Vážení přítomní, vážení televizní diváci,

děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu a jeho předsedovi Jaroslavu Vodičkovi za pozvání na toto každoroční setkání. Letos je mimořádně slavnostní. Oslavujeme 100. výročí vzniku Československa, společného státu Čechů a Slováků a 100. výročí obnovení české státnosti. Prvně v dějinách ve formě republikánského zřízení. K dnešnímu výročí jsou organizovány stovky či tisíce veřejných shromáždění, výstav a koncertů i v nejzapadlejších koutech naší vlasti, ale nejsem si zcela jist, zda jsou konány s dostatečně důsledným domýšlením všech souvislostí, které před nás dnešek – současná Evropa a probíhající změna ambicí projektu evropské integrace – staví.

Dnes je důvod slavit. V mnoha ohledech žijeme v nejpříznivější době naší více než tisícileté historie.  Měli bychom proto jasně, hrdě a sebevědomě říci, že založení Československa – přes všechny peripetie, kterými jsme za uplynulých 100 let procházeli – považujeme za jednoznačné pozitivum, které si nikdy a nikým nesmíme nechat znesvětit. Zejména ne těmi, kteří si naši samostatnost a suverenitu nikdy nepřáli a kteří v ní viděli (a vidí) jen chyby a rizika.

Česká republika je dnes úspěšnou a prosperující zemí, která žije v bezpečí, která nemá žádné vážné problémy se svými sousedy a která nečelí bezprostřednímu vnějšímu ohrožení. Před 100 lety to bylo jiné a jiné to bylo i  ve většině okamžiků minulého století.

Původně koncipovaný státní útvar, Československo, pohromadě sice celých těchto sto let nevydržel, ale náš rozchod se Slovenskem, ke kterému došlo před čtvrt stoletím, byl velmi přátelský, nevyvolal mezi našimi národy žádné nepřátelství, a i my Češi máme radost, že se – podobně jako nám – dobře daří i Slovákům.

Ukončení existence habsburské monarchie, ke kterému došlo přesně před 100 lety, bylo vyvrcholením úspěšného emancipačního procesu našeho národa, započatého dávno předtím. Přiznejme si, že tento proces – s výjimkou státní samostatnosti – Rakousko-uherská monarchie v mnoha směrech umožňovala. To zásadně přispělo k postupnému vytváření moderní české společnosti. Teprve v říjnu 1918 jsme ale mohli vykročit svou vlastní cestou. Dnes s pokorou a se slovy díků připomínáme osobnosti a události, které jsou s tehdejším  prosazením naší státnosti a národní suverenity spojeny.

Zde není prostor pro vážnou diskusi naší moderní historie, ale v jedné věci bychom měli být spravedliví, resp. spravedlivější. Budování národa bylo výsledkem práce celých generací. Pokud bychom dnes zůstávali jen u poněkud prázdného adorování tatíčka Masaryka, u – pro nás vlídného – jednání prezidenta Wilsona či u unikátní role legionářů a nepřipomínali tehdejší aktivity, pocity a prožitky milionů občanů naší země a zejména jejich odhodlání přispět k tomu, abychom se po mnoha staletích stali suverénní a samostatnou zemí, dělali bychom chybu. Dělalo ji a dělá ji i dnes mnoho našich komentátorů, historiků i politiků. Nezapomínejme na to, že žádná zahraniční akce nemůže vyhrát, pokud nemá dostatečné domácí zázemí. Ne náhodou převrat 28. října 1918 proběhl tady, v Praze, u nás. To leckdo ani dnes nechce slyšet.

Kritiků vzniku našeho původního málo homogenního a ambiciózními menšinami oslabovaného státu bylo vždycky dost, ale žádnou realistickou alternativu k našemu tehdejšímu jednání nikdo nenabídl. Protože neexistovala. Myslí někdo vážně, že jsme se měli přimknout k rozvrácenému a poraženému Německu či Rakousku?

Dvacátým osmým říjnem 1918 vznikl pro ty z nás, kteří se cítíme být dědici tehdejších událostí, nesnadný závazek náš samostatný stát udržet, rozvíjet a předat generacím, které přijdou po nás. Splnění tohoto úkolu nebylo nikdy a není ani dnes samozřejmostí. Ani dnes nad námi není jen modré nebe bez mráčků. Nové výzvy zejména přináší Evropská unie a její dnešní vývoj. Pro vstup do tohoto nadnárodního svazku nehlasovala většina našich spoluobčanů se záměrem éru započatou 28. říjnem 1918 ukončit a stát se znovu pouhou provincií, byť jinak koncipovaného integračního seskupení.

Hlasovala pro vstup proto, že věřila ve výhody spolupráce svobodných evropských demokratických států. Dnes jsme však účastníky nahrazování plodné a produktivní spolupráce členských států procesem unifikace Evropy, který omezuje suverenitu a postavení jednotlivých evropských států, zejména těch malých. Znovu se po nás pod nejrůznějšími záminkami chce, abychom se vzdávali rozhodování o významné části našich životů  na základě  velmi problematické hypotézy, že nám bude – lépe než my sami sobě – vládnout historické zátěže a národní příslušnosti zbavená nadnárodní byrokracie a její profesionální experti. 

V dnešní atmosféře Evropy, která státům a historickým národům v nich přátelsky nakloněna není, se – stejně jako před 100 lety – musíme zamýšlet nad významem a smyslem existence našeho státu. I nyní se musíme o náš stát a o blaho jeho občanů strachovat. Slábnutí Západu a jeho rezignace na hodnoty, které v minulosti vytvářely jeho sílu a velikost, vyvolaly dnešní masovou migraci, která je nakročením ke změně národnostních, etnických, kulturních i hodnotových poměrů na našem kontinentě. Trápí nás, že to vládnoucí elity evropských zemí buď nevědí, nebo vědět nechtějí.

Před dvěma lety jsem na tomto místě řekl, že je třeba dělat všechno pro to, „aby, až si za dva roky budeme připomínat sté narozeniny našeho státu, bylo ještě co slavit.“  Dva roky uplynuly a mnozí z nás tento úkol cítíme ještě silněji než kdykoli předtím.

Děkuji Vám za pozornost.                                    

Václav Klaus, Vystoupení na Slavnostním shromáždění k 100. výročí vzniku České republiky na Vítkově, Praha, 28. října 2018.

Záznam vystoupení prezidenta Václava Klause z pražského Vítkova naleznete na stránkách iVysílání České televize.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.