První světová válka potvrdila doktrínu, že k vojenskému prosazení se je zapotřebí převahy v živé síle a technice v poměru alespoň 3 : 1. U letectva se toto pravidlo neuplatňovalo, protože převládala představa, že proti útokům ze vzduchu neexistuje účinná obrana. Mezi válkami se očekávalo, že hned po vypuknutí války bude každé velké město v dosahu nepřátelského letectva srovnáno se zemí. Britská vláda v roce 1939 ještě v míru odhadla počet obětí německého bombardování za první týden po vypuknutí války s Německem vyšší, než byl jejich skutečný počet za celou dobu trvání druhé světové války!

Začátkem 20. let minulého století navrhl italský generál Giulio Douhet zcela novou teorii vedení vzdušné války – podle jeho doktríny mělo válku rozhodnout letectvo, a to bombardováním obytných čtvrtí měst a průmyslových zařízení v nepřátelské zemi, které by zlomilo vůli nepřátelského obyvatelstva vést válku a zničilo základnu pro výrobu dalších zbraní. Následkem toho se ale stal každý stát pro danou zemi potenciálním nebezpečím, pokud ležela v akčním radiu jeho bombardérů.

28. 2. 1932 pronáší vůdce britských konzervativců Stanley Baldwin, budoucí britský premiér, v Dolní sněmovně: „Jediná možná obrana je zde útok. To znamená, že musíme rychleji a více žen a dětí zabít než nepřítel, pokud se chceme sami zachránit.“ Tehdy Německo vojenská letadla, natož bombardéry, nemělo, protože plnilo ustanovení Versailleské smlouvy, takže Baldwinova varovná slova byla namířena proti silnému letectvu francouzskému!

Britská vláda se v rozporu s mezinárodními úmluvami 11. 5. 1940 rozhodla, že bude bombardovat i civilní obyvatelstvo, a v noci z 16. na 17. 5. 1940 začala RAF s nočním bombardováním německých měst. Noční bombardování vojenských cílů letadly, která ještě neměla palubní radary, byla nesmyslná záležitost, pokud neležely mimo obydlená území. V té době Luftwaffe útočila výhradně na britské vojenské cíle. Nicméně část historiků tvrdí, že britské bombardování civilního obyvatelstva v Německu začalo až v září 1940 a snaží se tak zatušovat prvotní britské provinění proti mezinárodním konvencím posunutím začátků bombardování britského civilního obyvatelstva v Německu až za incident v londýnském East Endu 24. 8. 1940. Bombardování Berlína se RAF zatím vyhýbala, aby nevyprovokovala odvetné nálety Luftwaffe na obyvatelstvo Londýna.

24. 8. 1940 přeletěly německé bombardéry vojenský cíl v Londýně a bomby omylem také shodily na dělnická obydlí v East Endu. Nikdo sice nebyl zabit, ale o obydlí přišla asi stovka lidí. Churchill, který takový incident toužebně vyhlížel, hned přikázal RAF (Royal Air Force), aby v nastávající noci provedla odvetný těžký letecký útok na Berlín. Předpověď počasí nad Berlínem byla ale pro tuto noc nepříznivá, proto náhradním cílem mělo být Lipsko. To se Churchillovi nezdálo být pro takovou velkou akci dostatečně reprezentativní, takže vše muselo počkat, až nad Berlínem bude lepší počasí, což nastalo o den později, v noci z 25. na 26. 8. 1940. S bombardováním civilního britského obyvatelstva pak 4. 9. 1940 jako s odvetným opatřením začala i Luftwaffe. Hitler učinil naprosto stejnou chybu jako Churchill - domníval se, že bombardováním civilního obyvatelstva zlomí britský odpor.

