Fejtö, François: Requiem pour un empire défunt. Histoire de la destruction de l´Autriche-Hongrie. Lieu Commun, Paris 1994; česky: Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Academia, Praha 1998
Beneš, Edvard: K budoucímu míru. O. Girgal, Praha 1919