V tzv. karlovarských požadavcích Sudetoněmecké strany SdP vznesených 24. 3. 1938 nebyl ani náznak oddělení Sudet od ČSR, jen formulovaly podmínky autonomie, a byly i volebním programem SdP v komunálních volbách konaných na přelomu května a června 1938. Čeští historici se vůbec nezmiňují o tom, že i Wenzel Jaksch, předseda (sudeto)německé sociální demokracie DSAP, 23. 4. 1938, den před vznesením karlovarských požadavků Sudetoněmeckou stranou, formuloval v interview pro britský Daily Telegraph sedm požadavků k modifikaci československého státního zřízení, přičemž nejzávažnějším bylo rozčlenění státu do národnostních kantonů.

Hubert Ripka, pozdější velký němcobijce a strůjce vyhnání Němců českých zemí vydal v roce 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), kde napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání (tzv. sudetoněmecké od 15. 9. 1939 trvající tři dny, pozn. autora článku) mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nad¬šení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce, poznámka autora článku)… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vnesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno, stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne československou mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“

Další svědek Ladislav K. Feierabend, pozdější ministr, ve svých pamětech píše, že ještě v druhé polovině září 1938 byla většina německého obyvatelstva českých zemí loajální k ČSR. Což nepřímo dosvědčuje i velmi vysoké procento Sudetoněmců, které uposlechlo mobilizačního rozkazu, udává se, že to bylo 85 %.

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé propagandě už za války, natož po válce. Náklad knihy se nedal skoupit, což autor zřejmě předvídal, proto byla neprodejná a byly jí poděleny britské knihovny a instituce. Muži Františka Moravce tudíž prohledávali britské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla nikdy přeložena do češtiny.