Hned po druhém bombardování Berlína na začátku září 1940 vypracoval Winston Churchill s Charlesem Portalem, velitelem bombardovacího letectva RAF, zničující taktiku. Nejdříve RAF shodí zápalné pumy, pak, až přijedou na místo hasiči a záchranáři, bude totéž místo bombardovat druhá vlna letadel bombami tříštivými, aby se museli před bombami ukrýt a plameny ze zápalných bomb měly čas dokonat své dílo, nebo aby byli zabiti. Ke zvýšení účinku mělo přispět používání chemických rozbušek u britských, později i u amerických leteckých bomb s nedefinovatelným zpožděným okamžikem výbuchu po dopadu pumy. V důsledku nárazu došlo nejdříve k roztříštění ampule s kyselinou, která pak rozleptává filmový perforovaný celuloidový pásek přidržující přes péro kontakty rozbušky od sebe, až proleptán praskne. Účelem byl pozdější výbuch bomby, optimálně až při vyprošťovacích a hasicích pracích, aby bylo obětí co nejvíce. Německo a SSSR zpožděné chemické rozbušky nepoužívaly. Dodnes je zneškodňování nevybuchlých anglo-amerických leteckých pum z druhé světové války v Německu velmi nebezpečná záležitost, protože jejich chemické rozbušky jsou i po létech funkční a je třeba je v zarezlém pouzdře s nejvyšší opatrností vyšroubovat z hlavice pumy. Když to nejde, musí se puma přivést k explozi na místě.

Tato britská taktika a vůbec bombardování civilních cílů se značně nelíbily podřízeným velitelům britského bombardovacího letectva RAF, ale neměli vzhledem k postavení Portala jinou možnost než se podřídit. W. Churchill precizoval svoje strategické úvahy takto: „Stíhačky jsou naše záchrana, ale bombardéry jsou prostředky k vítězství.“ Churchill byl v otázce bombardování civilního německého obyvatelstva ovlivněn svým poradcem Frederickem Lindemannem, prvním vikomtem Cherwellem, vzděláním fyzikem, který argumentoval následovně. Tuna leteckých bomb zbaví stovku až dvě stovky lidí střechy nad hlavou, každé bombardovací letadlo má průměrnou životnost 14 náletů, tedy v průměru svrhne necelých 40 tun bomb. Do poloviny roku 1943 vyrobí Velká Británie cca 10 tisíc bombardérů a již jen polovina svržených bomb na 58 větších německých měst s více než sto tisíci obyvateli zbaví přibližně třetinu Němců jejich obydlí. Výzkumy podle interpretace Lindemanna prý ukázaly, že ztráta vlastního obydlí snižuje vůli vydržet více než úmrtí přátel nebo příbuzných. Nicméně směrnici, že hlavním cílem bombardování je demoralizace německého civilního obyvatelstva, dostali velitelé bombardovacích jednotek RAF oficiálně až 14. 2. 1942. V létě 1942 se k bombardování Německa připojilo i americké letectvo. Američané se ale snažili bombardovat za dne a pouze cíle důležité z vojenského hlediska, kdežto Britové nadále bombardovali převážně v noci a civilní obyvatelstvo.

V celkovém vedení války se ale anglo–americké bombardování minulo účinkem, protože po většinu války nezabránilo zvyšování objemu německé výroby. Válku nezkrátilo, natož aby ji rozhodlo. Omezovat německou výrobu se začalo dařit až na přelomu let 1944/1945, tedy pozdě. Dnes se západní historici shodují, že kobercové bombardování civilního obyvatelstva Němce zatvrdilo a válku v Evropě naopak prodloužilo. Podle britských historiků stálo britské bombardování německých měst a vojenských cílů více, než kolik hodnot se oním bombardováním v Německu zničilo! Konkrétně zaměstnávalo bombardování 7 % britských branných sil a spotřebovávalo 25 % nákladů britské válečné výroby. Obdobně tomu bylo i u amerického letectva.

V únoru 1944 objednal Churchill ze Spojených států čtvrt milionu antraxových bomb. Měl také 26 tisíc tun yperitu a šest tisíc tun fosgenu, buď přímo v bombách, nebo ve skladovacích nádobách. Podle jeho slov by to „stačilo na Berlín, Hamburk, Kolín, Essen, Frankfurt a Kassel dohromady“. Při zasedání kabinetu 6. 6. 1944 poručil svým podřízeným, aby se připravili, že „zaplaví“ šest vybraných německých měst otravným plynem. Znamenalo to porušení všech mezinárodních smluv, zejména ženevských o vedení války, což byly podle něj „hloupé konvence“, „móda, která střídá jednou krátké sukně a jednou dlouhé“. Jeho podřízení prokázali velkou statečnost, když se proti němu postavili, a nakonec prosadili svou vůli, takže antraxové pumy a pumy s bojovými plyny nasazeny nebyly.

