Je vůbec možné, aby něco takového dokázala přijmout naše prudérní a antigenderově vyhlášená xenofóbní společnost? Ti Čecháčkové, jimž se pořád něco nelíbí? Vždyť na něco takového nejsou vůbec zvyklí. To si myslí praví Evropané. Ale kdež, hned vám to vyvrátím.

Dnešní mladí Češi to už samozřejmě nemohou pamatovat, ale my, starší, si moc dobře pamatujeme na ty vášnivé scény při vítání (anebo loučení) na Ruzyňském letišti (a jinde též), kdy se politici, vesměs muži, objímali a líbali na veřejnosti tak, jak to snad ani doma s manželkami nedělali. Všichni jsme to viděli (to už dokonce existovala televize, i když jen černobílá) a nikdo se nad tím nepohoršoval. Takže novou Popelku snad taky zvládneme.

Já se tedy asi dívat nebudu. Pohádky už nemusím, naše vláda mi jich koneckonců rozpráví denně dost a dost, což mi bohatě stačí. A líbačky mezi muži mě z míry nevyvedou, třebaže to není můj šálek kávy. Ovšem z představy, že by mě líbal Brežněv, mi dodnes naskakuje husí kůže.

Ale proti gustu žádný dišputát. Ať si to každý dělá po svém, stačí, když jinému neškodí. Nemám pravdu?