Během nedělní Partie televize Prima (dne 5. července) jsem byl tázán, co si myslím o právě probíhajícím – svým rozsahem a svou mírou násilí v minulosti neznámém – fenoménu americké společnosti, kterým je ničení pomníků vůdců americké demokratické revoluce.

Bez dlouhého přemýšlení jsem odpověděl, že to považuji za radikální útok na samu podstatu americké společnosti a – při enormním „kulturním“[1] (přesněji civilizačnímu) vlivu Ameriky na nás všechny – i za útok na společnost Západu jako celku. A protože – mimo jakoukoli pochybnost patříme do Západu – i na společnost naši. Týká se to samozřejmě nejen nás, ale i všech dalších zemí, které se hlásí k evropskému kulturnímu okruhu. Není žádným objevem říci, že útok na minulost je i útokem na přítomnost, a samozřejmě i na budoucnost. Řeklo to už mnoho, daleko významnějších lidí než jsem já. [2]

Velmi podobné procesy, zatím ne tak násilné, začínají při dnešní propojenosti světa probíhat i v Evropě, naštěstí dosud převážně jen v té západní. Jde o jev ve svém rozsahu a ambicích nový. Něco takového tady dosud nebylo. Takové rozpolcení společnosti jaké předvádí Amerika je v moderní historii výjimečné. Mnozí si kladou otázku, proč právě Amerika, resp. Spojené státy americké. Myslím, že je to v jejich „exceptionalismu“, jak oni o sobě rád říkají (a mnohé z nás to vždy zlobilo). 

Spojené státy vznikly zvláštním způsobem (a to nejen s přistěhovalstvím). Ben Shapiro ve své před několika týdny v češtině vydané knize „Jak zachránit západní civilizaci“[3] říká, že „Spojené státy americké se staly první zemí na světě, kterou utvářela filosofie“ (str. 123). To se mnohým dvě století velmi líbilo, ale toto vítězství „Rozumu“ má své náklady. (Konec konců, Masaryk a Havel také chtěli vytvářet stát na bázi ideologie.)

Ve svém televizním rozhovoru jsem ke své původní odpovědi dodával, že celý dnešní chaos interpretuji jako dlouho připravované pokračování, rozvíjení a tragické vyústění tzv. „kulturní“ revoluce, která byla v USA a v části západní Evropy (primárně ve Francii a Německu) zahájena již v 60. letech minulého století. (O tom velmi přesvědčivě v tomto sborníku píše Ivo Strejček). Vypadá to tak, že tato revoluce právě dnes „dozrává“ a že přináší své vysoce „jedovaté“ plody. Já je jako jedovaté a zhoubné vidím.

Líbí se mi – nejen tento – výrok Američana Rogera Kimballa[4], že je to ve skutečnosti „Kulturkampf“, tedy kulturní válka, což je pojem, který si spojujeme s Bismarckem a jeho úsilím v poslední třetině 19. století vytvořit jednotnou německou kulturu. Ta němčina je v řadě situací moc výstižná. Slovo Kampf na mne působí silněji než slovo revoluce. Revoluci jsme u nás ve 20. století vlastně neprožili (možná sametovou), ale Kampf ano.

Dnešní, jak se v jedné terminologii říká, neomarxistická revoluce dlouhá desetiletí postupovala „institucemi“ – přesně podle návodu Antonia Gramsciho[5] – postupně, evolučně, až dosud bez násilí, pro mnohé neviditelně (a i ti, kteří ji viděli, ji strašně podceňovali. Mysleli, že je to jen okrajový jev, který jako mnoho jiných „vyšumí“. Nestalo se tak.). Pro zrychlení tohoto procesu, kterého jsme se mnozí už dlouho obávali, bylo třeba nějaký silný exogenní impulz, a tím se v roce 2020 stala koronavirová pandemie, resp. formy jejího zneužití politickými elitami současného světa.

1. Cílené hloubení nových příkopů ve společnosti

O tomto, už mnoho desetiletí se projevujícím postupném procesu jsme mluvili a psali i my v IVK opakovaně, dost explicitní to bylo např. v naší nedávné polemice s tzv. liberální demokracií. Té jsme věnovali publikaci „Obrana demokracie před liberální demokracií“[6]. Agresivní a útočný koncept obsažený v ideologii liberální, nikoli už parlamentní demokracie (parlament je pro její exponenty příliš systémovou a strukturovanou institucí, což oni nepotřebují) jsme považovali za ohrožení samotné podstaty demokracie[7].

Možnost uskutečnění „ideálu“ liberální demokracie vidíme jako „nerevoluční“ cestu k potlačení a omezení občanských svobod a k prosazení se nové, evidentně nedemokratické pokrokářské ideologie, která v posledních desetiletích stále více ovládá západní civilizaci, její mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět.

Rozuměli jsme tomu tak, že jsou v této ideologii – přes časté používání slova demokracie – odmítány osvědčené demokratické instituce (jsou-li jakkoli hierarchizovány a mají-li jakékoli pravomoci), že jsou popírány veškeré autority a v neposlední řadě i autorita pravdy. Ta je nepřetržitě relativizována. Připomínali jsme proto i papeže Benedikta XVI. a jeho kritiku „diktatury relativismu“ a upozorňovali na to, že jsou tímto přístupem skutečná demokracie a s ní spojená svoboda stále více vyprazdňovány[8].  

Tuto „totalitou zavánějící mutaci demokracie“ (viz 6, str. 4) jsme nepovažovali ani za postoj liberální, ani za demokracii. Viděli jsme v ní „eufemisticky zavádějící zástěrku pro velmi netolerantní nadvládu levicových progresivistů nad celou společností“ (str. 7)[9].

V tomto dva roky starém textu jsme zdůrazňovali, že se tento „projekt nového lidstva a jeho šťastné budoucnosti v podstatě neliší od utopických snů komunistů a socialistů 19. a 20. století“ (str. 10). Jenom se tváří nově a moderně, zdánlivě nepoliticky, což je vyzkoušený úspěšný trik. Tento projekt přejímá myšlenku potlačování či vykořisťování (opresi) lidí, tentokráte ale nikoli dělníků (a pracujících), jako tomu bylo ve starém marxismu. To bylo jeho klíčovou tezí. Teď jsou do role utlačovaných obětí stavěny všechny druhy autentických i zcela neautentických menšin, nicméně starý koncept oprese (utlačování) byl zachován. Levice ho potřebuje. 

Přiznejme si, že nám v této naší kritice liberální demokracie málokdo rozuměl. I slovo liberální, i slovo demokracie se zdají být mnoha lidem nedotknutelná. Podceňují však, že něco úplně jiného je jejich nová interpretace a jejich specifické spojení. Málokdo pozorně sledoval naše myšlení (a naše publikované texty) v průběhu posledních tří desetiletí. Proto náš dnešní postoj mohou interpretovat jako jistý posun našeho myšlení, ač k žádnému posunu nedošlo. Jsme smutní hlavně z toho, že se stále více ukazuje, že málokdo spolu s námi přijal základní koncept našeho polistopadového transformačního procesu, resp. jeho ideový základ, pomocí něhož jsme se po listopadu 1989 pokoušeli tyto myšlenky prosadit v naší společnosti.

