Jenže ve svém rozhlasovém interview určeném široké veřejnosti pan Dejmek propagandisticky lže (https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-angela-merkelova-jindrich-dejmek_1806211301_pj), když tvrdí, že „britská vláda zásadní rozhodnutí o provedení transferu z Polska a Československa učinila už v létě 1942… Čili spojenci o tom zásadně rozhodli v reakci na vývoj druhé světové války již v letech 1942 až 1943“ To není pravda. 2. 7. 1942 napsal Anthony Eden v memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To však nepředstavuje v žádném případě konkrétní souhlas s vyhnáním Němců z ČSR, Polska, Jugoslávie nebo z Maďarska! Pana Dejmka usvědčují z manipulace s historickou pravdou i události v roce 1945.

Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Edvard Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s Philipem Nicholsem, britským vyslancem u československé vlády v Londýně. „Žádal jsem (Beneš)… jasnou a definitivní formuli, zejména abychom mohli vydati zákon, v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“ Nichols naopak požadoval, aby zákony o vyhánění vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi a naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila jen svůj program, nikoli aby vydala zákon.

Beneš pak pronesl k Nicholsovi ve spojitosti s transferem československých Němců nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami.“ Tak se také stalo, ČSR tedy československé Němce vyháněla hned od 9. 5. 1945 bez vědomí západních spojenců jen do sovětských okupačních zón – Američané československé Němce téměř do konce roku 1945 do své okupační zóny nevpouštěli a bránili Čechům tak učinit ilegálně. Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Winston Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne transfer realizovat. Stejný názor v této věci zastávali i Američané. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.

Proč se, pane Dejmku, snažíte navodit, že Velká Británie a USA se rozhodly pro transfer již v roce 1942, když se mu ještě v roce 1945 snažily zabránit?

Podle J. Dejmka „konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu v zásadě padlo už na konferenci v Teheránu koncem roku 1943, kdy se také rozhodlo o změně polských hranic a posunu Polska více na západ“. Ani to není pravda, o transferu tam jednáno nebylo. 28. 11. 1943 na konferenci v Teheránu při noční rozmluvě mezi oběma státníky Churchill iniciativně nabídl Stalinovi, aby si ponechal polské území přivtělené k SSSR v roce 1939 slovy: „Po válce bude Sovětský svaz nepřekonatelně silný a Rusko bude mít po stovky let velkou odpovědnost za každé rozhodnutí, které ohledně Polska přijme. Osobně si myslím, že Polsko se může posunout na západ jako vojáci pohybující se přískokem vpřed. Pokud Polsko někde šlápne Němcům na kuří oko, nedá se nic dělat, ale Polsko musí být silné. Je to nástroj, kterého je v evropském orchestru třeba.“ Tímto Velká Británie zradila svého polského spojence, kvůli kterému v 3. 9. 1939 vypovězením války Německu a Slovensku vyvolala celoevropský ozbrojený konflikt, který pak přerostl ve světovou válku. Franklin D. Roosevelt v Teheránu při soukromém klábosení se Stalinem jen ve dvou s tlumočníky řekl, že ohledně sovětských požadavků podržet si východní Polsko zabrané v roce 1939 nebude dělat potíže. Kde je ono spojenecké rozhodnutí o odsunu, pane Dejmku? Že Churchill ústně něco Stalinovi nabídl a Roosevelt v soukromé debatě se Stalinem připustil, že nebude Stalinovi v jeho záměru podržet si východní Polsko dělat potíže, nelze přece interpretovat jako spojenecké rozhodnutí o „principu odsunu“!

O kus dále pan Dejmek tvrdí: „Němci českých zemí „v posledních parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než dvou třetin politický subjekt, který měl tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu, to znamená Sudetoněmeckou stranu. A při posledních volbách v Československu, obecních volbách v květnu 1938 v průměru 88 až 92 procent Němců v jednotlivých obcích volilo stranu, která se tehdy už otevřeně hlásila k nacismu.“ Sudetoněmecká strana (SdP) sice dostala od německého státu na předvolební agitaci 1935 finanční podporu zejména od Národního svazu pro němectví v zahraničí a německého ministerstva zahraničí, nicméně její volební program nebyl vůbec nacistický. Jejím cílem byla autonomie v rámci ČSR. Kdyby SdP podle podle pana Dejmka „měla tehdy velmi blízko k nacionálnímu socialismu“, nebyla by připuštěna k volbám a československé úřady by ji hbitě rozpustily stejně, jak v roce 1933 udělaly s československými politickými stranami Německou nacionálně socialistickou dělnickou stranou (DNSAP) a Německou nacionální stranou (DNP).

