Pan ministr doufá, že naposledy. A za tři neděle bude opět doufat, že? Na rozdíl od něj nedoufám. Člověk, který nedokáže poslancům vysvětlit parametr R, člověk, který říká, že mezi oběti covidu se počítají i oběti dopravních nehod, člověk, který při obhajobě uzávěry okresů sčítá jablka a hrušky a ještě k nim připočte ošatky, takový člověk opravdu může jenom doufat.

Já to vidím tak, že pana doktora Blatného si pan Babiš vybral zcela účelově. Nepochybuji, že dobře věděl o tom, že pan Blatný podepsal petici proti němu. A když se pak před novináři nejapně vymlouval, muselo to panu premiérovi znít jak nebeské zvony. Měl ho v tu chvíli přesně tam, kde potřeboval. V hrsti. Ale možná, že to tak nebylo, kdož ví. Ovšem já to tak vidím, zrovna jako pan ministr vidí, jak opatření fungují. Dojmy jsou prostě dojmy.

A tak vláda podléhá dojmu, že všichni lidé, co chtějí odjet na svoje chaty, místo odpočinku budou chodit do vsí, zvonit na všechny obyvatele a budou se s nimi sdružovat, třebaže je ani neznají. A ty večírky. Český člověk netouží po ničem, než po nekonečných večírcích. Že? No, já nevím, po večírcích chodí spíše smetánka v čele s těmi, kteří před nimi varují. Tak trochu mi to připomíná jednu směšnou scénu z filmu Anděl na dovolené. Kulturní referentka říká rekreantům: Zítra tu nebudu, tak tu buďte hodní. Jedná s dospělými jako s malými dětmi. To mě vždycky pobaví, ta poslušná stádnost.

Takže si všechna ta opatření zopakujeme. Nebudeme nikam jezdit a na obličeji budeme chodit s rouškou, byť by sto metrů daleko nebyla ani noha. A tvrdě pokutovat. A možná by se dalo ještě přitvrdit. Kdo se po jednadvacáté hodině objeví na ulici a nezastaví se na první výzvu, bude zastřelen. Přeháním, samozřejmě, ale ještě před krátkým časem jsme si nedokázali představit, že nám bude někdo zakazovat využívat vlastní nemovitosti.

Nepochybuju o tom, že pokles nakažených razantně nepoklesne, dokud nebude společnost významněji proočkována, takže 12. dubna bude pan ministr znova lomit rukama a zaklínat občany, aby to ještě vydrželi, a znova a znova a znova. Do května, do června, nebo snad dokonce až do července? I to je možné. A hrozit, hrozit, hrozit, případně i vyčítat, že to lidi nedodržujou.

Těším se, až někoho ve vládě napadne, že pan premiér je zdráv jako rybička, protože nosí červenou čepici. A všichni pak budeme nosit červené čepice, protože vláda nabyla dojmu, že covid se červené barvy bojí. A pan ministr Blatný prohlásí, že to tak prostě bude. A my ke krku uvážeme ještě šátky rudé.

A pak budeme definitivně všichni vypadat jako idioti. A taky budeme.