Na rozdíl od havlovského či spíše havlistického světa, který levicově a zcela normativně adoroval univerzální lidská práva (jako by sama tato práva svým vyhlášením či schválením mohla spasit svět), jsme se nesoustřeďovali výlučně na opozici k totalitarismu, protože ten už skončil (podobně argumentuje D. Mahoney v letošním jarním Hungarian Review)[10], ale věnovali jsme se i opozici k dalším variantám ideologií nesvobodného světa. (Havlova nepolitická politika byla jednou z nich.) Byli jsme si jich dobře vědomi, i když před třiceti lety ještě nebyly tak zřetelně vidět, a i když nebyly tak agresivně prosazovány jako nyní.

Náš pohled byl odmítán, ne-li karikován jako pohled „jen“ ekonomů (či – v terminologii některých našich odpůrců – jako pohled pouhých „ekonomistů“), kteří slepě věří v trh a širší okolnosti neberou v úvahu. Tak „zúženě“ jsme však nikdy neuvažovali. Nebyli jsme jen ekonomy.

Náš nesouhlas nebyl explicitně formulován jen vůči liberální demokracii. Desetiletí jsme bojovali – asi silněji než většina jiných – s environmentalismem (touto ideologií, odsouvající člověka a jeho svobodu na okraj, do podřízeného postavení), bojovali jsme také aktivně s multikulturalismem, hájícím právo na masovou migraci. Nebojovali jsme s další složkou dnešní kulturní revoluce s rasismem či novodobým antirasismem, protože to u nás nebylo autentickým tématem. Ze všech dalších politik „identit“ se nás nejvíce dotýkala ideologie feminismu, ale i ta u nás do nedávna téměř neexistovala.

V mnoha svých článcích a projevech jsem kriticky a nesouhlasně mluvil o všech těchto ideologiích a souhrnně je nazýval „ismy“. Ani teď pro ně nemám souhrnný název. Asi není a jde o to, jestli vůbec může být. Tento chybějící název – bohužel – tuto novou makroideologii implicitně ochraňuje. Výčet všech těchto ismů je sice varovný, ale každý jednotlivý z nich vypadá jako parciální, a proto zvládnutelný problém.

2. Dnes vrcholící proces probíhá již delší dobu, nezačalo to až teď

Širší okolnosti – nejen ekonomické – jsme brali v úvahu hned po listopadu 1989. Můj tehdejší důraz na trh (čehož se vůbec nezříkám, naopak) byl odrazem mé pozice ve vládě a v politice vůbec (ministra financí, autora ekonomické transformace, obhájce trhu oproti státnímu intervencionismu, předsedy vlády) a proto se z počátku někomu mohlo zdát, že se lidé jako já zabýváme jen ekonomikou. Nikoli. Stejně důsledně jsme vždy hájili svobodu a demokracii, nejen trh. Věděli jsme dobře i to, že jsou trh a tržní ekonomika – a s nimi spojená prosperita – realizovatelné jen ve svobodě a demokracii. (Alespoň v našem západním kontextu – čínské využívání okleštěného trhu je zvláštním příkladem, u nás neaplikovatelným.)

Propagovali jsme systém parlamentní demokracie a systém ideově vymezených politických stran (jinak to nejsou politické strany, ale „hnutí“ za nebo proti něčemu). Takové strany podle našeho nejhlubšího přesvědčení nemohou existovat na celoplanetární úrovni (či ve vzduchoprázdnu institucí typu Evropská unie), mohou existovat jen v jasně definovaném systému národního státu (neboli tam, kde je demos, kde je politický národ a jistá, svým rozsahem nenulová „duchovní komunita“).

Proto jsme se zasazovali za skutečně standardní pojetí demokracie (je znám můj často používaný výrok “bez adjektiv“). Proto jsme od prvopočátku obhajovali „politickou“, resp. stranickou politiku, nikoli politiku nepolitickou nebo dokonce nepolitiku. Už je na to zapomínáno, ale v 90. letech jsme sváděli nemenší souboj o koncept politiky jako takové než o prosazení tržní ekonomiky. Trh jsme považovali za jeden z předpokladů svobody, o kterou nám šlo ze všeho nejvíce. Svobody nikoli prázdné, svobody elementárně strukturované, svobody podléhající jistému řádu a pravidlům.

Obhajovali jsme – a byli jsme i tehdy v naprosté menšině – kapitalistický systém. Slova kapitalismus jsme se ani po jeho totální démonizaci za komunismu nebáli, i když se ho mnoho našich kolegů ve společenských vědách a v politice i po listopadu 1989 bálo. Narážel jsem s ním často i při svých mnoha vystoupeních v západní Evropě, asi ještě více než u nás doma. Slova kapitalismus se nebojíme ani teď, kdy je zpochybňován i ve svých „kolébkách“ – ve Velké Británii a v USA. Od Francie jeho obhajobu neočekáváme, konec konců neočekávali jsme ji nikdy. (Když tam zrovna není Velká francouzská revoluce, je tam Sartre, Derrida, Foucalt, a pak Sarkozy a Macron.)

Žádné námluvy s nejrůzněji pojmenovanými módními levicovými koncepty společnosti jsme nikdy nedělali. Tím se nechlubíme, považovali jsme to za samozřejmost (a za důkaz myšlenkové integrity). Měli jsme za sebou mimořádnou zkušenost žití v komunismu. A to nám dalo základní orientaci, čímž jsme to měli snadnější. Měli jsme v sobě snad dostatečné prožití, pochopení a promyšlení komunismu. Tento prožitek naše myšlení obohatil a posílil.

Komunistická éra proto pro nás nebyla jen výlučně ztracenými léty, i když mnoho ztraceno bylo. (Jen mimořádní manipulátoři by tento můj, často opakovaný výrok mohli označit za jakousi obhajobu komunismu.) Kéž by takovou zkušenost jako my – kdy se dalo pochopit, o co v životě skutečně jde – měl i celý Západ (a zejména ti, kteří za něj tak sebevědomě mluví). Kdyby takové poučení existovalo na Západě, nemohl by tam být tolerován dnešní útok na zdravý rozum, slušnost a umírněné chování.[11] Ukazuje se, že Západ svou zkušenost z nacismu (a fašismu) nebyl schopen dostatečně zobecnit. Měl tendenci považovat je za singulární, neopakovatelné jevy. Tak je ostatně dnes a denně v médiích zobrazován Hitler, čímž podstata hitlerismu – jako agresivní levicové ideologie – mizí. Jen za komunismu a komunistickými ideology mohl být hitlerismus vydáván za pravicovost.

