Reparace od poraženého Německa sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být podle českých představ též nástrojem k oslabení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti. Restituce měly za úkol navrátit majetek in natura do státu, ze kterého byl Německem odcizen. Československo zastávalo názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa, a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvousečné. Stanovily, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“, celkem 18 států, mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Další dvě země, Polsko a SSSR, si měly uhradit reparace ze sovětské zóny, přesněji řečeno: „Sovětský svaz uspokojí reparační nároky Polska ze svého vlastního podílu na reparacích.“ Kromě toho SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení z okupačních zón západních států. Pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl tedy spadat i majetek zanechaný v ČSR sudetskými Němci poté, co byli dekretem prezidenta republiky 2. 8. 1945 zbaveni československého občanství.

Koncem srpna 1945 vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón, což byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši, a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže naplánované od 9. 11. 1945. Nicméně teprve 31. 8. 1945 byl vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc. Zde se projevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 československá vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské konference (příloha 6, položka III/5), že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet reparací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“. Takový rozsáhlý úkol vyžadoval začít s vyčíslováním ihned.

Československo oficiálně tvrdilo, že přibližně 75 % reparačních nároků zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Vzneslo oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát (pouze ty měly být podle velmocí do reparací zahrnuty) ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938). Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci signatářskými státy činila 383 miliard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši cca 11,584 miliardy v celkových reparačních požadavcích byl tedy 3,3%. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu reparací z německého majetku, který bude do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. Československu zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským výlohám se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, a k tomu též mobilizační výlohy z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být konfiskovaný majetek sudetských Němců považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanaci reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení, českoslovenští Němci byli v té době dekretem již zbaveni československého občanství. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně, se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ sudetskými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a karpatských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto zcela logického závěru se Beneš držel po dobu války i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného majetku sudetských Němců uspokojovat po boku Německa reparační nároky ostatních 17 spojeneckých států. Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.

Prvním opatřením bylo stažení konfiskačního dekretu prezidenta republiky – oficiálně pro formální nedostatky – aby mohla být vypuštěna pasáž v paragrafu 1. Stará formulace mohla navozovat spojitost mezi reparacemi a vyvlastněním; nové, opravené znění dekretu již takový výklad neumožňovalo. Druhým opatřením bylo rozhodnutí vlády prohlásit na pařížské reparační konferenci, že pokud by se měl majetek sudetských Němců započíst na účet reparací, tak československá strana hodlá použít onen majetek k vyrovnání pohledávek ČSR proti Německé říši ve výši 1,7 miliard US $ (1938), které vznikly za okupace, a že o tuto částku už snížila vyčíslení svých válečných škod. Těmi byly míněny protihodnota za říšské marky zanechané na území ČSR, za aktiva Československé státní banky na žirovém účtu u Německé říšské banky, a za německé pokladniční poukázky v držení československých bank. Úmysl byl jasný, Československo se výměnou za konkrétní sudetoněmecký majetek vzdávalo svých reparačních nároků značně fiktivních a nemateriálních, za které by reparační náhradu tak jako tak nedostalo. Třetím opatřením československé vlády bylo, že v memorandu pařížské reparační konferenci pod položkou „německý zahraniční majetek na československém území“ nebyl konfiskovaný majetek československých Němců vůbec zahrnut.

Návrhy, především americké delegace, mířily k širšímu chápání pojmu „německý zahraniční majetek“. Měl zahrnovat i majetek osob německé národnosti bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nakonec konference dospěla, ze zcela jiných důvodů než těch československých, k řešení vtělenému do reparační dohody, že „každá signatární vláda si ponechá formou, již sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci… a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích“. Za vehementní podpory československých vyjednavačů, ne však kvůli jejich iniciativě, se objevil v reparační dohodě i pasus, že při výše uvedeném „majetek, který byl vlastnictvím země Společnosti národů nebo jejich příslušníků v době její anexe nebo okupace Německem, nebude započítáván na účet reparací“. Hlavním důvodem pro toto rozhodnutí bylo, že je nepřípustné hradit reparační požadavky vůči německému státu z německého soukromého majetku. V Praze vypukl jásot. Problém tím ale zcela odstraněn nebyl. V následujících obdobích se vracel v různých podobách, protože pařížská reparační konference sice odlišila majetek československých Němců od německého nepřátelského zahraničního majetku, ale jediným vymezujícím kritériem pro něj bylo pouze to, že se nezapočítává do reparační kvóty. Ze všech 18 signatářských států pařížské reparační konference využil kromě Československa pasu o nezapočítávání místního majetku menšin na účet reparací jen jeden další stát – Jugoslávie. Majetek zanechaný na jeho území německou menšinou byl však mnohem nižší než v případě ČSR.

V roce 1948, již v době mezinárodního ochlazování, hovořily československé analýzy o problému konfiskovaného majetku československých Němců, že „sice neexistují mezinárodní smlouvy, které by zapovídaly konfiskaci majetku sudetských Němců, ale nejsou ani takové, které by výslovně uznaly, že tyto konfiskace byly vnitřní záležitostí československého státu“. Celá problematika zanechaného majetku československých Němců není tedy dodnes právně dostatečně podložena.

Proces splácení reparací se rozbíhal od léta 1946. Dodávky byly převážně z tzv. kategorie B. Složitější to bylo u reparací kategorie A, tj. všeho, co nespadalo do kategorie B. O hotové zboží nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami zboží, surovin a služeb odmítaly. Reparace se zastavily v roce 1962 a Československo dostalo celkem majetek za 14 573 629 US $ (1938).

