Jak diametrálně se lišila Wilsonova a česká představa národního sebeurčení se nikdo dodnes nenamáhal vysvětlit. Pod národem Anglosasové mínili a dodnes míní veškeré obyvatelstvo země nebo státu, ne národ definovaný jazykem. V případě Království českého se tedy jednalo o jediné národní sebeurčení a to všech jeho usedlých obyvatel jako celku, bez jazykového rozlišení. Česká představa, že Wilson tím mínil právo na národní sebeurčení Čechů definovaných jazykem, je nesmysl, který zůstává dodnes českými historiky záměrně nevysvětlen. Národ podle středoevropské definice a národ podle anglosaského a západoevropského úzu jsou dodnes dva rozdílné pojmy. Lze to rozpoznat i v cestovním pase, kde například v německém je rubrika: „Nationalité / Nationality / Staatsangehörigkeit“, což je francouzský, anglický a německý výraz pro státní příslušnost, ne pro národnost.

Francie chtěla odčinit porážku z války s Pruskem v roce 1870–1871, získat zpět v ní ztracené Alsasko, Lotrinsko a nově navíc německá území na levém břehu Rýna. Rusko mělo válečné cíle dalekosáhlejší: oslabit Německo, rozčlenit Rakousko-Uhersko, zvýšit vlastní vliv na Balkáně, proniknout ke strategicky důležitým místům v Turecku, požadovalo Halič, Bukovinu po Rakousku-Uhersku, Východní Prusko a Slezsko po Německu [Brod]. Německo válečné zisky naplánovalo nemělo, jeho cílem bylo, pokud by vypukla válka, zabránit válčení na dvou frontách. Nejvíce ze všech evropských států si přála zničit Německo Velká Británie, především hospodářsky, jenže toho nelze mírovými prostředky prakticky dosáhnout. Většinou se v dějepisných pojednáních traduje, že první světovou válku zahájilo Rakousko-Uhersko 28. 7. 1914 vypovězením války Srbsku, ale není to pravda, protože mezi oběma zeměmi se jednalo jen o lokální ozbrojený konflikt, ne o zahájení nebo vyvolání války evropské či světové. Tvrzení, že první světovou válku vyvolalo Německo vypovězením války Rusku 1. 8. 1914, je taktéž nesmysl kvůli předcházejícím válečným aktivitám Ruska.

Ale přistupme k tomu po řadě. Ještě v první polovině 19. století bylo britské impérium pánem moří, což si v minulosti vůči hlavním konkurentům, Španělsku a Francii, vynutilo silou svého válečného loďstva. Francie byla nejsilnější velmoc na evropském kontinentě, Německo ještě neexistovalo. V druhé polovině 19. století se rozložení sil v Evropě ale mění. Pod vedením pruského ministerského předsedy Ottona von Bismarck se po porážce Francie ve válce s Pruskem (1870–1871) spojily desítky německých států a státečků do jednoho útvaru, Německé říše. Vzniká tak ve střední Evropě stát, který se brzy stává hospodářskou mocností, rivalem Francie a ve světovém obchodu hlavně Velké Británie.

Porážka od Pruska ve válce 1870–1871 a následný vznik Německé říše těžce zasáhly francouzskou hrdost, protože Francie dosud na východ od své hranice dobyla do té doby vše, co si usmyslila. Francouze se bolestně dotklo, že museli odstoupit Prusku (Německu) Alsasko a Lotrinsko, současně se ale nemínili vzdát svého výsadního postavení na kontinentu a to porážce navzdory. Francouzský politik Francolin předvídal budoucí vojenský střet s Německem slovy, že „vypuknutí války je Den, na který čekáme“.

Již v roce 1895 zpracoval německý generální štáb plán umožňující vyhnout se válce na dvou frontách. Od té doby byl pravidelně aktualizován a zpřesňován. Vycházel z faktu, že ruská armáda dosáhne plné mobilizace vlivem špatné a nedostatečně husté železniční sítě (její hustota v Německu byla více než desateronásobná), nedostatečné organizace a absence silnic za 105 až 120 dní. Německo potřebuje pro mobilizaci 15 dní, porazit Francii musí do šesti týdnů a potom všechny síly vrhnout proti Rusku.