Komunismus jsme nezačali odmítat až po srpnu 1968, nebo – jako někteří – teprve po vystřízlivění ze zklamání ze Sovětského svazu a z normalizační éry 70. a 80. let. Komunismus jsme odmítali v jeho skutečné podstatě, nikoli jen v jeho vnějších projevech. Ty jsou – vzhledem k jejich často hrůzné podstatě – snadno viditelné, a proto odmítané, i když ne všemi. (Leckdo je omlouval tím, že byly činěny v zájmu nějakého vyššího poslání, pod heslem „když se kácí les, létají třísky.“) Nevznikaly však ve vzduchoprázdnu. Za každým hrůzným činem každého sadistického přisluhovače režimu stál v gulagu (s velkým i malým „g“) vždy usmívající se, intelektuálně vypadající ideolog. 

Byli jsme realisté. Západní svět jsme si neidealizovali. I v roce 1968 jsme si byli jisti tím, že chceme kapitalismus, ne vylepšený komunismus. My nechtěli socialismus s lidskou tváří, ani žádnou líbivou verzi konvergence plánu a trhu (jakou chtěli lidé jako Ota Šik, Alexander Dubček a mnozí tehdy vyloučení z KSČ, a proto následně perzekuovaní. Ty ke kritice komunismu dovedlo jen jejich osobní znevážení a zneuctění). My kapitalismus nechtěli bořit jako Rudi Dutschke a Daniel Cohn-Bendit na berlínských a pařížských barikádách[12]. Už tehdy jsme považovali za zcela mylnou Frankfurter Schule a s ní spojené neomarxisty (včetně stále ještě aktivního Jürgena Habermase, se kterým jsem donedávna vedl v médiích spory).[13]

Někteří jsme v USA (já prožil na jaře 1969 na Cornellské univerzitě obsazení hlavní univerzitní budovy ozbrojenými černošskými radikály) už tehdy viděli nebezpečí v rodící se organizaci Students for a Democratic Society. Zcela náhodou jsem také mohl v San Francisku sledovat, jak tito studenti obsazují tzv. People’s Park nedaleko univerzity v Berkeley (jeli jsme se tam podívat s Josefem Škvoreckým a jeho ženou Zdenou, kteří v Berkeley tehdy několik týdnů pobývali).

Všechny tyto tendence už v té době někteří z nás velmi pozorně sledovali. I přes deprimující normalizaci jsme mohli číst, a proto jsme si na počátku sedmdesátých let všimli zrodu zhoubné zelené ideologie v Club of Rome a s ní spojené, ekonomicky zcela nesmyslné koncepce tzv. „Limitů růstu“. Považovali jsme to za novodobé malthusiánství. My, kteří jsme odmítali falešnou rovnost komunistické společnosti, jsme i na Západě s obavou pozorovali posilování neméně zhoubné ideologie rovnostářské[14]. Proto jsme nestáli v předklonu a nekritickém obdivu (či „němém úžasu“) nad neposkvrnitelnou krásou a na věčné časy zajištěnou existencí starého, dobrého kapitalismu. Jeho „drobení se“ jsme nemohli nevidět.

Proto jsme si – na rozdíl od některých našich tehdejších a zejména dnešních antikomunistů – dovolili Západ hned po roce 1989 vidět v jeho celistvosti, tedy i v jeho méně příznivých stránkách. Zneklidňovalo nás zejména nezadržitelné tažení zelené ideologie, kterou u nás mnozí dlouho viděli jen jako velmi bohulibé „čistění potůčků a studánek“. Ta nakonec našla svou skutečnou sílu v doktríně klimatického alarmismu[15]. Byli jsme svědky i nepřetržitého zpochybňování trhu, zejména na Západě, nikoli na Východě nebo Jihu. I dočasný úžasný úspěch Reagana a Thatcherové znamenal jen zabrzdění, nikoli zastavení těchto tendencí.

Vrátím se k Partii na Primě. Slovo kulturní revoluce jsem dal v tomto svém textu nejednou nikoli náhodou do uvozovek. Vracím se k tomu záměrně, protože jsem se lehkomyslnému či spíše lehkovážnému používání tohoto pojmu dlouho bránil. Natolik jsme měli pojem kulturní revoluce spojený s Čínou a s Mao Ce-tungem, že jsem tyto dvě události nechtěl míchat dohromady. Navíc mi vadilo nejen slovo „kulturní“, ale i slovo „revoluce“. Obě se mi zdála být nadsazená a nepřesná. Slovo kulturní je zástupcem slova civilizační, o kulturu v úzkém slova smyslu nejde. Slova nemáme zneužívat. Máme si je nechávat pro chvíli, kdy je jejich použití patřičné. Teď už se mi bohužel zdá, že tato chvíle nastala. Teď už se slovo kulturní revoluce použít neostýchám, mimo jiné proto, že už se „chytlo“.

Teď už dochází ke zpochybňování všeho, určitě ne jen kultury[16]. Nastává zpochybňování konstant našich životů, tradic, zvyklostí i toho, co se skrývá pod slovem hodnoty. Jako někdo, kdo se už před téměř šesti desetiletími začal pohybovat ve společenskovědním výzkumu, musím říci, že – když jsem začínal – slovo hodnota nebylo tak nadužíváno, jako je tomu dnes. Teď se pod něj dá schovat všechno. Je to náhražka analytického uvažování. Je to – jak moc pěkně říká Robert Crowcroft v nedávném Standpointu[17] – „úžasná formulka pro politiky, kteří nemají co podstatného říci“ (str. 26). Teď už je cílem odmítat jakékoli společenské normy (ať už je dal Bůh – pro někoho – nebo tisíciletí trvající kumulace lidské zkušenosti – pro druhé), teď je cílem stavět civilizaci nově, od nuly.

Řekl jsem, že procházíme revolucí. Každá revoluce boří a popírá to minulé. Jde o to, co si z toho minulého k ničení vybere. Tato revoluce zasahuje velmi hluboko.  

3. Jde o další z pokusů měnit člověka

Marxismem inspirované komunistické (či socialistické) revoluce bořily „jen“ staré výrobní vztahy (abych použil jeden z klíčových termínů marxismu, dnes už skoro zapomenutých, i když si nejsem jist, zda ho lidé jako Slačálek nepoužívají i teď). Tyto revoluce zůstávaly více méně v ekonomické rovině.  Nechtěly měnit člověka. Jeho myšlení jistě ano, ale ne jeho podstatu. Stačilo jim, že boří trh, soukromé vlastnictví a na nich vytvořenou strukturu společnosti, kterou rezolutně odmítaly. I tyto revoluce, zejména ta komunistická, společnost výrazně proměnily. (Nemohu nepřipomenout, že jsme – plni elánu – právě tuto předkomunistickou společnost chtěli po pádu komunismu vrátit do naší země. I teď jsem přesvědčen, že jsme udělali dobře, když jsme nekoketovali s žádnými třetími cestami.)

