„Nikomu neodmlouvej, nevystrkuj nikde moc hlavu, do ničeho se nepleť.“Ano, lidé starší střední generace tahle slova moc dobře znají, koneckonců většina z nich je poslouchala roky a roky. Nevyčnívat, nevybočovat z řady se stalo pravidlem a ten, kdo na něj zapomněl, hned dostal přes prsty a nebo přímo do brady, kterou tak troufale vystrčil. A co dnes? Je situace lepší než kdysi? Umíme si vážit lidí, kteří se něčím odlišují, v něčem vynikají, jsou chytří a tvůrčí? Anebo se raději obklopíme šedým průměrem, fádní a poslušnou masou bez invence a fantazie?

Vše je při starém a mezi slepými jednooký králem. Přesně tohle se mi chce říct při pohledu na naši politickou scénu, kde každý, kdo byť jen pootočí hlavu jiným směrem nebo nedej bože dokonce vysloví svůj vlastní názor, je hned nazván zrádcem, neřku-li hanebnou stvůrou, již je nutno vyobcovat ze středu společenstva. A jaká šlechta, takový i lid. Jen se rozhlédněme, kolik manažerů a šéfů v podnicích, organizacích nebo úřadech se raději obklopí průměrným a poslušným odvarem, bez odmlouvání a bez přemýšlení plnícím všechny rozkazy, a jakéhokoliv přerůstajícího elementu se bez odkladu zbaví coby zhoubného nádoru, útočícího na samu jejich existenci.

A není lépe, ptám se, oběma očima otevřenýma vidět samé chytré lidi kolem sebe, nežli jedním okem zakaleným na hlupáky shlížet z piedestalu? Mít obě oči (i hlavu) otevřené a uši připravené chytrým lidem naslouchat, to je moudré. Aspoň myslím.