František Moravec 8. 9. 1939 kvůli požadavku britské tajné služby MI 6 (Military Intelligence, Section 6, Vojenská zpravodajská služba, Sekce 6) z předchozího dne vydal po předchozí důkladné poradě s Edvardem Benešem novou směrnici orientující domácí odboj na brzké povstání proti Německu, až zazní smluvené heslo ve vysílání BBC. Nutno uvést, že v té době neměl československý exil rádiotelegrafické spojení s domácím odbojem, ani neznal (!) jeho momentální sílu. Příkazům, pokynům exilového vedení nebo depeším z protektorátu to trvalo přes kurýry a různé prostředníky značně dlouho, než dorazily k adresátům. Podle Ladislava K. Feierabenda trvalo až tři týdny, než exilové vedení od něj zprávu z protektorátu dostalo. Beneš chtěl i s těmito nedostatečnými informacemi o síle domácího odboje doslova naslepo (!) vyvolat povstání pouze kvůli tomu (!), aby byla uznána československá exilová vláda hlavně s ním coby prezidentem a aby si vynutil britské prohlášení, že jedním z válečných cílů Velké Británie je poválečné ustavení ČSR v hranicích z roku 1937.

Ono heslo k zahájení povstání zaznělo v československém vysílání BBC 17. 9. 1939. Beneš současně vystoupil tamtéž s projevem, ve kterém apeloval na obyvatelstvo doma slovy: „Jsme dnes všichni povinni obětovati i svůj život své vlasti a cti… dnes se už násilnickému režimu neustupuje.“ A nestalo se vůbec nic, nikdo nepovstal, nikdo nehnul prstem!!! O tomto naprostém debaklu domácího odboje se zmiňují jen historici Jiří Šolc a Jan Gebhart s Janem Kuklíkem. Posléze vydal generál Ingr směrnici novou, podle níž měla být ON (Obrana národa) připravena zahájit povstání a sabotáže teprve v době rozhodující bitvy na Západě.

O květnovém Pražském povstání na konci války toho bylo napsáno hodně. K tomu pár poznámek. 24. nebo 25. 4. 1945 projednávala Česká národní rada (ČNR) dodávky zbraní a zcela vážně se domnívala, že padáky s bednami se zabalenými zbraněmi od spojenců, vyjednané prostřednictvím parašutisty s vysílačkou Jaromírem Nechanským, se snesou přímo na Karlovo náměstí! Pro nastupující nebo ustupující německé jednotky měla Praha jako město relativně malý význam kromě pražských mostů, které umožňovaly překonání Vltavy – stačí pohled na mapu, kde se nacházejí další mosty přes Vltavu – a byla též důležitým železničním uzlem.

Pražské povstání vyvolala zcela paradoxně sama protektorátní vláda (!), jejíž ministr dopravy Jindřich Kamenický dal 4. 5. 1945 všem železničním a poštovním úřadům pokyn, aby odstranily nápisy a štíty v němčině, německá označení na dveřích a přepážkách. Bylo to vůbec nutné? Činnost úředníků pak nakazila kolemjdoucí tak, že začali strhávat cedule s německo-českými názvy ulic a dvojjazyčné vývěsní štíty obchodů a podobně. 5. 5. se začínají objevovat československé vlajky a Němci to trpí. Signál k povstání z Vojenského velitelství Velká Praha přichází v rozhlasovém vysílání, kdy po časovém znamení se ozvalo: „Je sechs hodin“. Nicméně po celou dobu povstání byl jen jediný (!) vysílač v povstaleckých rukou a to v Praze-Strašnicích na Třebešíně, všechny ostatní rozhlasové programy a jejich vysílání byly i nadále pod kontrolou Němců.

Účastníky Pražského povstání zachránila před jeho krvavým potlačením vojsky Waffen-SS Ruská osvobozenecká armáda (Russkaja osvoboditel'naja armija, ROA, vlasovci), součást Wehrmachtu. Americká vojska, ač v Rokycanech, na přímý příkaz Eisenhowera nezasáhla, protože 5. 5. 1945 byla s Rusy podepsána dohoda o demarkační linii. Naléhavým důvodem ke spěšnému jejímu podepsání bylo ostřelování a sestřelování angloamerických letadel Rudou armádou, když se po bojových akcích otáčela nad jí obsazenými územími. Jak by to pak muselo vypadat na zemi při styku obou armád! Americký historik Josef Kalvoda dovozuje, že pokud by Česká národní rada oficiálně požádala během povstání Američany o vojenský zásah, přišli by na pomoc. Zabránili tomu ale komunisté v České národní radě, zejména Josef Smrkovský.

Německý zájem na udržení Prahy, zejména jejích mostů a železničního uzlu, byl dán záměrem zachránit německé civilisty, aby nepadli do rukou Rudé armádě, a pokračovat v boji proti Rudé armádě při zastavení ozbrojeného odporu proti Američanům. Proto na rozkaz polního maršála Ferdinanda Schörnera z 6. 5. 1945 se měly německé oddíly stojící na západ od linie Vltava–Labe přemístit na východní břeh, tedy mosty na Labi a Vltavě měly zůstat uchovány.

7. 5. dorazila do Prahy skupina amerických vojenských osobních vozů s několika tanky a s vyslancem nové německé Dönitzovy vlády v hlavním stanu Ferdinanda Schörnera, který vezl pro něj a jeho vojska příkaz ke kapitulaci. Americký zástupce se dostavil též na české vojenské velitelství. Praha coby železniční uzel a její mosty se tedy měly začít využívat v opačném směru z východu na západ.

Česká národní rada podepsala 8. 5. 1945 s Wehrmachtem příměří, Němci složili zbraně a opustili týž den Prahu západním směrem.

9. 5. ráno se objevila v Praze Rudá armáda postupující narychlo ze Saska. Zdeněk Roučka teprve relativně nedávno zveřejnil její ztráty při operaci k „osvobozování“ Prahy: v bojích s opožděnými zbytky německé armády a ostřelovači z řad německého civilního obyvatelstva padlo přesně deset (!) sovětských vojáků, cestou si různé dopravní nehody, z nichž některé byly způsobeny alkoholem, vyžádaly život dalších dvaceti vojáků.

Pár příkladů z povstání v dalších městech protektorátu. V Domažlicích se už 27. a 28. 4. 1945 německý okresní hejtman a tamější vojenský velitel na jedné straně a české zastupitelstvo na straně druhé shodli na tom, že Němci nebudou Domažlice hájit. Německá vojska měla podle této dohody město opustit. Až se budou blížit Američané, mají se vyvěsit bílé vlajky, aby se tak město ochránilo před americkými útoky. Když 28. 4. dopadly na Domažlice první granáty, byly skutečně okamžitě vyvěšeny bílé prapory. Čeští skauti odzbrojili stráž skladu se zbraněmi a uzavřeli německou policejní stanici. Když pak Američané nepřišli, vydali Češi na nátlak jednotek Waffen-SS tudy táhnoucích vše zase zpět, nikomu ze zúčastněných se však nic nestalo. Čtvrtého května dosáhli Češi nakonec toho, že Němci nevyhodili do vzduchu kasárna. V den, kdy v Praze začalo povstání, vstoupili do města první američtí vojáci a byli nadšeně přivítáni. Teprve pak se utvořil národní výbor.

1. 5. vypuklo povstání v Přerově, podařilo se vyřadit z činnosti železniční uzel ve městě. Němci znova město ovládli, 31 povstalec padl, 21 lidí bylo zastřeleno coby původci nepokojů. 2. 5. začalo povstání v Nymburku, národní výbor se s německou posádkou dohodl a společně zajišťovaly klid ve městě do 8. 5., kdy němečtí vojáci odešli. I v řadě jiných měst vypukla povstání proti okupantům.