V londýnském týdeníku The Saturday Review se 24. 8. 1895 objevuje pod titulkem Our True Foreign Policy (Naše oprávněná zahraniční politika) následující: „Hlavní náš konkurent v obchodu a námořní přepravě není dnes Francie, nýbrž Německo. Ve válce s Německem bychom vyhráli vše a neztratili nic.“ Dva roky poté, 11. 9. 1897, stejné periodikum nezakrytě požaduje Germaniam esse delendam (Německo musí být zničeno). Britové se oprávněně obávali o svůj monopol v mezinárodním obchodu. Příjmy z německého exportu dosáhly na přelomu století částky 1,045 miliardy britských liber, z britského jen o málo více: 1,075 miliardy, rozdíl tedy činil jen 3 % (!), přičemž v okamžiku vzniku Německa v roce 1871 v podstatě pouze pár plachetnic pod jeho vlajkou brázdilo Baltské moře, aby v roce 1900 přes čtyři tisíce německých obchodních lodí rozváželo zboží po celém světě, dováželo jiné a rejdařství Hamburg-Amerika-Linie se stalo největším na světě. V britských průmyslových kruzích bylo hned od počátku německé exportní expanze veřejným tajemstvím, že německé výrobky jsou značně kvalitnější než britské.

Britská elita chtěla hegemonii Velké Británie ve světovém obchodu zachovat, kdyby to nešlo, tak aby v něm alespoň dominoval anglosaský svět, a nehodlala mladému německému státu z toho nic přepustit. Od nástupu královny Victorie na trůn v roce 1837 (mimochodem Němky kvůli v té době personální unii s Hannoverským královstvím) neprožila Velká Británie za jejího panování ani jeden rok bez války, britské vojenské síly byly nasazeny ve všech koutech světa ve více než stovce ozbrojených konfliktů. Síla Velké Británie však spočívala v mohutném válečném loďstvu, ne v armádě. Začínalo být jasné, že Británie bude muset vojensky vystoupit proti Německu na evropském kontinentě, aby je hospodářsky zničila, k čemuž bude potřebovat silnou armádu. Neméně bylo britské elitě jasné, že na to sama Velká Británie stačit nebude, že k tomu bude potřebovat spojence na kontinentu se silnými armádami, Francii a Rusko. Jenže v roce 1895 kvůli Suezskému průplavu došlo málem k válce mezi Velkou Británií a Francií, obě země si konkurovaly v Africe a britsko–francouzské vztahy byly v té době značně nepřátelské. S Ruskem se Británie zase přetahovala o vliv v Asii, zejména ve Střední.

Když královna Victoria v roce 1901 zemřela, stál před jejím synem a nástupcem na trůně Edwardem VII. nesnadný úkol usmířit si Francii a naklonit si Rusko, což dokázal pomocí obratné vládní diplomacie během šesti let. Pak nastala potřeba infikovat myšlenkou zničení Německa širší britskou politickou scénu, a tak za tím účelem vytvořil ministerský předseda Arthur Balfour v roce 1902 Committee of Imperial Defence (Výbor obrany impéria). 8. 4. 1904 byla podepsána tzv. Entente cordiale (Srdečná dohoda) mezi Velkou Británií s Francií, v níž si rozdělily zájmové oblasti v Africe a v tajné doložce se zavázaly k vojenskému spojenectví vůči Německu. Vztahy s Ruskem narovnala 31. 8. 1907 Sanktpetersburská britsko–ruská smlouva vymezující zájmové sféry obou zemí ve Střední Asii. Persie (dnes Írán) byla rozdělena do tří zón (severní ruské, jihovýchodní britské a neutrální mezi oběma těmito zónami), Afghánistán byl uznán za de facto britský protektorát. Rusku za spojenectví ve válce proti Německu slíbila Británie ovládnutí úžin mezi Černým a Egejským mořem v Bosporu a v Dardanelách, které potřebovalo Rusko k proplouvání svého loďstva do Středozemního moře. Jinak by v případě mezinárodního napětí, válečného konfliktu, kdyby Turecko ony úžiny uzavřelo, byla Rusku její válečná flotila v Černém moři prakticky k ničemu. [Macgregor – Docherty]

V roce 1905 první lord admirality John Fisher požadoval od krále Edwarda VII. sto tisíc vojáků, kteří by se vylodili na pomořanském pobřeží, aby odtud táhli na Berlín. Tentýž Fisher v roce 1912 poznamenal, že „se připravuje velká válka, aniž to kdo tak vnímá“.

