Zpěvák je zpěvák, herec je herec, literát je literát. Zpěvák zpívá, lidé ho poslouchají, chodí na koncerty s ním, herec hraje, lidé chodí na inscenace do divadla, nebo se dívat na filmy s ním do biografu, čtou díla literátů. Jenže, proč od nich Češi vyžadují morální postoje, které s jejich uměleckou kvalitou nesouvisí? Proč by také měly? Buď umělci zprostředkovávají kvalitní umělecký prožitek nebo ne a tím by to mělo skončit. Ideálně je herec schránka bez názorů, natož politických postojů, do kterého se nalije scénář a on roli odehraje. Jeho beznázorovost mu usnadňuje lehčeji splynout s postavou, kterou má odehrát, s rolí, ve které pak snadněji exceluje.

Zda se Gott kompromitoval aranžováním se s komunistickým režimem a Chramostová spoluprací s StB (zverbována dvakrát s odstupem několika desetiletí), by nehrálo roli, kdyby v českých myslích nespočíval od dob národního obrození blud o báječném českém jazyku, posvátném to dědictví po předcích. Činnosti, které jsou spjaty s jazykem, jsou pro český národ od té doby obzvláště cenné a jejich nositelé uctíváni. A naopak přísně posuzováni, zda za života, ono po předcích posvátné dědictví používajíce, se chovali přiměřeně mravně. Stačí se podívat na vyšehradský hřbitov Slavín – z pochovaných českých velikánů, který není spojen s posvátným to českým jazykem, je tam jen jediný: Křižík.

Dá se s tím něco dělat? Těžko, musel by se předefinovat český národ, což je víceméně spojeno s přepsáním českého výkladu dějin od doby husitské dodnes. I tak by bylo naivní se domnívat, že tento blud setrvávající v českých myslích již 213 let zmizí během následujícího půlstoletí. Požadavek mravnosti umělců, zejména používajících český jazyk, se bohužel bude vyskytovat i nadále vzdor tomu, že se jedná o postoj infantilní, potvrzující mentální zaostalost českého myšlení a uvažování.