V reparační kategorii B obdržela ČSR místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % slíbeného podílu. Obdobně se vedlo i ostatním 17 státům, nedá se tedy tvrdit, že ČSR byla vůči ostatním státům poškozena. Ve závěrečném výčtu československé vlády z roku 1962 je ale velice problematická suma 4 938 965 US $ (1938) týkající se německého zahraničního majetku v ČSR, neboť je v porovnání s německým majetkem zanechaným v jiných státech nebývale nízká. Např. menší Dánsko uvedlo 13,8 mil. US $ (1938), Nizozemsko 31,7 mil. US $ (1938). Tento údaj byl téměř s jistotou československým státem zfalšován, neboť pro účely pařížské reparační konference vyčíslila vláda na podzim 1945 německý majetek v ČSR (bez majetku zanechaného česko-slovenskými Němci) cifrou 80 247 000 US $ (1938), tedy částkou přibližně šestnáctkrát vyšší! I tato suma ve výši 80 milionů byla záměrně nižší než skutečnost, neboť příslušní úředníci ministerstva financí a pracovníci Československé státní banky dostali direktivu stanovit hodnotu říšskoněmeckého majetku v Československu co možná nejnižší. Výslednou částku ještě osobně upravil směrem dolů vedoucí československé delegace na pařížské reparační konferenci Vavro Hajdů. Po tomto, podle jeho pozdějších slov „stlačení předložených globálních cifer“, se přikročilo k dalšímu triku: ministerstvo zahraničí přepočetlo sumu na požadovanou hodnotu koruny roku 1938 koeficientem 4 : 1 nebo 3 : 1, zatímco u válečných škod se používal přepočítávací koeficient 2 : 1 nebo nanejvýš 3 : 1. Další podvodné zvýhodnění ČSR. Na podzim roku 1947 se Hajdů vyjádřil, že částka nahlášená pařížské reparační konferenci představovala „sotva jednu desetinu skutečné hodnoty tohoto majetku“ (německého zahraničního majetku v ČSR). Českoslovenští vládní úředníci nazývali mezi sebou tyto podvody „reparační soutěží“.

Pak během dalších let, až do roku 1951, snížilo Československo v několika krocích hodnotu zanechaného německého zahraničního majetku v Československu na sumu 4 938 965 US $ (1938), čili, vyjdeme-li z tvrzení Hajdů o stlačení jeho hodnoty na 1/10, tak na sotva šest promile (!) z německého zahraničního majetku zanechaného v ČSR. Češi tak svými podvody prostě a jednoduše okradli dalších 17 států Německem poškozených. A to ještě Československu zbyl veškerý majetek sudetoněmecký a majetek karpatských Němců, který nebyl na vrub reparací vůbec započten.

Již během války se spojenci shodli na principu restituce majetku, který byl Němci zabaven, tj. na jeho vrácení in natura. V deklaraci z 5. 1. 1943 si státy protihitlerovské koalice vymínily právo „vyhlásit za neplatné všechny převody a dispozice vztahující se na vlastnictví, práva a zájmy jakéhokoliv druhu, které se nalézají nebo nalézaly na územích okupovaných, nebo přímo či nepřímo kontrolovaných nepřátelskými vládami, nebo náleží či náležely osobám (i právnickým) usedlým v těchto oblastech“. V dalším průběhu války bylo jasné, že při rozsahu válečného ničení bude nutné přinejmenším částečně tento majetek nahradit ve formě reparací.

Do začátku roku 1948 podalo Československo u západních okupačních úřadů v Německu 2743 restitučních přihlášek, z nichž bylo vyřízeno 683 v celkové hodnotě 4 500 000 US $ (1938), restituované předměty byly vydány do 1. 10. 1947. Československé restituované komodity se nacházely i v sovětské zóně Německa. Zde z 581 podané restituční přihlášky jich bylo vyřízeno jen devět. Československé úřady tušily, že podstatnou část československého majetku odvezla Rudá armáda jako válečnou kořist ještě předtím, než ho mohly identifikovat.

Podané československé restituční nároky měly hodnotu 1,4 miliardy US $ (1938), přičemž z 80 % se jednalo o bývalý československý předválečný vojenský materiál, jehož fyzická restituce byla spíše teoretické povahy. Hodnota vydaného majetku byla 76 809 000 US $ (1938). Necháme-li stranou vojenský materiál, který byl spotřebován, tedy byl nevratitelný, restituovalo Československo asi 27 % toho, co požadovalo. Finanční výše restituovaného majetku tak, jak ji prezentovala československá vláda na reparační konferenci v Paříži na podzim roku 1945, byla naplněna z 0,47 %.

Zvláštním a odděleným případem byla restituce zlatého pokladu. Podle pařížské reparační smlouvy mělo být veškeré Německem ukořistěné měnové zlato, nacházející se kdekoliv na světě, vloženo do společného fondu, a postižené země si ho měly rozdělit „v poměru svých příslušných ztrát zlata, jež utrpěly uloupením nebo bezprávným odvlečením do Německa“. Československo, které doložilo ztrátu 45 008 kg, mělo obdržet 24 507 kg ze zajištěného německého zlata. Jako zálohu dostalo v roce 1948 6074 kg. Proti vydání zbytku se postavily USA, které svůj souhlas podmínily vyplacením odškodného za znárodněný americký majetek v ČSR. Zbytek zlata po různých peripetiích byl vydán Spojenými státy až v roce 1982.