V memorandu z 1. 1. 1907 vysoký úředník britského ministerstva zahraničí sir Eyre Crowe mj. napsal: „Prvenství Německa na moři je neslučitelné s existencí britské říše. I kdyby však Velké Británie nebylo, přinutilo by sloučení největší pozemní a námořní moci v jedněch rukou celý svět, aby se spojil a zbavil se tohoto přízraku.“

Britský ministr války Richard Burdon prohlásil 3. 8. 1911 o Německu: „Taková země a její lid mohou být vyřazeni ze soutěžení kulturního lidstva jen špionáží a násilím.“ To zní vysloveně jako ospravedlnění budoucí války.

Postupný úpadek Velké Británie jako světové hospodářské velmoci dokumentuje i skutečnost, že roku 1860 i s koloniemi se podílela 25 % na veškeré světové průmyslové výrobě, ale v roce 1913 to bylo již méně než 10 %, zatímco Německo samo vyrábělo 15 % světové produkce, a to bez kolonií!

V rozhodujících britských kruzích již na přelomu století zavládla představa, že „cíl Německa nespočívá v ničem menším než ve zničení britské moci, ponížení Anglie a rozbití impéria.“ (Podobnost s dnešními argumenty brexitářů je nepřehlédnutelná.)

Pro ilustraci. Nenávist vůči Němcům dostoupila tak daleko, že londýnský biskup anglikánské církve Arthur Winnington-Ingram v únoru 1915 vyzýval britské obyvatelstvo těmito slovy: „Semkněte se pro velké křížové tažení, k – nemůžeme to popírat – zabíjení Němců. Usmrcovat je, nikoliv kvůli zabíjení samému, nýbrž abychom zachránili svět. Zabíjet dobré stejně jako špatné, mladé muže jako i staré… zabít je dříve, než civilizovaný svět bude sám zabit.“ [Macgregor – Docherty]

Francouzský ministerský předseda Raymond Poincaré ujistil v roce 1912 ruskou vládu, že Francie bude Rusko za každé situace vojensky podporovat, bude-li Rusko někým napadeno nebo někoho napadne.

Ruský armádní časopis Razvědčik psal již v lednu 1914: „Nám všem je snad velmi dobře známo, že se připravujeme na válku na západní frontě především proti Němcům… Nejen vojsko, nýbrž veškerý ruský lid musí si zvyknout na myšlenku, že se chystáme ke zničujícímu zápasu proti Němcům a že německé státy musejí být zničeny, i kdybychom přitom ztratili statisíce lidí.“ [Schultze-Rhonhof] Hlavní ruské válečné cíle vyložil dne 13. 9. 1914 francouzskému vyslanci Maurici Paléologovi ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov: zřízení opevněných ruských základen na Bosporu a v Thrákii (v oblasti průlivu Dardanely, Dardanellia, dnes Çanakkale bogazi) a destrukce Rakousko-Uherska osvobozením Slovanů, výměnou nabídl Francii podporu pro její územní požadavky na levém břehu Rýna [Fejtö].

