1. Otázka ohledně budoucnosti se mi zdá být poněkud předčasná. Zabývejme se spíše dneškem, ten je varovný. Velmi silně vnímám výrazné oslabení parlamentní demokracie v České republice už v současnosti. Neměli bychom si namlouvat, že dnes máme v naší zemi silnou, autentickou, funkční parlamentní demokracii.

2. Nominálně u nás sice parlamentní demokracie existuje, všechny formální instituce jsou k dispozici, ale slabost našich politických stran na straně jedné, nadvláda zcela nedemokratické, nám diktující Evropské unie a řadu let trvající „outsourcing“ moci z vlády a parlamentu do mimoparlamentních struktur vede k tomu, že se reálně o parlamentní demokracii u nás (a v Evropě) mluvit nedá, nebo se dá mluvit jen s velkou nadsázkou. Mnoho lidí si to bohužel vůbec neuvědomuje.

3. EU je primárně exekutivní institucí, v níž existuje pouze hra na demokracii. Evropský parlament se skutečnou parlamentní demokracií má jen velmi málo společného. Ne-demokratický (někdy se říká post-demokratický) charakter vládnutí v Evropské unii smysl parlamentní demokracie a prostor pro parlamentní demokracii v České republice zužuje, ne-li zcela vymazává.

4. Politické strany se začínají stále více vytrácet. Je to způsobeno nejen kvalitou v nich se nacházejících politiků. Je to daleko více způsobeno tím, že v minulosti známé velké zájmové a politicky zformované (protože zformovatelné) skupiny obyvatelstva (dělníci, vlastníci půdy, atd.) v podstatě zmizely. Tato změna sociální struktury celé západní společnosti vedla k tomu, že tradiční zprostředkující struktury (intermediating structures) – politické strany – ztrácejí svůj vliv a zakotvení ve společnosti. Zmizela i velká, existenciální či subsistenční témata. Chudoba v klasickém slova smyslu je už minulostí. Zůstaly proto jen dílčí, parciální zájmy a na jejich základě se profilující zájmové, nátlakové skupiny. Tradiční politické strany jsou však něco jiného.

Proto jsme svědky soudcokracie, obrovského vlivu stále se rozšiřujícího neziskového sektoru (tzv. NGOs), zvětšující se počet tzv. nezávislých regulátorů, parcelizace státního rozpočtu do desítek fondů, atd.

5. Dnešní typ politického systému, který ještě ze zvyku nazýváme parlamentní demokracií, je ve skutečnosti něčím zcela jiným (všeobecně přijatý název pro něj ještě nemáme). Podstatné je, že znemožňuje vládnutí či jakékoli řízení společnosti.

Před téměř dvěma desetiletími jsem napsal krátkou knížku „V zemi, kde se již dva roky nevládne“, teď by se mělo říci, že se nevládne už daleko dále. Podíváme-li se na průběh téměř čtyřletého „vládnutí“ současné koaliční vlády, zůstane nám na mysli jedině to, že se hlavní politické spory vedly o EET a o inkluzi ve školství. To jsou sice netriviální témata, určitě nejsou nevýznamná, ale na nich se ideově založené politické strany nemohou profilovat.

Ekonom ve mně stále vybízí k tomu, abychom se ptali, co z dnešního vývoje je způsobeno vývojem na nabídkové a co na poptávkové straně. V obecném povědomí, i když lidé o tom uvažují v jiné terminologii, převažuje názor, že je chyba na nabídkové straně – že politici nic nenabízejí, že jsou politici prázdní a nevýkonní, že jim jde jen o krátkodobou maximalizaci jejich příjmů a dalších benefitů, atd. Myslím, že je to chybný názor. Daleko větší problém vidím na poptávkové straně – dnes není poptávka po politickém názoru (a už vůbec ne po svobodě, demokracii, volném trhu, minimálním státu, atd.). Nepleťme si to s tím, že si lidé chtějí „zanadávat“ – to je něco úplně jiného než strukturovaný politický požadavek a strukturovaný politický názor.

Často se hovoří o tom, že mizí souboj pravice a levice. Ani to není přesné. Levice dominuje, protože se pravice ztrácí. Ale ta se ztrácí hlavně proto, že není poptávka po pravicových postojích a politikách. Pořád slyším, že má někdo „vztyčit prapor pravice“ na základě předpokladu, že někde na ulici „leží pravicové hlasy“, jen je zdvihnout. Neleží! Možná, že v 90. letech něco takového bylo, ale teď už tomu tak určitě není.

6. Dalším mimořádně významným – zejména u nás – faktorem paralyzujícím demokracii je protikorupční atmosféra v zemi, která u nás vznikala už rétorikou ČSSD v 90. letech, ale mimořádné síly dosáhla v éře velké protikorupční revoluce v roce 2013. To vede k totálnímu alibismu, nerozhodování a vlastně nevládnutí. Snad ještě více na lokální než celostátní úrovni. Politici v protikorupční atmosféře radši o ničem nerozhodují. V zemi se proto nevládne.

7. Řada těchto procesů probíhá paralelně v celém západním světě, i když my si k tomu přidáváme řadu českých specifik. Začalo to hned po listopadu 1989 havlismem a jeho soubojem s politickými stranami (ve prospěch tzv. občanské společnosti neboli NGOs), vedlo to přes Zemanovo „jití vládě po krku“ v druhé polovině 90. let, vyvrcholilo to Babišovou „protikorupční revolucí“. Přesto je iluzí očekávat, že se Česká republika může vymanit z obecnějších evropských tendencí a zejména z jejich nesmírného bujení v konstruktu Evropské unie, který je založen zcela mimo či dokonce proti standardnímu modelu parlamentní demokracie.

Václav Klaus, diskusní setkání Klubu finančních ředitelů, Richterova vila, Praha, 21. června 2017.