V nové verzi marxismu, v tak zvaném neomarxismu, byla myšlenka třídního boje, tohoto klíčového prvku původního marxismu, opuštěna. Antagonistický souboj proletářů a jejich vykořisťovatelů (vlastníků kapitálu) byl vystřídán novými, nově objevenými, nově zkonstruovanými (aby bylo co dekonstruovat) antagonismy. Právě proto obrací John Fonte[18] v mnoha svých zásadních textech pozornost na nové dělící čáry ve společnosti – „na etnicitu, rasu, gender, sexuální orientaci, náboženství, imigraci“ (str. 32). Forma i styl prosazování těchto témat – jak vidíme v dnešní Americe – zásadním způsobem narušuje „národní soudržnost“, a tím i základní předpoklad demokracie, kterým je národní stát. Právě o to však nositelům těchto názorů jde – potřebují národ (a zejména politický národ a s ním spojený stát) zničit. O to jde globalistům všeho druhu, i těm v OSN, i těm v EU[19].

Dnešní svět vidí John Fonte – který asi nejvíce přispěl k analýze nadnárodního aspektu všech těchto věcí – jako souboj transnacionalistických progresivistů a demokratických nacionalistů, což je ostatně podtitulem jeho článku. Tyto – většinou společnosti vnucené, nikoli autentické (vnesena byla jejich hloubka a naléhavost) – nové dělící čáry a jejich zneužití k rozpoutávání dnešního násilí tvoří základ dnes dominující „liberálně-demokratické“ ideologie, ideologie multikulturalismu, genderismu a human-rightismu, i excesů, které vidíme v dnešní Americe.

V tomto ohledu byl Marx – při všech hrůzách, které jeho učení vyvolalo a i přesto, že výslovně obhajoval „revoluční teror“ – překvapivě opatrný, či dokonce ostýchavý. Odmítal stát (a chtěl, aby odumřel, chtěl, aby vládly komuny, což je vlastně blízké dnešním neziskovkám), neodmítal však národ. Neodmítal ani rodinu jako důležitou instituci tradiční společnosti. Nevybízel stát – jako je tomu v posledních desetiletích – aby rodinu cíleně rozkládal. Nedovoloval si mluvit o podstatě člověka, nechtěl přeměňovat muže v ženu a naopak[20]. Neznal slovo gender, mám pocit, že ho ani nenapadlo. (Málo si uvědomujeme, jak je toto slovo nové, jak jsme ho před několika lety vůbec neznali.)

Nenapadlo ho pro svou revoluci zneužít děti, i když někteří možná oprávněně namítnou, že pionýři byli – à la „Timur a jeho parta“ – nepostradatelnou součástí marxistických revolucí. (Konec konců, u Hitlera také, ale ten měl na svůj Hitlerjugend mnohem méně času.) Spojence Marx spíše hledal v jejich rodičích, v dělnické třídě, nikoli v dětech, studentech, učitelích. Nenapadlo ho zneužít výchovu dětí a celý vzdělávací systém do té míry, jak je tomu dnes[21]. Ne náhodou považuje Roger Kimball (viz 4) dnešní americké university za „politicky korektní mateřské školky“ (str. 47)[22]. Za úžasný považuji i obrat Davida Azerrada (z Hillsdale College) „institutions of higher indoctrination“ (instituce vyššího indoktrinování místo obvyklého „instituce vyššího vzdělání“), kterým trefně označuje situaci v dnešních vysokých školách.[23]

Geniálně tento problém popsal ve svém románu Podvolení Michel Houellebecq, když předpověděl, že v příštích prezidentských volbách ve Francii zvítězivší muslimský kandidát překvapivě prohlásí, že chce pro svou stranu ve vládě jen jedno ministerské křeslo – křeslo ministra školství. Pochopil totiž, že se od toho – od výchovy mladé generace – všechno další odvíjí. Školy jsou „institucemi indoktrinování“, čím dále, tím více. Je pozoruhodné, že to mnozí rodiče objevili až při koronavirové karanténě, kdy byli s dětmi více doma. (Asi nebylo úplně náhodou, že při skládání všech koaličních vlád 90. let u nás lidovci vždy chtěli ministerstvo školství. A my hloupí jsme to nedoceňovali.) Radikálním zásahem do školství bude pokus změnit člověka s velkou pravděpodobností dokonán. A tím bude změněn svět.

4. Dekonstrukce dnešního světa

Aleš Valenta ve svém příspěvku do tohoto sborníku mluví o „degeneraci západního liberalismu“ a o „sebedestrukci Západu“. Obávám se, že oba tyto procesy právě teď vstupují do své další, kvalitativně nové fáze, bohužel fáze ještě nikoli poslední. Teď začíná být cílem změnit samotnou podstatu člověka a útokem na pravdu odmítnout jako nespornou a respektovanou věc i pravdu samotnou. Každá „pravda“ je podle dnešních kulturních revolucionářů zájmově, situačně, postavením ve společnosti, historickým nánosem, atd. utvářena. Proto žádná pravda už být nemůže a vlastně ani být nesmí.

Vypadá to tak, že opravdu zvítězila Foucaltova „dekonstrukce“ všeho možného i nemožného. Přiznám se, že jsem dlouho Foucaltovu pojmu dekonstrukce dostatečně nerozuměl (a divil jsem se, proč se tolika lidem – zejména na Západě – líbí). Zdál se mi být umělý a svévolný. Zdál se mi být projevem snahy autora za každou cenu přijít s novou terminologií. Teď mu pomalu rozumět začínám, i když on měl k tomuto svému výroku motivaci úplně jinou, než mám já.

Nestačila relativizace pravdy. Zcela logicky nastává i relativizace demokracie. Hezky napsal v červnové anketě našeho institutu Jan Kohout[24], že „USA dnes zažívají novou fázi marxistické kulturní revoluce radikální levice. S využitím všech reálných i vymyšlených nedostatků demokratické společnosti jde o snahu delegitimovat celé demokratické zřízení jako dědičně a nezměnitelně potlačovatelské, rasistické a nespravedlivé“ (str. 6). To považuji za trefné shrnutí problému.

Tento náš dlouhodobý velvyslanec a krátkou dobu ministr zahraničí dodává, že se „marxisté a anarchokomunisté, genderisté a ekofanatici slili v jeden proud, který má nastolit nový spravedlivější svět“ (tamtéž). I to vystihuje další aspekt tohoto problému, další potíž, kterou máme. 

Stále se trápíme tím, že nemáme jedno shrnující slovo pro všechny tyto nové revolucionáře. Termín pokrokáři či progresivisté se nám nezdá být pro normálního člověka, neúčastníka všech těchto diskusí, úplně srozumitelným. Slovo globalisté také zdůrazňuje jen jednu – byť významnou – stránku. Naši domácí havlisté, pravdoláskaři, pražská kavárna sem asi také patří, ale jsou trochu jinde (i když ne moc). Tato naše slova jsou navíc pro cizinu málo srozumitelná. Kohoutovo výčtové – marxisté, anarchokomunisté, genderisté a ekofanatici – je sice pěkné, ale určitě se na někoho zapomíná, a hlavně se tento dlouhý seznam nedá použít v televizní debatě. Potřebovali bychom jeden souhrnný termín. Nemáme ho. Chybí nejen v televizní debatě, ale i v běžné konverzaci. Chybí i v jednoduchém vymezení tématu.

Špatně se hledá název i pro ty na opačné straně barikády, tedy pro nás. Mně nevadí ani slova demokratičtí konzervativci či demokratičtí nacionalisté, i když slovo nacionalisté u nás nemá tak neutrální význam, jako je tomu v angličtině[25]. Nevadí mi ani hezký termín známé Francouzky Claude Delsol „defenzivní populisté“ (neboli populisté, kterým jde o defenzivu, o obranu něčeho), neboť to naznačuje pozitivní aspekt populismu. Je-li obranného typu, je-li to vlastně opření se o ty skupiny obyvatel, které nejsou složeny jen z městských intelektuálů, ale z normálních lidí.

Nic z toho však není natolik srozumitelné a zajímavé, aby to běžného čtenáře či posluchače zaujalo a mohl si to zapamatovat. Není to ani plně výstižné. Jasné je jen to, že už se budeme muset obejít bez slova liberální (i když jsme vítězoslavně liberalizovali komunistickou společnost), protože dnešní liberálové dělají pravý opak – deliberalizují relativně stále ještě do značné míry liberální společnost Západu. Slovo liberální bylo zneužito. Už nám nepatří. Proto zůstáváme „jen“ důslednými demokraty (bez adjektiv).

Rezolutně odmítáme nadvládu příslušníků „human-rights industry“ (průmyslu lidských práv). Pořád ještě se hlásíme k právům občanským, k právům, které jsou spojeny s občanstvím. A občanství je definičně spojeno s národním státem. Občanství není produktem universalistické ideologie. Proto nechceme nadnárodní státy, proto nechceme nejasnou loajalitu, jejímž ztělesněním je dnešní konstrukt Evropské unie.

Nevadí nám globalizace ve smyslu narůstající internacionalizace lidských aktivit, vadí nám transformace občanských práv v univerzální lidská práva. Vadí nám přeměna globalizace v globalismus. Sám koncept lidských práv, tak samozřejmě přijímaný, v sobě skrývá zásadní útok na politický národ a národní stát, a tím i na svobodu a demokracii, které jsou s nimi nerozlučně spojeny. I to bylo součástí našeho nerozumění si s Václavem Havlem. I o tom je souboj letošních amerických prezidentských voleb.  I o tom je násilí, které už v předstihu vyvolávají.

5. Jádrem všeho je adorovaný koncept multikulturalismu, s ním spojená organizovaná migrace, a od něj odvozená politika identit

V základu destrukce dnešní, stále ještě si rozumějící společnosti[26] (stále ještě organizované v národních státech) a v její přeměně v izolované, oddělené, fragmentované, vzájemně se nerespektující (často dokonce vzájemně se nenávidící) skupiny lidí je přechod od národního k nadnárodnímu. Jsem zděšen, že to lidé nevědí, že nechápou, že právě o tom je celá Evropská unie. Evropská unie není o tom, aby se malý počet „public goods“ (veřejných statků existujících na celokontinentální úrovni) dělal efektivněji celokontinentálně, z jednoho bruselského centra.

Právě na likvidaci národního státu je založena veškerá „identity policy“, politika identit, jinak řečeno politika menšin, a z ní vyrůstající konflikty dnešní západní, zejména americké společnosti[27]. Spojené státy jsou v současnosti předvojem, průkopníkem těchto hrozivých změn. V minulosti tomu tak nebývalo, i když jsme si o Americe některé otázky „nesměle“ vždy kladli.

Spojení fenoménu multikulturalismu s „kulturní revolucí“ je v tom, že je v dnes adorované nehomogenní, neautenticky vzniklé (nebo homogenitu odmítající) entitě typu impéria a říše (kam řadím i specifický stát, který se jmenuje „Spojené státy“) odmítána jakákoli dominantní kultura (německy Leitkultur). Je v ní dokonce požadováno, aby vznikl (a byl respektován) multikulturní svět uvnitř každé jednotlivé země. A tedy nikoli to, aby byla plně respektována a pro diverzitu lidstva za dostačující (a lidstvo obohacující) považována multikulturalita ve světě (či kontinentě nebo subkontinentě) jako celku. Zdálo by se logické, že ji není třeba chtít všude, v každém sebemenším celku. To je ale právě to, co noví „identitáři“ chtějí docílit. Pochopili, že touto cestou mohou tyto celky snadno rozbít a že už nic nebude stát v cestě jejich „novému“ planetárnímu lidství.

O tom jsem mluvil před několika lety ve Vídni na konferenci s názvem The Second Arab International Public Relations Conference. Nešlo tam ale vlastně skoro vůbec o „public relations“, název byl zavádějící. Šlo tam o konflikt arabského a evropského světa, i když i na tomto setkání se někteří snažili tvrdit, že je to způsobeno absencí komunikace (proto v názvu konference „public relations“). Jsem přesvědčen, že to není problém nedostatku komunikace.

Ve svém projevu s názvem „Rostoucí ambice ideologie universalismu a její destruktivní následky“[28] jsem říkal, že jsme konfrontováni se sporem mezi těmi, kdo akcentují universalistickou interpretaci světa vytvořitelnou universálními lidskými právy (a přijímají ji jako normativní cíl) a mezi těmi, kdo ji odmítají, tedy těmi, kdo respektují rozdíly, které svou autentickou podstatou heterogenní lidstvo charakterizují. Proto odmítají pokusy udělat nás uniformními. (I tak si racionalizuji svůj implicitní spor s Ursulou von der Leyen, i když si ten spor v duchu spíše představuji jako spor s Guyem Verhofstadtem. Ten je v mých očích větší, kondenzované zlo.)

Řekl jsem tam, že „i když to může vypadat kontraintuitivně, ideologie universalismu má jako svůj neoddělitelný komponent ideologii multikulturalismu“. Už tehdy jsem velmi silně cítil, že máme usilovat o „homogenitu doma a diversitu ve světě“. Nikoli naopak, což chce ideologie universalismu. Odmítal jsem, že existuje „jedna světová komunita, jeden nestrukturovaný svazek jedinců patřících do rodiny Homo sapiens“. Dodával jsem, že to může platit v rovině biologické (či zoologické), ale jinde ne, „zejména ne v rovině civilizační, kulturní a náboženské“.[29]

Vycházím z toho, že dosavadním, všeobecně přijímaným modelem uspořádání lidské společnosti byla multikulturalita ve světě a monokulturalita uvnitř jednoho státu (i když se realita od modelu vždy nezanedbatelně liší). Obhájci „nového“ multikulturálního pojetí však dnes žádají pravý opak – multikulturalitu již i uvnitř každého jednoho státního celku. To je revoluční zvrat dosavadního uspořádání světa, proto snad pojem „kulturní revoluce“, i když určitě nejde o kulturu. Proto to napětí, násilí, konflikty současného světa.

