12. 9. 1938 pronáší Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku řeč, o které čeští historici tvrdí, že v ní Hitler agresivně vyhrožoval Benešovi a Československu. Lžou. Hitler v této řeči požadoval právo na sebeurčení pro Němce v Československu, nežádal připojení německých sídelních území k Říši, ani konání referenda o tom, nevznesl žádné ultimatum. Prohlásil: „Co požadují Němci, je právo na sebeurčení, které každý jiný národ má… Vznáším požadavek, aby přestal útlak 3,5 milionu Němců v Československu a na jeho místo nastoupilo svobodné právo na sebeurčení… Ostatně je věcí československé vlády, aby to s oprávněnými zástupci Sudetoněmců probrala a dosáhla tak jako tak dohody.“ Dále Hitler neadresně varoval: „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani nejsou opuštěni. To by se mělo vzít na vědomí.“ [Domarus]

11. a 12. 9. 1938 začalo docházet v některých místech v německých sídelních oblastech k bitkám mezi Němci a Čechy, hlavně v Teplicích-Šanově, Chomutově, Liberci a v Ústí nad Labem, které si podle pozdějšího komuniké československé vlády vyžádaly celkem 23 obětí, z toho 13 Čechů, a mnoho zraněných. Po dvou třech dnech násilí v několika málo lokalitách, nazývaných československými historiky „sudetoněmecké povstání“, se situace zklidnila. Sudetoněmci též utíkali z obav před represemi československého státu do Říše. Kolik jich bylo, nelze spolehlivě zjistit – německé údaje pocházejí od tiskových kanceláří a zřejmě jsou propagandisticky zveličené, československé odhady chybí.

13. 9. vyhlašuje vláda stanné právo v 16 sudetoněmeckých okresech (počet okresů se podle různých zdrojů mírně liší). Týž den, 13. 9. 1938, dává Karl Hermann Frank pražské vládě telefonicky kolem 16. hodiny ultimatum, a to přímo ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi. V něm mu sděluje, že přijede do Prahy vyjednávat a pokračovat v rozhovorech, pokud československá strana splní těchto pět podmínek: (1) československá policie se stáhne z německých sídelních území, (2) odvolá se stanné právo, (3) československé vojsko se stáhne z ulic do kasáren, (4) výkon policejní moci přejde pod místní úřady, například pod starosty, (5) tyto podmínky se zveřejní rozhlasem. K tomu dal Hodžovi lhůtu šesti hodin [Benoist-Méchin]. Opět ani náznak snahy po odtržení, jen snaha po autonomii v rámci ČSR.

Odpověď Hodži přišla po sedmi hodinách. V ní vyjádřil ochotu jednat o oněch Frankových pěti podmínkách, přijede-li Frank do Prahy, místo toho, aby je předem splnil, což bylo Frankovou podmínkou pro obnovení jednání. Frank poslal do Prahy jako vyjednavače alespoň Ernsta Kundta. Zde ale zasáhl Henlein, který Kundta požádal, aby Hodžovi pouze sdělil, že SdP jednat nebude, protože vláda v ničem nedodržela podmínky ultimata [Schultze-Rhonhof 2008].

Vedení státu to vše posoudilo jako velezradu, byť k tomu nebyl důvod – nikdo nepožadoval připojení Sudet k Německu – a nechalo vydat na členy nejvyššího vedení SdP zatykače. Frank, Henlein a jeho štáb uprchli 14. 9. do Německa, a den na to vůbec poprvé zazněla osudová věta Wir wollen heim ins Reich! (Chceme domů do říše!) a to na závěr Henleinova rozhlasového projevu vysílaného z Lipska do ČSR. 16. 9. ministerstvo vnitra Sudetoněmeckou stranu rozpustilo. 17. 9. vyzval Henlein, opět rozhlasem z Německa, k vytváření dobrovolných vojenských sborů (Sudetendeutsches Freikorps, SFK). Radikálně nacionálně socialisticky zaměření sudetští Němci začali přecházet do Německa, aby vstoupili do SFK. Kolik jich bylo, nevíme, spolehlivé odhady chybí.