Povstání v Plzni vedl Revoluční národní výbor (RNV), jehož politické spektrum sahalo od KSČ až po ON (Obranu národa). 14. 4. 1945 nastoupil do čela Revolučního národního výboru velitel vojenské složky. Ačkoli národní výbor chtěl vyčkat do 7. 5., povstání vypuklo už 5. 5. Přispěl k tomu, stejně jako v Praze, příkaz protektorátní vlády odstranit vývěsní štíty a nápisy v němčině. Doprovázeno to bylo demonstracemi, zpěvem hymny a vyvěšováním československých vlajek. Kolem 11. hodiny dorazil konečně národní výbor a převzal radnici, kterou demonstranti už předtím vzali útokem. K mocenskému zvratu došlo rovněž ve Škodových závodech. Tamější národní výbor se podřídil národnímu výboru města. Povstalci se zmocnili i plzeňského vysílače, který v 12:35 h ohlásil osvobození města. Protože německá převaha byla ve srovnání s nemnoha českými ozbrojenci obrovská, zahájil národní výbor odpoledne s německým velitelem Georgem von Majewski vyjednávání. Německé podmínky byly s drobnými bezpečnostními klauzulemi pro národní výbor přijatelné, ale přesto se národní výbor pokoušel jednání protahovat. Teprve ráno 6. 5. kolem 5:45 h byla podepsána dohoda o příměří. Německé oddíly českému RNV dobyté pozice ponechaly, odebraly jim jen hlavní poštu a telefonní ústřednu. Kolem 8:15 h dorazily do Plzně první americké tanky. Američané si od Čechů vyžádali všechny zbraně, zakázali jakoukoli akci na pomoc bojující Praze a nebyli ochotni poskytnout pražským povstalcům zbraně nebo dopravní prostředky.

Britský plukovník Harold B. Perkins z SOE (Special Operations Executive, Rada pro speciální operace) velel po většinu války její polské sekci a měl tudíž tendenci srovnávat intenzitu odbojového hnutí v Polsku a Československu: „Od svého příjezdu (do Prahy 8. 5. 1945) jsem se opravdu snažil mít Čechy rád a obdivovat je – ale musím se přiznat, že zjišťuji, že mi to jde dost ztuha. Odboj byl v celé zemi neobyčejně slabý, téměř zanedbatelný. A nyní se vynořují všichni možní báječní a slavní lidé, kteří tvrdí, že vedli všelijaká odbojová hnutí. Mluvil jsem s nimi osobně a své hochy jsem nechal hovořit s dalšími – a všude ta samá historie. Úžasný heroismus, strašlivé utrpení atd., atd., ale když jdeš do podrobností – nic, nic, nic. Žádná akce jakéhokoli druhu – dobrým popisem by byla ‚pasivní kolaborace‘ s boši (Němci), ne ‚aktivní‘, ale ‚pasivní‘, přesněji: kolaborovali, ale s nelibostí… Jeden večer jsem strávil s jednotkou polských partyzánů, kteří mi povídali o tom, jak čas od času v různých částech země žádali místní organizace, aby se k nim připojily v boji proti bošům, ale Češi vždycky odpověděli, že bošové jsou moc silní.“ Z toho vyvodil Perkins závěr: „Ne, obávám se, že tam, kde je třeba odvahy, Češi zkrátka nějak chybějí. Dnes samozřejmě pochodují po ulicích v mnoha ozbrojených bandách stovky Čechů v uniformách, střeží nejen každý vchod do budovy, ale i každé domovní dveře, všichni strašlivě důležití, všichni s puškami, které Němci složili, když bylo po všem – oni sami, se slavnou Rudou armádou, osvobodili Československo! Dělá se mi z toho špatně, a ne málo.“ Jedinými, kteří podle Perkinse během války „aktivně organizovali odpor a bojovali proti bošům,“ byli čeští a slovenští výsadkáři vyslaní během války z Velké Británie do protektorátu v rámci programu zvláštních operací.