Prof. Azerrad přesvědčivě ukazuje, že dnes prosazovaný model multikulturální společnosti (jak ji on sám prožívá v současné americké společnosti) „směřuje ke kulturnímu separatismu na úkor asimilace do hlavního proudu společnosti“ (viz 23, str. 11). (Znovu je třeba říci, že slovo kulturní je v těchto diskusích myšleno velmi široce, že do něho patří všechny hlavní „řezy společnosti“ – viz výše – nejen kultura v úzkém slova smyslu. Znovu se mi vrací otázka vhodnosti pojmu kulturní revoluce.)

Nová ideologie progresivismu (nebo jak ji nazvat) ve své obhajobě inkluzivní demokracie (i když to tak leckdo nenazývá) v sobě skrývá konstruktivistický přístup jakési nadpozemské spravedlnosti, kde mají všichni ve všem „spravedlivé“, myšleno zcela proporcionální, zastoupení. V polovině července 2020, když jsem psal tento text, rozhodla německá CDU, že od roku 2025 bude na všech úrovních této strany ve všech volených funkcích zastoupení mužů a žen 50:50, což je perfektní příklad „nadpozemské spravedlnosti“. To chce dělat údajně pravicová CDU (i když už dávno pravicová není). SPD a Zelení by podle mého názoru měly v zájmu nadpozemské, minulost beroucí v úvahu spravedlnosti usilovat o „spravedlivý“, ale neparitní poměr, odčiňující staré křivdy.

Prof. Azerrad dává jedné části svého textu název „Statistická parita“, která vyžaduje, aby naše (myšleno USA) „velmi různorodá země byla ve všech oblastech života zastoupena přesně podle podílu na celkovém počtu obyvatel“ (viz 23, str. 10). V Americe se tím dnes myslí hlavně zastoupení z rasového hlediska. I když prof. Azerrad, který tento postoj samozřejmě rezolutně odmítá, vtipně říká, že to bude těžké docílit např. v NBA (v Národní basketbalové asociaci), která má mezi svými členy jen 20 % bělochů, ač je bělochů v celé zemi zhruba 60 %. To se bude těžko „konstruktivisticky“ vyrovnávat. Tolik dobrých bílých basketbalistů prostě není.

Nesmí se však při tom švindlovat. Jeden z hlavních ideologů útoku na bílou Ameriku Ibram X. Kendi žádá založit ministerstvo antirasismu, které by zaměstnávalo „formálně trénované experty na rasismus“ (a neměli by v něm hrát žádnou roli „political appointees“, politicky jmenovaní experti). Říci, že je to více než nesmyslné, se v dnešní USA skoro nikdo neodváží. Zejména po událostech posledních měsíců.

Aby byla právě ve věcech, jako je rasa, v USA zajištěna proporcionalita, je třeba provést demografickou revoluci, ale ta nejde docílit jinak než prostřednictvím migrace. I o tom je dnešní souboj levice s presidentem Trumpem, i o tom je souboj o zeď na hranicích Mexika. I o tom je nemilosrdný střet republikánů a demokratů před volbami.

John Fonte ve vtipně nazvaném článku „Making Immigration Great Again“ (Claremont Review of Books, jaro 2019) správně protestuje proti postojům americké pravice, která ohledně migrace mluví výlučně o ekonomických výhodách a zapomíná na všechno další. John Fonte zdůrazňuje, že „we are a nation, not only a market“ (jsme národ, nejen trh) a varuje, že „liberálové považují masovou migraci – doprovázenou slabou integrací migrantů –  za cestu k tomu, aby od základu změnili Spojené státy americké“ (str. 55). Klíčem k tomu je kombinace masové migrace a slabé asimilace, ne-li neasimilace.

Podobně argumentuje velmi srozumitelnou formulací Thomas Klingenstein (Patriotism vs. Multiculturalism, tamtéž), že „zeď na hranicích s Mexikem není ani tak o bránění vstupu Mexičanům do Ameriky, jako o zabránění vstupu multikulturalismu do země“ (str. 31). Pokračuje tvrzením, které už dlouho považuji za klíčové, že „multikulturalismus je centrálním tématem a hlavní hrozbou, jako byly ve své době komunismus a otrokářství“. (Spojit komunismus s pokrokářstvím do jedné věty vypadá politicky velmi nekorektně.)

Šéfka Kongresu Nancy Pelosiová nedávno odmítla blokování hranic s Mexikem, protože stavění zdi považuje za součást kampaně prezidenta Trumpa „To Make America White Again“ (udělat Ameriku znovu bílou). Člověku se tomu nechce věřit, ale ona – běloška, desetiletí se pohybující se na špičce americké politiky a Demokratické strany (i já jsem s ní opakovaně jednal) – tím bezostyšně říká, že chce zesílit masovou migraci do USA hlavně proto, aby touto cestou v USA zředila (to znamená, snížila) podíl bělošského obyvatelstva. Již citovaný R. Crowcroft říká, že se Demokratická strana v USA rozhodla „považovat podporu politiky identit za klíčový smysl své strany“ (viz 15, str. 26).

Těmto postojům se – naštěstí velmi silně a velmi rezolutně – postavil ve svém projevu ke 244. výročí Dne nezávislosti na Mount Rushmore (4. července 2020) prezident Trump. Téma nastolil velmi jasně: „naše země se stala svědkem nemilosrdné kampaně vymazat naši historii, očernit její hrdiny, popřít naše hodnoty a indoktrinovat naše děti“. Přesně tak to vidíme i my v IVK. Stejně jako on jsme přesvědčeni, že se jedná o „levicovou kulturní revoluci, jejímž cílem je zvrátit americkou revoluci“. Jejím organizátorům „jde o moc pro sebe samé…Chtějí nás umlčet“. President Trump za velkého potlesku prohlásil, že „se umlčet nedáme“. V souladu s tímto mým textem říká, že to, co se teď děje, „je předvídatelným výsledkem dlouho let trvající extrémní indoktrinace, která probíhá ve vzdělání, žurnalismu a v mnoha kulturních institucích“.

Prof. Azerrad má ve svém textu další pěkný subnázev „Deconstructing Whiteness“, dekonstruování bělosti (myšleno dosavadní převažující bělosti Ameriky). Takto by bylo možné citovat mnoho autorů a pokračovat v popisu podobných výroků a událostí, které se prosazují v dalších hlavních dělicích čarách nejen americké, ale i celé západní společnosti. Snad někdo podrobněji rozebere téma „rovných“ práv všech sexuálních menšin vykonstruovaných nikoli autenticky, ale ideologií genderismu.

Čte-li člověk desítky článků tohoto typu, začíná dospívat k závěru, že dnešní nepokoje v USA nejsou náhodné, že určitě nejsou autentickou reakcí na policejní brutalitu, která zavinila smrt jednoho demonstrujícího černocha, ale že jsou dlouhodobě připravovány a organizovány. Již citovaný Jan Kohout uvedl v našem červnovém Newsletteru, že je cílem „vytvoření chaosu jako předstupně finální osvícené totality řešící vše“. Ano, právě o chaos Gramscimu, Cohn-Benditovi, Dutschkemu, Marcusemu[30], Habermasovi a mnoha dalším vždy šlo. A novým Marcuseům stále jde. Mlčící většina musí říci své rezolutní NE.

[1] Opakovaně řeším problém, zda přijmout slovo kulturní pro popis tohoto fenoménu. Trochu rezignovaně říkám, že už se tomu tak říká, ať chci nebo nechci. Je přijetí amerických jeans kulturním nebo civilizačním krokem? Je zaplevelení našich televizí hollywoodskými filmy a seriály jen kulturní expanzí? Jsou McDonalds a Kentucky Fried Chicken kulturou?

[2] Benjamin Kuras ve svém rozhovoru „Kdo nekleká, je rasista“ (Učitelské listy, 30. června 2020) nikoli náhodou cituje Solženicyna a jeho výrok „Chcete-li zničit národ, zbavte ho historické paměti“. Dodává k tomu: „Řídí se tím každá totalita. Sochy historických postav jsou zhmotněním národní historie.“

[3] Shapiro, B., Jak zachránit západní civilizaci, nakl. LEDA, Voznice, 2020.

[4] Kimball, R. Pictures from an Institution, Quadrant, prosinec 2015. Upozorňuju na jeho časopis The New Criterion.

[5] Nikdy nezapomenu, jak mi při semináři marxistické filosofie na pražské VŠE přinesla jedna mladá asistentka (či odborná asistentka) – když jsem protestoval proti některým jejím výrokům – Gramsciho knihu Sešity z vězení, aby mne přesvědčila. Tehdy jsem asi ještě málo chápal, že to od ní byl v roce 1959 (či 1960) odvážný čin. Gramsci na seznamu povinné literatury v padesátých letech určitě nebyl.

[6] Obrana demokracie před liberální demokracií, Newsletter Plus, IVK, Praha, červen 2018.

[7] Nejsme v tom sami. Článků a publikací tohoto typu přibývá geometrickou řadou. Zcela přesvědčivě podobné věci popsal Aleš Valenta v textu „Německo: Plíživý nástup nové totality“, IVK, Newsletter Plus, Praha, únor 2020.  Z našeho okruhu autorů přineslo Právo (9. července 2020) zásadní článek J. Weigla, který je součástí tohoto sborníku. Velmi obdobným způsobem argumentuje v článku s názvem „Proč se bourají sochy?“ (tamtéž) Jan Keller. Podobně píše stejný den ve stejném deníku náš ombudsman Stanislav Křeček. Sem patří i rozhovor Milana Knížáka „Proč stavíme a boříme pomníky“, Lidové noviny, příloha, 10. července 2020. V našem měsíčníku Newsletter jsme v listopadu 2018 otiskli článek známého indického ekonoma a myslitele Deepaka Lala (který v dubnu 2020 bohužel v Londýně zemřel na koronavirus) s názvem „Americké kulturní války“. Ve stejném Newsletteru byla rozsáhlá diskuse Istanbulské úmluvy, která je „plodem genderovského feminismu a prostředkem jeho prosazování“ (jak uvedl ve svém článku Tomáš Břicháček).

[8] Při představení tohoto našeho manifestu v Obecním domě v Praze (26. června 2018) jsem řekl, že v pojmu (a v realitě uskutečňovaném systému) liberální demokracie vidím „radikální a velmi nebezpečné zúžení, ne-li naprostou devalvaci a degradaci pojmu demokracie. Vidím ji jako novou verzi nadvlády politických, mediálních, akademických, kulturních elit nad občany“.

[9] Teď jsem prvně použil slovo levicový. Ano, celý tento myšlenkový proud považujeme za jeden z výhonků levicového utopismu, který se v průběhu času znovu a znovu zjevoval v nejrůznějších převlecích. Jednou z jeho „nejúspěšnějších“ kamufláží bylo prosazování názoru, že žádná pravice a levice už dávno neexistují, že je to pohled minulosti, který by měl být zapomenut. Koncept liberální demokracie je prototypem přesně tohoto způsobu uvažování.

[10] Mahoney, D. J., Reflections on the Counter-Revolution in France, Hungarian Review, sv. 11, březen 2020.

[11] Ve své loňské knize „30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět“ (Mladá fronta, Praha, 2019) věnované třiceti letům od pádu komunismu jsem nikoli náhodou psal o tzv. druhých nebezpečích. „Nás, kteří jsme už tehdy cítili rodící se jiná, další, teď si to dovolím nazvat druhá nebezpečí, bylo strašlivě málo (nepočítám věčné negativisty). Ohlušující polistopadový dusot příchodu svobody, demokracie a trhu jakákoli jiná, dále do budoucna vidící varování na pár let úplně vytlačil z veřejné diskuse. Měli jsme pocit, že se zrodila svoboda a že už nám ji žádný další diktátor nevezme. Nečekali jsme příchod nové antidemokratické ideologie, která nemá žádného velkého diktátora, ale tisíce malých.“ (str. 60).

[12] Ten první má ještě dnes v centru Berlína po sobě pojmenovanou ulici, ten druhý je členem Evropského parlamentu (a v delegaci Evropského parlamentu mne vědomě agresivně provokoval při jejich oficiální návštěvě na Pražském Hradě).

[13] Podle B. Kurase (viz 1) „na první pohled neomarxismus jako marxismus ani nevypadá“. „Místo proletariátu dosazuje jakékoli vhodné a radikalizovatelné, nebo i třeba bezděky zneužitelné menšiny. A ozbrojenou revoluci nahradil převzetím institucí. Toto učení na amerických univerzitách zavedla takzvaná Frankfurtská škola levicových filosofů, z nichž nejvlivnější byl Herbert Marcuse. Jeho politická filosofie zvaná nenápadně „kritická teorie“ vychovala dnes už třetí generaci vzdělanců intelektuálně a ideologicky vybavených k pošpinění všeho, co souvisí s kapitalismem a k posvěcení všeho antikapitalistického. Zcela přesvědčivě a důkladně to ve své knize „Německo: mýtus a realita“ (Mladá fronta a IVK, Praha, 2018) popsal Aleš Valenta.

[14] O tom napsal před několika lety velmi přesvědčivý text Aleš Valenta s názvem „Rovnost – opium západních intelektuálů“, který byl publikován ve sborníku Jeden rok konzervativní publicistiky, IVK, Praha, Publikace č. 33, 2017, str. 131-137.

[15] O tom jsem napsal dvě knihy. Klaus, V., Modrá, nikoli zelená planeta, Praha, Dokořán, 2007 (druhé, rozšířené vydání se stejným názvem bylo vydáno v roce 2009) a Zničí nás klima nebo boj s klimatem, GRADA Publishing, Praha, 2017.

