Jako nejčastější příčina se uvádí skutečnost, že se Česká republika stala montovnou zahraničních koncernů, výrobnou dílů pro složitější výrobky prodávané zahraničními firmami a že tedy zahraniční koncern strží za hotový výrobek o dost více, než je součet výrobních nákladů jednotlivých dílů včetně plateb českým subdodavatelům. Zahraniční koncern pak může zaměstnance ve svých kmenových provozech honorovat více, než si může dovolit český subdodavatel. Ano, tato úvaha je správná – z menšího zisku menší mzdy a naopak. To je jedna příčina.

Nutné je vzít v úvahu, což se již připomíná méně, že oproti Česku panují na Západě zásadní rozdíly v distribuci výdajů obyvatelstva. Zatímco se často uvádí, že cena potravin například v Německu je srovnatelná s cenami v ČR, zapomíná se na rozdíl v ostatních výdajích jednotlivých domácností: kolik stojí bydlení a služby včetně pojištění v Německu a kolik v Česku. Výdaj na bydlení činí v Německu hlavní výdaj domácnosti, v Česku jsou obdobné náklady nižší. Tedy tamější platy musejí být chtě nechtě vyšší, aby nebylo obyvatelstvo zbídačováno, nicméně mnoho peněz Němcům následkem jiné distribuce výdajů v peněžence nezbyde. Přetrvávající deformace cen z komunistické éry je tedy druhá příčina – tím jsou vinni všichni poslanci, senátoři a vlády po roce 1989.

Pak je tu ještě třetí příčina, kterou nikdo kupodivu nepřipomíná: slabé odbory postrádající vlivem desetiletí bolševického panství zkušenosti s vymáháním vyšších mezd v jednotlivých výrobních odvětvích a službách, byť se to již mohly za 27 let naučit! Podíváme-li se na Německo, kde například odborová centrála IG Metall, stejně jako každá jiná (pod IG Metall patří i automobilky) víceméně pravidelně vybojovává svým členům v kovoprůmyslu vyšší, ba báječné mzdy, je srovnání s českými odborovými svazy velmi tristní. Když německá odborová centrála vybojuje každých pár let zvýšení mezd v oboru o třeba 3 až 5 %, tak za několik desetiletí se to již výrazně promítá do mezistátních srovnání.