Na konferenci v Jaltě (4. – 11. 2. 1945) se SSSR, USA a Velká Británie nedohodly, že Československo připadne do sovětské sféry. Domluvilo se tam zřízení čtyř okupačních zón v Německu, Rakousku, Berlíně, Vídni, že Německo zaplatí reparace ve výši 22 miliard USD, z čehož SSSR obdrží polovinu a že Polsko dostane německá území až po Odru a Nisu do své správy coby kompenzaci za východní polská území připadlá SSSR. Při jednání v Jaltě padla o Československu zmínka pouze jedinkrát a to v informaci sovětského vrchního velení západním spojencům, že v druhé polovině dubna 1945 budou jednotky Rudé armády podle všeho schopny proniknout do prostoru Vltavy a Labe a osvobodit Prahu, což pokládaly britské a americké vojenské štáby za uskutečnitelné, a naopak možnost, že by v té době mohly dorazit k hranicím Čech americké jednotky, považovaly za nereálnou. Nakonec tomu bylo obráceně, Rudá armáda se k linii Vltava–Labe ani začátkem května nedostala, blíže k ní byli Američané, ale v rámci dohody s Eisenhowerem vyrazila Rudá armáda na pomoc Praze ze Saska, kam přibyla poté, když den předtím Prahu německá vojska opustila.

Demarkační linie mezi americkými a sovětskými vojenskými silami vznikla až 5. 5. 1945, tři dny před koncem války v Evropě! Byla narychlo dohodnuta mezi sovětským velením a Eisenhowerem poté, když Američané oznámili svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice až na levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení zamítlo. Ke stanovení demarkační linie vedla Eisenhowera zejména skutečnost, že americká vojenská letadla otáčející se po bojové akci již nad územím obsazeným Rudou armádou byla jí ostřelována a sestřelována. Jak by to pak asi dopadlo na zemi při kontaktu obou armád?

24. nebo 25. 4. 1945 (časový údaj se v různých zdrojích liší) projednávala ilegální Česká národní rada (ČNR) dodávky zbraní Praze a zcela vážně se domnívala, že padáky se zabalenými zbraněmi v bednách, které vyjedná prostřednictvím britského parašutisty s vysílačkou Jaromírem Nechanským, se snesou přímo na Karlovo náměstí! Pro ustupující německé jednotky měla Praha jako město relativně malý význam s výjimkou pražských mostů, které umožňovaly překonání Vltavy. Svou roli hrálo i to, že Praha byla též železničním uzlem.

Pražské povstání vyvolala nechtěně a neplánovaně sama protektorátní vláda, jejíž ministr dopravy Jindřich Kamenický dal 4. 5. 1945 všem železničním a poštovním úřadům pokyn, aby odstranily nápisy a štíty v němčině, německá označení na dveřích a přepážkách. Činnost úředníků pak nakazila kolemjdoucí tak, že začali strhávat cedule s německo-českými názvy ulic a dvojjazyčné vývěsní štíty obchodů. 5. 5. se začínají objevovat československé vlajky a německé úřady to strpěly. Následkem toho urychleně, neplánovaně a hlavně zbytečně vydává Vojenské velitelství Velká Praha signál k povstání v rozhlasovém vysílání, kdy se po časovém znamení ozvalo: „Je sechs hodin“. Motivem byla zřejmě snaha ukázat světu, že Češi se přece jen postavili Němcům na odpor. Bylo to zcela zbytečné krveprolití. Po celou dobu Pražského povstání byl jen jediný vysílač (!) v povstaleckých rukou, v Praze-Strašnicích, ostatní vysílaly běžné programy kontrolované Němci.