V tzv. karlovarských požadavcích Sudetoněmecké strany SdP vznesených 24. 3. 1938 nebyl ani náznak oddělení Sudet od ČSR, jen formulovaly podmínky autonomie, a byly i volebním programem SdP v komunálních volbách konaných na přelomu května a června 1938. Čeští historici se vůbec nezmiňují o tom, že i Wenzel Jaksch, předseda (sudeto)německé sociální demokracie DSAP, 23. 4. 1938, den před vznesením karlovarských požadavků Sudetoněmeckou stranou, formuloval v interview pro britský Daily Telegraph sedm požadavků k modifikaci československého státního zřízení, přičemž nejzávažnějším bylo rozčlenění státu do národnostních kantonů.

Hubert Ripka, pozdější velký němcobijce a strůjce vyhnání Němců českých zemí vydal v roce 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), kde napsal: „Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání (tzv. sudetoněmecké od 15. 9. 1939 trvající tři dny, pozn. autora článku) mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany… Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem… Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců… Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nad¬šení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce, poznámka autora článku)… Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vnesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce… Jakmile bylo vzbouření potlačeno, stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu… Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne československou mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“

Další svědek Ladislav K. Feierabend, pozdější ministr, ve svých pamětech píše, že ještě v druhé polovině září 1938 byla většina německého obyvatelstva českých zemí loajální k ČSR. Což nepřímo dosvědčuje i velmi vysoké procento Sudetoněmců, které uposlechlo mobilizačního rozkazu, udává se, že to bylo 85 %.

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé propagandě už za války, natož po válce. Náklad knihy se nedal skoupit, což autor zřejmě předvídal, proto byla neprodejná a byly jí poděleny britské knihovny a instituce. Muži Františka Moravce tudíž prohledávali britské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla nikdy přeložena do češtiny.

Sudetští Němci byli skupinou, které se nikdo neptal na názor. Československá vláda a prezident Beneš rozhodli bez přivolení československého parlamentu dne 21. 9. 1938 – 0více než týden před svoláním mnichovské konference – o odstoupení všech okresů s více než 50 % německých obyvatel Německé říši a oznámili to týž den Francii a Velké Británii. Tento souhlas nikdy nebyl odvolán. Takže Čechy v Mnichově nikdo nezradil, to je naprosto lživé tvrzení, taktéž heslo „o nás bez nás“. Češi si zničili stát sami. Československo ale před světem dodnes razí mýtus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrínou poválečné ČSR, lží, na níž je založen poválečný československý stát.

Stačí, vážený čtenáři, tento výčet faktů coby důkaz, že pan Zahradil neříká pravdu?

Dále pan Zahradil tvrdí, že českoslovenští Němci: „…byli odsunuti podle tehdejšího mezinárodního práva a na základě rozhodnutí vítězných mocností. Ignorovat to znamená falšovat výsledky WWII.“

Opak je pravdou. V rozporu s mezinárodním právem byli českoslovenští Němci a Maďaři dekretem z 2. 8. 1945 zbaveni československého občanství, aby mohli být (tedy jejich zbytek v ČR) vyhnáni, protože mezinárodní právo již tehdy zakazovalo vyhánět vlastní státní příslušníky. Spojenecké mocnosti na konferenci v Postupimi navíc nerozhodly o transferu z ČSR, jen uznaly, že má proveden nebo dokončen. To ovšem přeloženo do běžné řeči vůbec neznamená, že o něm rozhodly. Z ČSR již probíhal od 9. 5. 1945 a v době konání postupimské konference již bylo 600 – 700 tisíc sudetských Němců vyhnáno.

Stačí, vážený čtenáři, k poznání, že pan Zahradil jako politik zbla nerozumí mezinárodnímu právu a překrucuje historii?

Zahradil dále ještě podotýká: „Takže naši poválečnou prosperitu by údajně zajistili ti, kdož se jen o pár let dřív hromadně (80–90 %) přihlásili k Hitlerově nacionálně-socialistické politice a pomohli zničit československou demokracii.“

Sudetští Němci se politicky přikláněli k Sudetoněmecké straně SdP, která nikdy ani náznakem do nenastolila otázku setrvání německých sídelních území v ČSR. Sudetoněmecká obdoba NSDAP v ČSR neexistovala. Podle výše uvedených výpovědí (Ripky a Feierabenda) se v žádném případě nehlásili z 80-90 % k Hitlerově politice, to by se chovali zcela jinak! Když byla po záboru Sudet, 30. 10. 1938 SdP se svými 1,3 miliony členů rozpuštěna, přešlo do NSDAP jen 420 tisíc z nich. Nicméně, sotva však bylo 15. 9. 1939 provoláno poprvé heslo Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!), tak trvalo pouhých šest dní, než československá vláda a prezident odsouhlasili odstoupení pohraničních území Německu. A Československo bylo jen zčásti demokratické a pouze papíře.

Vážený čtenáři, stačí toto vysvětlení k náhledu, že pan Jan Zahradil neví nic o českých dějinách, a tudíž reprodukuje nepravdy, místo aby byl zticha, nebo je s nimi dostatečně obeznámen, a tedy záměrně české veřejnosti lže? Třetí možnost neexistuje.

Více k názorům Jana Zahradila ZDE