Vznik světové války ovlivnil – nedá se to označit za přímou příčinu jejího vypuknutí – sarajevský atentát 28. 6. 1914 na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu, hraběnku Sophii Chotkovou. (Pro zajímavost. František Ferdinand nesnášel jakýkoliv nacionalismus, nejen maďarský a český, nýbrž i německý a všechny další nacionalismy v monarchii se vyskytující. Mluvil dobře česky, měl z češtiny maturitu, zatímco jeho manželka, nominálně Češka, znala česky pouze pár slov.) Tehdy se takových politických vražd odehrávalo mnoho, ale tato byla zajímavá tím, čemu měla zamezit. Srbští nacionalisté se potřebovali nástupníka trůnu zbavit, protože plánoval jednotlivým národům v mocnářství v rámci etnografických (jazykových) hranic přiznat práva obdobná těm, které dosud mělo v dvoustátí jen Uhersko a v rámci Uherského království Chorvatské království. To bylo spojeno se zrušením dosavadních zemských hranic. Pro jižní Slovany v říši chtěl zřídit čtyři státní útvary: Kraňsko, Království chorvatské, Vojvodinu, Bosnu a Hercegovinu. Všech 16 nově vzniklých států monarchie pak chtěl spojit do federace. Takovým uspořádáním by se Srbům, podporovaným Ruskem, rozplynula vidina Velkosrbska, království jižních Slovanů pod srbským královským rodem Karađorđevićů, protože Slovinci a Chorvaté se cítili v Rakousku-Uhersku v podstatě spokojeni a nedalo se očekávat, že by se po zvýšení své autonomie federalizací připojili k velkosrbským plánům. Český stát měl mát v 16členné federaci rozsah přibližně odpovídající pozdějšímu protektorátu, to jest bez budoucí federální země Německé Rakousko, kterou měl tvořit pás území Království českého přilehlý k hranicím kolem celých Čech a Moravy, bez Německé Moravy vytvořené ze Slezska, které zůstalo Rakousku po roce 1742, s kusem severní Moravy. Na území Království českého měly tedy vzniknout tři státy budoucí federace.

Po atentátu v Sarajevu a rakouském ultimatu Srbsku 23. 7. byli Srbové ochotni přijmout všechny rakouské požadavky s výjimkou jediného: připustit vyšetřování rakouských úředníků na vlastním území. Jenže spojenec Srbska, Rusko začalo již 23. 7. (!) s částečnou mobilizací v rozsahu čtyř vojenských okruhů, což odpovídalo přípravě na evropskou válku, protože zřetelně nebyla zaměřena vůči Rakousku-Uhersku, nýbrž především proti Německu. Rozšířeně pak Rusko mobilizovalo od 28. 7., plně od 30. 7. Přitom již od roku 1892, od podepsání rusko–francouzské konvence se považovala mobilizace za válečný akt. Dne 28. 7. vypovědělo Rakousko Srbsku válku, což by byl za normální situace jen lokální ozbrojený konflikt mezi dvěma státy.

K ruské mobilizaci tehdejší náčelník mobilizačního oddělení ruského generálního štábu Sergej Konstantinovič Dobrovolskij napsal: „Celý (ruský) mobilizační plán byl předem rozpracován až do konce a do posledního detailu. Když se zvolil okamžik, stačilo stisknout knoflík a celý stát začal automaticky fungovat s přesností hodinového strojku. Zastavit jej nešlo. Zcela mechanicky bylo tak rozhodnuto o počátku války.“ [Dobrovolskij, Jaksch]

Mezi 26. a 31. 7. se Německo a Velká Británie pokusily válce a jejímu rozšíření mimo Srbsko a Rakousko-Uhersko zabránit tím, že navrhly konferenci o Balkánu s účastí Ruska. Německý císař Wilhelm II. se 31. 7. též pokusil intervenovat u svého bratrance, ruského cara Nikolaje II. ve věci ukončení ruské mobilizace. Týž den, 31. 7., oznámilo Rakousko-Uhersko, znepokojené mobilizační aktivitou ruských vojsk podél hranice s Haličí, že 4. 8. započne se všeobecnou mobilizací. To už bylo ve válečném stavu se Srbskem, Bělehrad byl ostřelován.

Německý vyslanec v Petrohradě Friedrich von Pourtales předal 31. 7. oficiálně příslušnou nótu s výzvou k zastavení ruských válečných příprav do 1. 8., do 12. hodiny místního času. Ministr zahraničí Sergej D. Sazonov i car mu ale vysvětlili, že z „technických důvodů nelze mobilizaci přerušit.“ 31. 7. také telegrafoval ruský vyslanec v Paříži Alexandr P. Izvolskij do Sankt Petersburgu: „Francouzský ministr války v nejlepší a srdečné náladě mě informoval, že vláda se závazně rozhodla pro válku.“ Na německé ultimatum se Rusko neobtěžovalo reagovat a tak 1. 8. v 19 hodin předal von Pourtales v Petrohradě nótu o vyhlášení války. Rusko tedy svým počínáním vědomě vyvolalo evropský válečný konflikt, který přerostl ve válku světovou.

