První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení se je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Mezi válkami se očekávalo, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí. Britská vláda v roce 1939 ještě v míru odhadla počet obětí německého bombardování za první týden po vypuknutí války s Německem vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu trvání druhé světové války!

Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – podle jeho doktríny mělo válku rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést válku a zničilo základnu pro výrobu dalších zbraní. Následkem toho se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud ležela v akčním radiu jeho bombardérů.

28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry, nemělo, protože plnilo ustanovení Versailleské smlouvy, takže Baldwinova varovná slova byla namířena proti silnému letectvu francouzskému!

Britská vláda se v rozporu s mezinárodními úmluvami 11. 5. 1940 rozhodla, že bude bombardovat i civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na 17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Noční bombardování vojenských cílů letadly, která ještě neměla palubní radary, byla nesmyslná záležitost, pokud neležely mimo obydlená území. V té době Luftwaffe útočila výhradně na britské vojenské cíle. Nicméně část historiků tvrdí, že britské bombardování civilního obyvatelstva v Německu začalo až v září 1940 a snaží se tak zatušovat prvotní britské provinění proti mezinárodním konvencím posunutím začátků bombardování britského civilního obyvatelstva v Německu až za incident v londýnském East Endu 24. 8. 1940. Bombardování Berlína se RAF zatím vyhýbala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna.

24. 8. 1940 přeletěly německé bombardéry vojenský cíl v Londýně a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v East Endu. Nikdo sice nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který takový incident toužebně vyhlížel, hned přikázal RAF (Royal Air Force), aby v nastávající noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad Berlínem byla ale pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou velkou akci dostatečně reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí, což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 jako s odvetným opatřením začala i Luftwaffe. Hitler učinil naprosto stejnou chybu jako Churchill - domníval se, že bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor.