Nemohu nezačít tím, že jsem poslední dva dny prožil v Bratislavě, kde jsem měl celou řadu setkání, rozhovorů, vystoupení, projevů. Za 28 hodin strávených v Bratislavě jsem asi osm držel v ruce mikrofon. Bylo to docela náročné. Netroufám si říci nic zobecňujícího o Slovensku, ale lidé, se kterými jsem se setkával, a nebylo jich málo, na mne udělali velmi dobrý dojem. Přesvědčili mne o tom, že je život – i politický a intelektuální – na Slovensku daleko bohatší a různorodější, než jaký dojem člověk získává z médií. Hlavně mne přesvědčili o tom, že toho o nás vědí neskonale více, než my o nich.

Jakkoli mám z této návštěvy, organizované primárně redakcí deníku Štandard, velmi dobrý pocit, jedna věc mne netěší. Za to ale nemůže Slovensko, za to můžeme my sami. V minulosti jsem do ciziny jezdíval s jistým sebevědomím a jistou pýchou na to, co naše země předvádí, ale tento pocit jsem postupně ztrácel a teď jsem si ověřil, že už ho nemám vůbec. To je zjištění bolestné.

Dnes ráno jsem považoval za nutné před psaním této glosy odeslat jedno „přání“ k narozeninám. Slovo přání jsem dal záměrně do uvozovek. Zítra, v sobotu 1. dubna má 94. narozeniny Milan Kundera. Jeho zdravotní stav je takový, že není možné psát jemu. Musel jsem psát jeho ženě, která se mu dlouhá desetiletí intenzivně věnuje. Napsal jsem jí, že „věřím, že Milan zde (myšleno v České republice – pozn. VK) nebude zapomenut, i když se tady zapomíná na všechny a na všechno. To už je naše tradice.“ Nejslavnější český spisovatel současnosti by si zasloužil, aby se nepsaly jen pamflety proti němu nebo pro něho.

Od pondělních aktivistických demonstrací skupin vysokoškolských studentů a učitelů mi leží v hlavě původně plánovaný nadpis mé dnešní glosy „o podfinancovaném školství“, s dovětkem školství vysokého, zejména humanitního. Demonstrující si k tomu vybrali starý, dnes už skoro zapomenutý Den učitelů. Jako vysokoškolský učitel v oboru ekonomie, která možná není humanitním oborem, s tímto požadavkem – formulovaným ve chvíli fatálních deficitů státního rozpočtu – nemohu souhlasit.

Přijmeme-li obrat „podfinancovaný“, směřujeme ke špatným koncům. Vypadá to totiž tak, že je podfinancované skoro všechno – školství, zdravotnictví, armáda, policie, starobní důchody, atd. Přesto máme obrovské rozpočtové deficity. To může být jedině tak, že je něco nadfinancováno. Nemůže mi někdo poradit, co to je? Samozřejmě, že se nabízí říci, že existuje nadfinancovanost vlády, státu, nejrůznějších podvládních orgánů či z vlády outsoursovaných aktivit a institucí. Ale to by nestačilo.

Kdysi jsem – ještě jako ministr financí – vydal knížku „Dopočítávání do jedné“, kterou mi k mému velkému překvapení včera v Bratislavě kdosi přinesl k podpisu. Tímto názvem jsem před třiceti lety chtěl říci, v terminologii dnešních demonstrujících, že nemohou být všichni podfinancováni, spíše hrozí, že si všichni tito demonstrující aktivisté myslí, že se do jedné dopočítávat nemusí. Trvám na tom, že musí.

Studentům a učitelům bych chtěl říci, že došlo k tak obrovskému nárůstu počtu studentů v humanitních oborech a nemenšího nárůstu počtu jejich učitelů, že jsem přesvědčen o tom, že je u nás tento obor výrazně nadfinancován. Což se ostatně týká celého vysokoškolského studia, a to nejen u nás. Zcela náhodou jsem včera v jednom německém týdeníku četl, že se v osmdesátých letech v Německu na vysoké školy hlásilo 20 % středoškoláků, zatímco dnes 55 %. Je to podfinancovost nebo nadfinancovost? Mají všichni na to, být vysokoškolskými studenty? A mají všichni jejich rychlokvašení učitelé nárok na to, na vysoké škole vyučovat? Neodvažujme se proto mluvit o podfinancovosti. Je to čirý lobbismus.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause