Reparace od poraženého Německa sledovaly více cílů. Kromě náhrady materiálních škod způsobených válkou a okupací měly být podle českých představ též nástrojem k oslabení německého hospodářského potenciálu, který byl pokládán za conditio sine qua non německé výbojnosti. Restituce měly za úkol navrátit majetek in natura do státu, ze kterého byl Německem odcizen. Československo zastávalo názor, že hlavním úkolem reparací je oslabení Německa, a to i za cenu, že by se nedaly uplatnit v plné výši.

Části protokolu postupimské konference týkající se reparací byly pro Československo dvousečné. Stanovily, že reparační nároky USA, Velké Británie a „jiných zemí, které mají právo na reparace“, celkem 18 států, mají být uspokojeny ze západních okupačních zón a z „vhodného německého zahraničního majetku“. Další dvě země, Polsko a SSSR, si měly uhradit reparace ze sovětské zóny, přesněji řečeno: „Sovětský svaz uspokojí reparační nároky Polska ze svého vlastního podílu na reparacích.“ Kromě toho SSSR z důvodu „nedostatečnosti“ své zóny měl obdržet ještě malou část průmyslových zařízení z okupačních zón západních států. Pod „vhodný německý zahraniční majetek“ mohl tedy spadat i majetek zanechaný v ČSR sudetskými Němci poté, co byli dekretem prezidenta republiky 2. 8. 1945 zbaveni československého občanství.

Koncem srpna 1945 vyzvaly západní mocnosti všechny státy, jejichž požadavky měly být uspokojeny ze západních okupačních zón, což byl případ i ČSR, aby do 1. 10. 1945 nahlásily jejich výši, a pozvaly je k reparační konferenci do Paříže naplánované od 9. 11. 1945. Nicméně teprve 31. 8. 1945 byl vydán dekret č. 54/1945 Sb. o přihlašování a zjišťování válečných škod, který stanovil pro podávání reparačních přihlášek šibeniční lhůtu do 29. 9. 1945, tedy jeden měsíc. Zde se projevilo české lajdáctví, protože již od 2. 8. 1945 československá vláda věděla z předaného protokolu jednání postupimské konference (příloha 6, položka III/5), že „množství zařízení, jež má být odvezeno ze západních pásem (okupačních) na účet reparací, musí být stanoveno nejpozději do šesti měsíců od dnešního dne“. Takový rozsáhlý úkol vyžadoval začít s vyčíslováním ihned.

Československo oficiálně tvrdilo, že přibližně 75 % reparačních nároků zjistilo soupisem a 25 % odhadem, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Vzneslo oficiální reparační nárok na úhradu materiálních ztrát (pouze ty měly být podle velmocí do reparací zahrnuty) ve výši 11,584 miliard US $ (hodnota dolaru z roku 1938) a k tomu ještě vyčíslila i škody nemateriální, byť bez naděje na úhradu: pracovní sílu vynaloženou na válečné úsilí proti Německu, ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a na jejich sníženou práceschopnost ve výši dalších 5,977 miliard US $ (1938). Celková suma nahlášených válečných materiálních škod pařížské reparační konferenci signatářskými státy činila 383 miliard US $ (1938). Podíl ČSR ve výši cca 11,584 miliardy v celkových reparačních požadavcích byl tedy 3,3%. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu reparací z německého majetku, který bude do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. Československu zřetelně vylepšila pozici klauzule, že k vojenským výlohám se mohou započítat i náklady před vypuknutím nepřátelství, takže mohlo uplatnit náhradu za výzbroj 44 divizí, které se Německo zmocnilo okupací, a k tomu též mobilizační výlohy z roku 1938.

Velké potíže však hrozily z jiné strany. Má být konfiskovaný majetek sudetských Němců považován za součást odčinění válečných škod, či nikoliv? Podle zásady o sanaci reparačních nároků i z „vhodného německého zahraničního majetku“ to vypadalo na jeho započtení, českoslovenští Němci byli v té době dekretem již zbaveni československého občanství. Navíc v tzv. desetibodovém plánu z listopadu 1943, který Beneš předal v prosinci v Moskvě sovětské straně, se hovořilo o tom, že ČSR využije majetek „zanechaný“ sudetskými Němci v Československu „na zaplacení reparací ze strany Německa za škody způsobené ČSR“. Při jednání se Sověty Beneš dokonce prohlásil, že Československo raději využije majetek, který zůstane po sudetských a karpatských Němcích, „než aby od Německa požadovalo reparace“. Tohoto zcela logického závěru se Beneš držel po dobu války i po ní, ne však ostatní čeští politici. Ti si začali najednou s hrůzou uvědomovat, v jaké prekérní situaci se ČSR nachází. Hrozilo, že by se Československo mohlo změnit z reparačního věřitele v dlužníka, tj. že by mohlo z obrovského zanechaného majetku sudetských Němců uspokojovat po boku Německa reparační nároky ostatních 17 spojeneckých států. Tomu ale chtěla pražská vláda stůj co stůj zabránit.