31. 7., den před formálním vyhlášení války Německem Rusku, mobilizovala Francie. Německo vyhlásilo mobilizaci teprve s předáním nóty o vypovězení války Rusku jako vůbec poslední [Jaksch, Nálevka]. První jezdecké jednotky ruské armády zaútočily na Východní Prusko dříve, než je mohly dostihnout rozkazy z Petrohradu reagující na vypovězení války! To se často zatajuje, protože to dobře dokazuje ruské úmysly. 3. 8. po dodnes ne zcela vyjasněném leteckém bombardování buď Norimberku (Nürnberg), nebo Neuenburgu (město na Rýně) francouzským letectvem – uvádí se, že telegrafickými tranzity byl Neuenburg zkomolen na Nuernberg (ü se rozepisuje jako ue) – se Německo prohlásilo být ve válečném stavu s Francií. Rakousko-Uhersko vypovědělo 6. 8. válku Rusku.

Pak německá armáda jednala v souladu s doktrínou, podle níž rychlé vojenské ochromení Francie je jedinou možností jak předejít válce na dvou frontách, což vyžaduje obejít přes neutrální Belgii francouzská opevnění na společné hranici a vpadnout do Francie podél kanálu La Manche, kde opevnění nejsou. Německá vojska obsadila Lucembursko a překročila 3. 8. hranice neutrální Belgie poté, co belgická vláda zamítla německou žádost o přesun vojska přes belgické území. Velká Británie s mobilizovaným loďstvem již od 26. 7. (!) vypověděla Německu válku 4. 8. 1914.

Neutralita Belgie byla Německem porušena, ale s belgickou neutralitou to v pořádku nebylo. Již v roce 1906 Belgie začala jednání, která vyústila do tajné smouvy s Velkou Británií o vyslání britské armády do Belgie proti Německu o síle 105 tisíc mužů, což odporovalo statutu neutrality Belgie. Úmluva řešila i takové detaily jako přidělování styčných belgických důstojníků a tlumočníků k jednotlivým britským vojenským jednotkám, jak a kde budou léčeni zranění britští vojáci a podobně. V únoru 1914 byla ke smlouvě dodatečně přidána i klazule o výměnném kursu libry pro britské vojáky v Belgii. Belgie tedy minimálně osm let před vypuknutím války porušovala svou neutralitu. [Macgregor – Docherty]. I to se z pochopitelných důvodů tají.

Shrňme. Přímým viníkem evropské a pak světové války bylo Rusko válkou proti Německu, toužebně očekávala válku s Německem i Francie. A těmi, kteří si válku s Německem dlouhodobě přáli a tahali v zákulisí za nitky, aby k ní určitě došlo, byli Britové. Válečný konflikt Srbska s Rakouskem-Uherskem nebyl pro vznik světové války rozhodující, německé ultimatum Rusku, aby ukončilo mobilizaci, bylo jen pokusem přimět bratrance německého císaře nastolit opět mírový status quo.

Zdroje:
Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002
Dobrovolskij, Sergej: Mobilizacija russkoj armii v 1914 godu. Vojannyj sbornik, svazek I. Bělehrad červenec/srpen 1921
Fejtö, François: Requiem pour un empire défunt. Histoire de la destruction de l´Autriche-Hongrie. Lieu Commun, Paris 1994; česky: Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Academia, Praha 1998
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (České vydání je neúplné – do češtiny nebylo přeloženo 174 stran textu, z pěti dílů v jediném svazku chybí v českém překladu dva.)
Macgregor, Jim; Docherty, Gerry: Hidden History. The Secret Origins of the First World War. Mainstream Publishing 2014; německy: Verborgene Geschichte. Wie eine geheime Elite die Menschheit in den Ersten Weltkrieg stürzte. Kopp Verlag, Rottenburg 2014
Schultze-Rhonhof, Gerd: 1939. Der Krieg der viele Väter hatte. Der lange Anlauf zum Zweiten Weltkrieg. Olzog-Verlag, München 2003