Takže tvrzení o blízkosti Sudetoněmecké strany k nacionálnímu socialismu je záměrně nepravdivé. Do komunálních voleb v květnu 1938 měla SdP karlovarské požadavky vznesené 24. 4. 1938 jako svůj volební program. Ty sice požadovaly mj. i svobodu přiznání se k německému světovému názoru, nicméně se SdP vedením složeným z bývalých členů Svazu kamarádství, spannistů, kteří představovali pro nacisty po komunistech největší ideologické nepřátele, k nacismu nehlásila. Sudetští Němci vůbec neměli politickou stranu, která by se klonila k německému nacionálnímu socialismu nebo k secesi území od Československa!

Další páně Dejmkova nepravda: „V zásadě ale transfer Němců z Polska, z Československa, Maďarska a parciálně zčásti říšských Němců z Rakouska byl definitivně odsouhlasen na konferenci velké trojky v Postupimi v létě 1945“. Nebyl „odsouhlasen“, pane Dejmku, protože v protokolu z jednání se praví: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku.“ Sloveso „uznávají“ neznačí, že ony vlády s transferem souhlasí! To by protokol z konference v Postupimi musel obsahovat například jeden z následujících obratů: „rozhodli jsme“ nebo „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, což neobsahuje.“

Pan Dejmek také říká: „Nikdo si samozřejmě nemohl v roce 1945 představovat, že zůstanou početné německé komunity ve státech, které předtím zažily více než šestiletou německou okupaci, která měla cílevědomě směřovat k vyhlazení národů, to znamená v tomto případě Čechů a z velké části Poláků.“ Ale fuj, pane Dejmku! Češi počínaje 12. 9. 1942 rozkazem Reichsführera SS Heinricha Himmlera platícím až do konce války měli být přenárodňováni za jím zmírněných rasových požadavků. Po Němci provedených statistických šetřeních se přenárodnění mělo týkat 87,54 % Čechů (bez židů) a pouze 0,015 % české populace (bez židů) mělo být vystěhováno do Generalgouvernement, zbytek měl zůstat v Říši. Kde tedy máte vyhlazování Čechů, pane Dejmku? Proč také nevysvětlíte, pane Dejmku, že Dánsko, Belgie, Francie, Itálie, Rumunsko, SSSR své Němce po druhé světové válce nevyháněly, Holandsko vyhnalo jen necelé čtyři tisíce z cca 120 tisíc v zemi a Maďarsko se uvolilo vyhnat jen asi jednu třetinu z nich?

Na závěr rozhovoru tvrdíte další nehoráznost, pane Dejmku: „Byl to Hitler, který začal s vyháněním a přemisťováním mas obyvatelstva - poprvé nepřímo hned po Mnichovu a pak především po okupaci západního Polska.“ Vaše časové vymezení nepřipouští nic jiného, než že míníte proslavenou českou bajku o vyhánění Čechů ze Sudet po jejich připojení k Říši. Nikdo je nevyháněl – a Vy to musíte vědět – ani Wehrmacht, ani policie, ani Gestapo, ani dosazená německá správa. Ostatně: jsou snad Vám známy nějaké fotografie zobrazující Čechy pod německým vojenským nebo policejním dohledem nakládané na vlaky, nákladní vozy, nebo jimi eskortované do vnitrozemí? Naprostá většina Čechů ale přitom odešla do vnitrozemí kvůli ztrátě obživy, když je tam československý stát již vydržovat nemohl. Někteří odcházeli i z obav, jak se k nim bude chovat okolní německé obyvatelstvo, když vůči němu po dvě desetiletí vystupovali pod ochranou československého státu velkopansky a přezíravě jako kolonizátoři.

Jelikož je pan Dejmek odborníkem na dějiny 20. století, nelze se domnívat, že jde nechtěné omyly způsobené nedostatečnou znalostí tematiky. Je to pokus národovce Jindřicha Dejmka ovlivnit veřejnost, aby byla znovu utvrzena v představě skvělého českého národa, jemuž bylo a je ubližováno, a neméně báječného českého státu. Jen, proboha, neříci celou pravdu!