Málokdo z čtenářů je s to si vybavit, co všechno s sebou přinášel komunismus nebo internacionální socialismus sovětského typu. Není to však zcela jejich vina – od vzniku republiky v roce až do roku 1989 s přestávkou v létech 1939–1945 nejdříve péči Edvarda Beneše, pak komunistů se v Československu jako v jediné zemi Evropy (!) tajily zločiny komunismu.

První, co ztratilo hned v prvních letech bolševického panství cenu, byl lidský život. Mladíci v Čece (Čeka, Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po bor'be s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovete narodnych komissarov RSFSR, Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR), nebo ti, kteří měli v Čece přátele, zvali své slečny nikoliv do kina nebo do cirkusu jako před revolucí, nýbrž podívat se na mučení či na popravy tzv. odpůrců režimu. Například v březnu 1918 zval na takovou podívanou Sergej A. Jesenin básnířku K. slovy: „Chcete se podívat na popravy? Hned vám to přes Bljumkina zařídím!“ Nejhrůznější bylo, že slečny byly takovými nabídkami potěšeny a často je přijímaly.

Výňatek z Dekretu Saratovské gubernské rady lidových komisařů: „Od 1. ledna 1918 se ruší právo trvalého vlastnictví žen ve věku od 17 do 32 let. Všechny ženy, jež spadají pod tento dekret, jsou vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy. Přerozdělení spravování zcizených žen spadá do kompetence sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Každý muž, který si přeje použít exemplář vlastněný lidem, musí předložit potvrzení o své příslušnosti k pracující třídě, vystavený závodním výborem nebo odbory.“

Další příklad. Krasnodarský mlýn na maso. Odsouzeného k smrti za politický delikt zavolali do slušně vyhlížející místností, kde stál jediný nepříliš veliký stůl. Čekista, který za ním seděl, oznámil své oběti, že rozsudek nabyl právní mocí, a odsouzený bude proto za půl hodiny „fyzicky zlikvidován". Potom mu ukázal malou chodbičku, skrz niž byla vidět další, světlá místnost bez mříží. V ní stál stůl s psacími potřebami. Čekista odsouzeného informoval, že může jít k onomu stolu a napsat dopis a vše, co bude chtít, anebo prostě posedět a popřemýšlet o samotě. Člověka bezděčně přitahovala ona okna bez mříží a možnost posadit se na židli po těch hrozných slovech, která právě vyslechl. Vešel do chodby, podlaha se pod ním propadla a on se řítil na dno do vodou poháněného mlýnku na maso, který ho drtil, lámal a krájel na kousky, a co z něj zbylo, odnesla voda do Kubáně. I na sovětském vyslanectví v Paříži zaměstnanci OGPU (sovětské tajné služby, před ní GPU) trýznili a vraždili lidi chycené ve Francii. V červenci 1941 předložil náčelník Abwehru admirál Canaris tajnou zprávu o prohlídce budovy sovětského vyslanectví v Paříži (PAAA, Handakten Ritter 29, Russland, 20. Juli 1941). Podle této zprávy „jedno boční křídlo sovětského velvyslanectví bylo vybaveno jako centrum GPU se zařízením k mučení, popravám a odstraňování mrtvol“. Ve zprávě je uvedeno, „že ve své době zde zřejmě byla odstraněna i těla některých z oněch bělogvardějských ruských generálů, kteří před několika lety v Paříži záhadně zmizeli.“

O politickém teroru a hladomorech, které stály jen v SSSR život několik desítek milionů lidí, jako o průvodních jevech komunismu snad není třeba se zmiňovat. Výše uvedené muselo být po celou dobu existence Komunistické strany Československa alespoň rámcově známo alespoň všem jejím výše postaveným stranickým představitelům. Museli si být vědomi, že zavedení komunismu v Československu bude mít za následek obdobné jevy, protože ty vyplývají z podstaty komunistického systému. Českoslovenští komunisté prosazující nelidský režim ve své vlastní zemi se tím stali prachsprostými spolupachateli, zločinci.

Co tedy s československými komunisty po změně režimu na přelomu let 1989/1990? Popohnat před soudy a pokusit se odsoudit více než milion členů KSČ? To bylo při stavu československé justice nereálné, což se později potvrdilo počtem odsouzených bolševiků, které lze na prstech spočítat. Navíc, kudy měla vést mezi vysoce postavenými komunisty a běžnými členy hranice trestní odpovědnosti za vytvoření a udržování zločinného režimu u moci?

Navrhoval jsem tehdy řešení, které dodnes má své opodstatnění, ale nemaje za sebou hlásnou platformu, byl jsem oslyšen. Všechny žijící členy KSČ i ty, kteří pozbyli své členství vyloučením nebo vyškrtnutím, a taktéž všechny kandidáty k datu 17. 11. 1989 doživotně podrobit dani z příjmu ve stejné výši jako byly členské příspěvky KSČ, tj. 4 %. Zlo by bylo touto cestou nejen pojmenováno, nýbrž žijící viníci konkrétně označeni, byť jejich trest by to byl spíše symbolický.