Máme málo evropských institucí, máme málo příležitostí setkávat se, máme málo vyslanectví po světě (v Bruselu jsou naše vyslanectví tři – při EU, při NATO a „při“ Belgii), málo absolventů akademicky mimořádně náročných mezinárodních studií má příležitost být někde umístěno a dobře zaplaceno, máme rozpočtové přebytky a je třeba, abychom je nějakým bohulibým způsobem využívali.

Máme Evropskou unii a máme Radu Evropy, obojí mají svá parlamentní shromáždění (čili i naše poslance v nich), ale je to pořád málo. Milovník takových organizací, a hlavně nasvícených pódií, z nichž může mluvit, Emmanuel Macron, zjistil, že mu dosavadní organizace nestačí, a proto si vymyslel novou – Evropské politické společenství. A první setkání tohoto „společenství“ se konalo v Praze. Jsme pyšní na to, že jsme byli vyvoleni, ale poněkud zaniká, že se příští setkání odehraje v Moldavsku. To je něco jako Fialova osmá řada na pohřbu britské královny.

Je dobré používat akronymy, symbolické zkratky. Proto tedy slavnostně oznamme, že vzniká EPS. Považuji to za symbolické. Evropská integrace věděla od počátku, že nemůže být integrací politickou, proto začínala s integrováním ekonomickým. Proto bylo nejdříve EHS, Evropské hospodářské společenství. (Do toho bych rád vstoupil.) Pak se přecházelo k dalším oblastem sjednocování, proto slovo hospodářský z názvu vypadlo a zůstalo ES, Evropské společenství. To platilo v době, kdy skončil komunismus. To se tehdejším Macronům nezdálo dostačující, a proto se Maastrichtskou smlouvou zbavili slova společenství a vytvořili unii, čili EU. (Do té jsem vstupoval nerad.)

Nyní Macron usoudil, že ani tudy cesta nevede a začíná proto přímo symbolem P, chce politické společenství. Je to pořád o tomtéž. Chtějí nás unifikovat a centralizovat. Chtějí potlačit naši samostatnost. Chtějí vytvořit Spojené státy evropské, USE. Potřebují k tomu zcela poddajné domácí politiky a ty „konečně“ u nás pětikoaliční vládou pod taktovkou Fialy dostali. Dívejme se na pražskou přehlídku marnosti (vanity fair) těmato očima.

Chtěl jsem původně psát o blamáži s katarským emírem, ale s potěšením konstatuji, že toto totální selhání naší zahraniční politiky trefně diskutuje řada dalších komentátorů.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause