Jak diametrálně se lišila Wilsonova a česká představa národního sebeurčení se nikdo dodnes nenamáhal vysvětlit. Pod národem Anglosasové mínili a dodnes míní veškeré obyvatelstvo země nebo státu, ne národ definovaný jazykem. V případě Království českého se tedy jednalo o jediné národní sebeurčení a to všech jeho usedlých obyvatel jako celku, bez jazykového rozlišení. Česká představa, že Wilson tím mínil právo na národní sebeurčení Čechů definovaných jazykem, je nesmysl, který zůstává dodnes českými historiky záměrně nevysvětlen. Národ podle středoevropské definice a národ podle anglosaského a západoevropského úzu jsou dodnes dva rozdílné pojmy. Lze to rozpoznat i v cestovním pase, kde například v německém je rubrika: „Nationalité / Nationality / Staatsangehörigkeit“, což je francouzský, anglický a německý výraz pro státní příslušnost, ne pro národnost.

Francie chtěla odčinit porážku z války s Pruskem v roce 1870–1871, získat zpět v ní ztracené Alsasko, Lotrinsko a nově navíc německá území na levém břehu Rýna. Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší: oslabit Německo, rozčlenit Rakousko-Uhersko, zvýšit vlastní vliv na Balkáně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku, požadovalo Halič, Bukovinu po Rakousku-Uhersku, Východní Prusko a Slezsko po Německu [Brod]. Německo válečné zisky naplánovalo nemělo, jeho cílem bylo, pokud by vypukla válka, zabránit válčení na dvou frontách. Nejvíce ze všech evropských států si přála zničit Německo Velká Británie, především hospodářsky, jenže toho nelze mírovými prostředky prakticky dosáhnout. Většinou se v dějepisných pojednáních traduje, že první světovou válku zahájilo Rakousko-Uhersko 28. 7. 1914 vypovězením války Srbsku, ale není to pravda, protože mezi oběma zeměmi se jednalo jen o lokální ozbrojený konflikt, ne o zahájení nebo vyvolání války evropské či světové. Tvrzení, že první světovou válku vyvolalo Německo vypovězením války Rusku 1. 8. 1914, je taktéž nesmysl kvůli předcházejícím válečným aktivitám Ruska.

Ale přistupme k tomu po řadě. Ještě v první polovině 19. století bylo britské impérium pánem moří, což si v minulosti vůči hlavním konkurentům, Španělsku a Francii, vynutilo silou svého válečného loďstva. Francie byla nejsilnější velmoc na evropském kontinentě, Německo ještě neexistovalo. V druhé polovině 19. století se rozložení sil v Evropě ale mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Ottona von Bismarck se po porážce Francie ve válce s Pruskem (1870–1871) spojily desítky německých států a státečků do jednoho útvaru, Německé říše. Vzniká tak ve střední Evropě stát, který se brzy stává hospodářskou mocností, rivalem Francie a ve světovém obchodu hlavně Velké Británie.

Porážka od Pruska ve válce 1870–1871 a následný vznik Německé říše těžce zasáhly francouzskou hrdost, protože Francie dosud na východ od své hranice dobyla do té doby vše, co si usmyslila. Francouze se bolestně dotklo, že museli odstoupit Prusku (Německu) Alsasko a Lotrinsko, současně se ale nemínili vzdát svého výsadního postavení na kontinentu a to porážce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal budoucí vojenský střet s Německem slovy, že „vypuknutí války je Den, na který čekáme“.

Již v roce 1895 zpracoval německý generální štáb plán umožňující vyhnout se válce na dvou frontách. Od té doby byl pravidelně aktualizován a zpřesňován. Vycházel z faktu, že ruská armáda dosáhne plné mobilizace vlivem špatné a nedostatečně husté železniční sítě (její hustota v Německu byla více než desateronásobná), nedostatečné organizace a absence silnic za 105 až 120 dní. Německo potřebuje pro mobilizaci 15 dní, porazit Francii musí do šesti týdnů a potom všechny síly vrhnout proti Rusku.