[16] V mé knize ke třiceti letům výročí pádu komunismu (viz 11) jsem napsal, že za uplynulých třicet let, což je z pohledu historie velmi krátké období, bylo „navíc zrychlujícím se tempem a bez jakékoli přímé souvislosti s naším domácím vývojem, zpochybněno mnoho dosavadních, v průběhu staletí a tisíciletí evolučně vzniklých pevných bodů lidské společnosti. Za nejvýznamnější z nich považuji revoluci v pojetí člověka (muže a ženy), revoluci v pohledu na rodinu, revoluci v názoru na stát (který v průběhu našich životů přestal být považován za základní rámec organizace lidské společnosti). Pohlaví člověka je pro mnoho progresivistů či pokrokářů (a s nimi spřažený mediální mainstream) už jen „umělý konstrukt“. Tradiční rodina začíná být považována za anachronismus a je všemi silami potlačována (náhradními „registrovanými“ partnerstvími na straně jedné, ambicemi moderního státu – v extrémní variantě norského Barnevernetu – právo svévolně odebírat děti rodičům na straně druhé). Národní stát je považován za dávno překonaný relikt minulých staletí (v nichž došlo k historicky unikátnímu vzniku národních, nebo kolem dominantního národa vytvořených států a spolu s nimi ke vzniku demokracie).“ (str. 28).

[17] Crowcroft, R., Safety First: The War on Risk, Standpoint, Londýn, červenec, 2020.

[18] Fonte, J., Ideologies Have Consequnces, Quandrant, leden-únor 2016. Zcela zásadní je však jeho kniha „Sovereignty or Submission: Will Americans Rule Themselves or be Ruled by Others?“ (Encounter Books, 2011), ve které je v originále na obálce uvedeno mé „laudacio“ této knihy.

[19] Nechtěl bych naznačovat, že dnešní revoluci dělají jen lidé, kteří se sami označují za neomarxisty (nebo kteří tak označováni být mohou). Je to jen jeden ze zdrojů myšlení této skupiny lidí. Proto na pojmu neomarxismus nelpím. Mnozí možná marxismem bezprostředně ovlivněni nebyli.

[20] Marx chtěl změnit člověka, ale nikoli „výchovou“ v dnešních politicky korektních školách, on chtěl likvidovat kapitalismus a byl přesvědčen, že to člověka změní. Jak hezky píše ve své nové knize Ben Shapiro (viz 3), Marx věřil, že „likvidace nehumánního kapitalismu jednou obnoví lidskou přirozenost, už sám jeho kolaps zrodí nového, lepšího člověka. Marxova vize je transcendentální, neslibuje jen materiální pokrok, ale věří v nadlidskou transformační sílu osvobozené společnosti“ (str. 175). Marx tedy chtěl proměnu světa, člověk se měl proměnit až díky tomu.

[21] Když jsme před několika lety uspořádali jedny z našich Rozmluv na Hanspaulce na téma školství (viz můj zápis „Zápis z pátých Rozmluv na Hanspaulce: Je míra indoktrinace našich dětí v dnešních školách menší nebo větší než v pozdním komunismu?“), mnozí lidé tento náš tehdejší postoj nechápali. Abych jim pomohl, dodával jsem k tomu, že „zdůrazňuji pozdního, tedy do značné míry vyčpělého a evidentně žádným silným nábojem neoplývajícího komunismu. V žádném případě nám nešlo o debatu našeho školství v děsivých 50. letech, kdy byl komunismus velmi „nevyčpělý“.“

[22] Když už cituji Rogera Kimballa, nemohu nezmínit jeho pěkné vymezení levičáctví. Podle něho „levičácký předpoklad o světě říká, že politika je to, co předvádějí lidé, zejména konzervativci (nebo lidé na pravici). Všichni ti správně myslící, to znamená levicoví lidé, nedělají politiku, ale pouze správně vykládají stav světa“ (str. 47).

[23] Azerrad, D., The Social Justice Endgame, Claremont Review of Books, č. 2, 2020. Při čtení jeho textu mi došlo, že zatímco my v České republice máme zatím „jen“ inkluzi ve školství jako politický program vlád posledního desetiletí, američtí progresivité chtějí „inkluzivní demokracii“, což je další ničivý koncept. Normální demokracie jim nestačí, chtějí inkluzi všeho. To je vlastně ta politika identit.

[24] Otázka IVK v červnu 2020: Co se děje s USA?, Newsletter IVK, červen 2020.

[25] Stále si připomínám, že jsem se v roce 1969 v Americe zlobil, když mi opakovaně říkali, že naše chování v roce 1968 bylo „nationalistic“. Byl to pro ně neutrální pojem, možná srozumitelný opak internacionalismu, pro mne to však znělo tehdy – zejména v češtině – zcela nepřijatelně.

[26] Po přečtení pěkného článku Jiřího Peňáse (Echo, č. 28, 2020), ve kterém nám – kteří jsme zásadní knihu Raye Bradburyho „451 stupňů Fahrenheita“ četli už před šedesáti lety a trochu na ni zapomněli – připomněl její nesmírně aktuální poselství, jsem si tuto knihu znova přečetl a jako vedlejší věc (vedlejší k děsivému spalování knih) jsem si všiml velmi raného popisu totální absence komunikace v moderním světě. Bylo to při naprosté nemožnosti, aby hlavní hrdina hasič Montag vůbec mohl mluvit se svou manželkou Mildred, která žila „v rauši“ telestěn a nic jiného nevnímala. Televize běžela nepřetržitě na stěnách tří ze čtyř stěn pokoje, už před sedmdesáti lety.

[27] Ray Bradbury sice v roce 1951 neznal dnešní americké bourání soch, ale předvídal spalování knih, což patří do stejného soudku. Bradburyho knihu jsem si znovu přečetl a je úžasné, že si její autor ve svém sci-fi světě jako důvod spalování knih zvolil to, že jejich obsahy mohou urážet jednotlivé menšiny, což si stát nemůže dovolit. My jsme si v souladu s Orwellem mysleli, že nenávist ke knihám bude vyplývat ze snahy potlačovat svobodu, ale ono to bylo u Bradburyho proto, aby byl společnosti násilím vnucen klid, jednota, harmonie. Přesně toho si ve svém úvodníku povšiml Jiří Peňás.

[28] Projev na The Second Arab International Public Relations Conference, Trend Parkhotel Schönbrunn, Vídeň, 3. listopadu 2014. V angličtině s názvem „The Growing Ambitions of the Ideology of Universalism and Their Destructive Consequences“ k dispozici na https://www.klaus.cz/clanky/3651.

[29] Jako vedlejší poznámku jsem v tomto projevu uváděl, že „tato universalistická doktrína se stala základem vysoce problematického, snadno desinterpretovaného a často zneužívaného konceptu lidských práv a celé neliberální ideologie human-rightismu“.

[30] Ben Shapiro (viz 3) přesně říká, že to byl právě Herbert Marcuse, kdo „položil základy politické korektnosti, cenzury veřejného projevu ve jménu permanentního osvobozování utlačovaných menšin, údajných obětí institucionálního sexuálního a rasového násilí“ (str. 239).

Václav Klaus, kapitola z knihy Sebedestrukce západu, IVK, Praha, 2020

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.