Český elektorát na takový požadavek slyší, zejména je-li médii zpravován o chystaném obdobném požadavku Řecka a Polska. Nikdo z českých politiků a veřejně známých osob zatím k tématice německých údajně nezaplacených reparací nepodal ani zbla relevantních informací, zřejmě kvůli tomu, že o této problematice kromě věčně omílaných nepravd nic neví. Jak to tedy bylo?

Na podzim 1945 byla reparační konferenci v Paříži dohodnuta percentuální výše podílu každého z 18 válkou nebo okupací poškozených států (bez SSSR a Polska) z německého majetku, který bude do reparací zařazen. Nebyla tedy každému státu určena finanční hodnota německého majetku, který by měl dostat coby reparace. SSSR se měl sanovat ze své okupační zóny a z ní uhradit Polsku jeho reparační nároky zástupně za Německo.

Vznesený požadavek ČSR ve výši cca 11,583 miliardy USD (1938) se skládal z reparací (náhrada škod peněžní nebo jiným majetkem) a z restitucí (vrácení odcizeného majetku in natura) a tvořil v celkových odškodňovacích požadavcích 18 států 3 %. Majetek zařazovaný do reparací se dělil do kategorií A a B. V kategorii reparací B, kde byla demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet celkem 4,3 % z celkového finančního objemu této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. Do kategorie A spadalo vše, co se nedalo zařadit do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby. Do této kategorie byl později zařazen i v zemi zanechaný říšskoněmecký majetek, jehož hodnota měla být od reparačního nároku odečtena. ČSR byly přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity.

Mezinárodní smlouvy ze začátku 50. let – Smlouva o Německu z roku 1952 a 1954, Londýnská dohoda věřitelů Německa z roku 1953 – zastavily reparační dodávky do podpisu mírové smlouvy. Poté už IARA (Inter-Allied Reparation Agency, Mezispojenecká reparační agentura) neměla prakticky co rozdělovat s výjimkou výnosů z postupné likvidace německého majetku v neutrálních a nepřátelských státech. To se vleklo a skončilo teprve začátkem 60. let. Podle závěrečného vyúčtování z roku 1962 dostalo Československo celkem majetek za 14 573 629 US $ (1938). V reparační kategorii B obdržela ČSR místo proponovaných 4,57 % jen 4,23 % z rozdaného celku, tedy 93 % slíbeného procentního podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % stanoveného podílu. Procentní rozdělovník byl dohodnut předem na reparační konferenci v Paříži, takže skutečnost, že reparační odškodnění v penězích činilo jen zlomek z Československém požadované částky, je irelevantní. Ostatním státům se nevedlo jinak.

V závěrečném vyúčtování IARA pro ČSR z roku 1962 je však velice problematická suma 4 938 965 US $ (1938) v kategorii A představující německý zahraniční majetek v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech značně nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 14 800 000 US $ (1938), Nizozemsko 31 700 000 US $ (1938). Tento údaj byl téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť v procesu přípravy na pařížskou reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 vyčíslila vláda německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného československými Němci) cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší. I tato suma ve výši 80 milionů byla záměrně nižší než skutečnost, protože příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali od vlády direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. O kolik se jim podařilo v této fázi jeho hodnotu snížit, známo není. Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tuto manipulaci s čísly „reparační soutěží“. Motivem bylo neoprávněné získání většího podílu z reparací v kategorii A a obava, zda by ČSR z vysokého finančního objemu zanechaného říšskoněmeckého majetku nemusela nakonec poskytovat reparační náhradu ostatním válkou poškozeným státům, které ho měly méně. Tato zásada však schválena nebyla.

Výslednou, již sníženou částku zanechaného nepřátelského majetku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu z poválečných korun na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 v poměru 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočet 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Tím značně snížilo sumu za zanechaný německý zahraniční majetek v korunách a v amerických dolarech v jejich hodnotách z roku 1938.

Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci na podzim 1945 představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (říšskoněmeckého zahraničního majetku v ČSR). Ani to nestačilo a Československo pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na onu sumu v závěrečném vyúčtování: 4 938 965 US $ (1938).

Protože položka za zanechaný a záměrně podhodnocený nepřátelský říšskoněmecký majetek v Československu tvoří naprostou většinu hodnoty reparací v kategorii A (4,9 ze 6,5 milionu US $), lze na základě výše uvedeného jen velmi zhruba odhadnout, že ČSR připadlo majetku minimálně 10 až 15krát více, než by jí příslušelo podle procentního rozdělovníku z pařížské reparační konference pro kategorii A. Na úkor dalších 17 států. Jak jinak.

Že čeští politici a veřejně známé osoby požadavkem na doplacení reparací Německem sledují populistické cíle, je jasné. Uvědomují si však, že tím světu ukáží, jak už jejich dědové a pradědové dovedli velkolepě ve velkém podvádět?