Jako nejčastější příčina se uvádí skutečnost, že se Česká republika stala montovnou zahraničních koncernů, výrobnou dílů pro složitější výrobky prodávané zahraničními firmami a že tedy zahraniční koncern strží za hotový výrobek o dost více, než je součet výrobních nákladů jednotlivých dílů včetně plateb českým subdodavatelům. Zahraniční koncern pak může zaměstnance ve svých kmenových provozech honorovat více, než si může dovolit český subdodavatel. Ano, tato úvaha je správná – z menšího zisku menší mzdy a naopak. To je jedna příčina.

Nutné je vzít v úvahu, což se již připomíná méně, že oproti Česku panují na Západě zásadní rozdíly v distribuci výdajů obyvatelstva. Zatímco se často uvádí, že cena potravin například v Německu je srovnatelná s cenami v ČR, zapomíná se na rozdíl v ostatních výdajích jednotlivých domácností: kolik stojí bydlení a služby včetně pojištění v Německu a kolik v Česku. Výdaj na bydlení činí v Německu hlavní výdaj domácnosti, v Česku jsou obdobné náklady nižší. Tedy tamější platy musejí být chtě nechtě vyšší, aby nebylo obyvatelstvo zbídačováno, nicméně mnoho peněz Němcům následkem jiné distribuce výdajů v peněžence nezbyde. Přetrvávající deformace cen z komunistické éry je tedy druhá příčina – tím jsou vinni všichni poslanci, senátoři a vlády po roce 1989.

Pak je tu ještě třetí příčina, kterou nikdo kupodivu nepřipomíná: slabé odbory postrádající vlivem desetiletí bolševického panství zkušenosti s vymáháním vyšších mezd v jednotlivých výrobních odvětvích a službách, byť se to již mohly za 27 let naučit! Podíváme-li se na Německo, kde například odborová centrála IG Metall, stejně jako každá jiná (pod IG Metall patří i automobilky) víceméně pravidelně vybojovává svým členům v kovoprůmyslu vyšší, ba báječné mzdy, je srovnání s českými odborovými svazy velmi tristní. Když německá odborová centrála vybojuje každých pár let zvýšení mezd v oboru o třeba 3 až 5 %, tak za několik desetiletí se to již výrazně promítá do mezistátních srovnání.

Skutečnost, že ceny potravin ve SRN a v ČR jsou přibližně stejné i při západních vyšších nákladech na výrobu potravin naznačuje, že je něco shnilého ve státě českém. Vysvětlit to vyššími dotacemi, jak se mnozí pokouší, nelze – jejich výše vychází z konkrétních podmínek a nákladů v dané oblasti tak, aby tamní zemědělci nebyli znevýhodněni proti těm, kteří produkují v příznivějších, ba ideálních podmínkách v kterémkoli státě EU. Nikdo se nediví, když lékařská technika, která je převážně z dovozu, je stejně drahá jako na Západě, ale proč jsou věci v tuzemsku vyrobené obecně dražší než dovezené ze západoevropských zemí, když výrobní náklady hlavně vlivem nižších mezd by měly být v ČR nižší? Vysvětlení je jediné: vyšší výrobní náklady a to přes nižší úroveň mezd. Následkem toho je české zboží v cizině prodatelné jen s minimálním ziskem, pokud vůbec, a nezbývá na zvyšování mezd a platů. To je čtvrtý důvod rozdílů mezi západními a domácími příjmy.

Fakt, proč se české zboží prodává v cizině s relativně malým ziskem, není nic nového pod sluncem, příčin se lze dopátrat v historii. Ekonomické studie uvádějí, že výrobky meziválečné ČSR byly v průměru méně spolehlivé a ne tak výkonné jako produkty dovážené ze západní Evropy a USA. Aby se to během celé existence 1. republiky příliš nezměnilo, o to staraly československé vlády tzv. ochranářskými cly (ČSR měla třetí nejvyšší průměrnou celní sazbu v celé Evropě: 35,8 %!) a svým odporem proti navrhovaným celním uniím či preferenčním celním sazbám. Na takovou ochranu ze strany státu si českoslovenští výrobci až na výjimky zvykli – nemuseli investovat do výzkumu a inovací. Kdo v této souvislosti zamýšlí připomenout například Tatru Kopřivnice, jejíž auta obdivoval A. Hitler, poznamenejme, že šlo o výrobky ze sudetoněmeckého podniku a konstrukční dílny.

Romanista Václav Černý měl snad jako jediný odvahu napsat, že slovo „zmetek“ se začalo používat pro vadné výrobky, kterým se dříve říkalo „brak“, teprve v prvních pár letech po druhé světové válce, za třetí republiky (1945–48), kdy cizina šmahem po vagonech vracela nefunkční a nekvalitní československé výrobky. Do té doby výraz zmetek označoval pouze nedostatečně nebo nepřirozeně vyvinutou živou bytost. Češi bez vyhnaných Němců českých zemí nebyli schopni dodržet kvalitu. Nutno dodat, že to bylo v době, kdy ČSR měla v celé Evropě druhý nejmodernější průmysl (po Švýcarsku) a oproti všem evropským zemím válkou jen velmi málo poškozený. ČSR měla velkou příležitost se stát v Evropě v mnoha odvětvích alespoň na pár let monopolním výrobcem, Češi ale tuto šanci zcela promarnili. Tyto poměry se za bolševismu vlivem dobrovolné izolace od ostatního světa pouze zhoršily.

V obdobné formě se něco z toho vyskytuje dodnes. Češi jsou schopni vyvinout a vyrobit špičkový výrobek. Začnou-li jej však produkovat ve větší sérii, nejsou schopni dodržet kvalitu nebo dodací lhůty. Důkazem je podíl českých dílů ve škodovkách – zatímco se ze začátku předpokládalo, že cca 70 % dílů bude české provenience, dnes je tomu dnes kolem 30 %. Těm, kteří hodlají proti tomu protestovat, jedna připomínka. Na jak dlouhou dobu vystačí automobilce Toyota skladové zásoby dílů, než se pro jejich nedostatek výroba zastaví? Na necelé dvě minuty! Situace v evropských automobilkách není tak napjatá, zde se jedná o několik desítek minut, nicméně dovedete si v této situaci představit českou laxní dodavatelskou dochvilnost?

Takže buďme vděčni za zahraniční firmy, které převzaly české podniky, i za skutečnost, že ČR je jen velká montovna a výrobna dílů. Kdyby k tomu nedošlo a i velké podniky by měly české vlastníky, tak by se český stát dostal do obrovských ekonomických potíží vlivem ztráty konkurenceschopnosti českých výrobků na zahraničních trzích. Vývozem piva a dřeva na ležato, abychom uvedli příklad, se to kompenzovat nedá. Nízká konkurenční schopnost českých produktů na západních trzích je další, pátou příčinou rozdílu ve výši mezd.

Nakonec každý, s výjimkou oněch, jejichž povolání je spojeno s českým jazykem (herci, literáti a podobně), může zkusit „dobrodiní“ vyšších německých platů tím, že se vydá do Německa pracovat a bydlet. Zcela zákonitě zakusí na vlastní kůži jinou distribuci výdajů a ztratí iluze o údajně vysokých německých mzdách.