V květnu 1945 nebylo jisté, jak dlouho bude Japonsko odolávat. Američané odhadli, že dobývání Japonska by je stálo asi milion vojáků. Na kolena dostaly Japonsko výbuchy dvou atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki. Ne natolik svým účinkem, nýbrž eventualitou dalších nasazení nové ničivé zbraně (v Hirošimě bylo 70 tisíc mrtvých, v Drážďanech 25 tisíc a 50 tisíc v Hamburku). Že jiné jaderné bomby nebyly k dispozici, Japonci nevěděli. Nad Hirošimou bylo dva dny před výbuchem Američany shozeno 720 tisíc letáků se sdělením v japonštině, že město bude srovnáno se zemí, ale nikdo to nebral vážně. Nagasaki byl náhradní objekt bombardování v případě nepříznivého počasí nad původním cílem. Takže paradoxně pouze tyto útoky atomovými pumami na dva městské cíle v Japonsku měly za druhé světové války kýžený demoralizační účinek na obyvatelstvo.

A dostáváme se k bombardování Drážďan. Západní historici se dnes netají s názorem, že britské ničení kulturních památek v Drážďanech bylo zcela záměrné. 13. 2. 1945 kolem 22. hodiny shodila letadla z předvoje britských bombardérů světelné zaměřovače (několik desítek minut svítící světlice) a tak vyznačily cílovou plochu. Oficiálním cílem bylo bombardování drážďanského nádraží, na něj bezprostředně navazujícího vlakového seřadiště a několika továren na periférii. Tvrzení, že při prvním náletu způsobila nízká viditelnost minutí cíle a zasažení městského centra, je nevěrohodné. Ve výšce 900 m totiž město předtím obletěl a zkontroloval přesnost pozic rozsvícených zaměřovacích světlic sám velitel nočního náletu podplukovník Maurice Smith a povolil zahájení akce. Takže vymezovací světlice byly k vidění. Navíc od roku 1943 byla britská letadla vybavována radary H2S přímo na palubě a na stínítcích palubních radarů se přesně zobrazovaly budovy a pozemní zařízení, takže nádraží by bylo jasně rozeznatelné i při nulové viditelnosti.

První vlna 240 britských lancasterů začala bombardovat takto označenou cílovou plochu z výšky tří až čtyř kilometrů. Zasáhly střed města s velmi cennými stavebními památkami. Po půlnoci jinou plochu vyznačenou opět ze vzduchu barevnými dlouho svítícími světlicemi bombardovala druhá vlna 525 britských letadel, tentokrát bylo cílem hlavní shromaždiště přeživších z prvního bombardování.

14. 2. kolem poledne se objevily coby poslední regulérně naplánovaná útočná vlna létající pevnosti Američanů, které teprve s úspěchem zaútočily na válečně zdůvodnitelné cíle: na nádraží, přilehlé železniční seřadiště a na pár továren pro válečnou výrobu mimo centrum města. Pak ještě 15. 2. opět kolem poledne přiletěly nad Drážďany coby nad náhradní cíl další americké bombardéry, ale v porovnání s předchozími nálety již srovnatelně velké škody nenapáchaly.

14. 4. 1945 RAF zopakovala podobnou akci, když 491 britských letadel vybombardovalo bez jakéhokoli válečného důvodu polovinu budov postupimského historického centra zřejmě kvůli tomu, že byla sídlem pruských králů, tedy symbolem pruského státu a Německa.

Malý doplněk. Hned po skončení války v Evropě, bombardovala 9. 5. 1945 a v následujících pár dnech (!) sovětská letadla četná česká města a o život přišlo asi 1300 lidí z řad civilního obyvatelstva, spíše dvojnásobek. Používala přitom většinou trofejních německých bomb. Důvody bombardování nejsou dodnes známy. Pro srovnání: počet obětí leteckých útoků na celém území ČSR během celé druhé světové války, včetně německých civilních osob, byl kolem 4000.

Tomáš Krystlík