V dnešní éře hojnosti (je to samozřejmě jen relativní pojem, ale éru subsistenčních mezd a příjmů, neboli jen přežití člověka zajišťujících příjmů, má západní svět evidentně za sebou) a v dnešní éře pečovatelského státu (extrémně sociálně se chovajícího státu blahobytu, založeného na masivním přerozdělování) je člověk neuvěřitelně krátkozraký. Dívá se jen malý kousek dopředu. Nepřemýšlí na zadní kolečka.

Není to jenom o tom, jestli se člověk na svou vlastní budoucnost zajišťuje či pojišťuje, jestli spoří, jestli do své budoucnosti investuje. Jde i o to, jestli pozorně sleduje rozhodující trendy a tendence doby a jestli z nich vyvozuje dostatečná poučení. A tady mám nikoli pocit, ale jistotu, že tomu tak není. Jsem přesvědčen, že mnoho jevů současnosti neberou lidé dostatečně vážně, že naivně věří v sílu dnešní demokracie, v racionalitu, zdravý rozum a zodpovědnost vládnoucích elit, i v účinnost a efektivitu parlamentního systému (i s vyprázdněnými politickými stranami).

Já v tyto mechanismy v dnešní době nevěřím. Založil jsem na tom i svůj projev na víkendovém setkání v rakouském Anif. Citoval jsem v něm – mimo jiné – Thilo Sarrazina a jeho, dnes už slavnou otázku, kterou položil svým německým spoluobčanům: „Woher kommt ihre Ruhe?“, kde se bere váš klid? Spolu se Sarrazinem mám strach, že tato Ruhe, tento klid, pochází z nepozornosti, z krátkozrakosti, z nedostatečného domýšlení důsledků toho, co se děje. Nejde mi o snadné útočení na jednotlivé politiky, ale klid naší vlády a zejména sebevědomí našeho ministerského předsedy, že svou politikou „doslova zachraňuje budoucnost České republiky“, jsou mimo mé chápání.

Opravdu tito lidé – a spolu s nimi nemalá část naší veřejnosti – vůbec nedomýšlejí dnešní Green Deal? Opravdu je možné, aby byl nadpis zásadního článku Práva „Třetina elektřiny ze slunce a větru“ přijímán bez protestu? Uvědomují si tito lidé, že zvýšit výrobu solární energie na pětinásobek – jak to vtipně komentoval ekonom Petr Bartoň – je jen „zbožné přání“.

Možná nejde o domýšlení či nedomýšlení. Je možné, že je to „pouze“ nezajímá. Běžné občany to opravdu možná nezajímá a Green Deal nestudují, ale horší je to, že politici vědí, že mají jen čtyřleté volební období, a proto je možnost či nemožnost zvýšení výroby elektřiny ze slunce tak radikálně netrápí. Jinak si nedovedu představit, že by naši pětikoaliční politici měli mít důvod k tomu, aby při svém předsednictví v EU tlačili na přijetí klimatických plánů EU. Teď nechtějí přiznat, že na to tlačili a naopak si myslí, že když jemně a opatrně tahají za záchrannou brzdu pozměňovacím návrhem Alexandra Vondry v Evropském parlamentu, že jim bude všechno odpuštěno. Nebude.

Nechci odkazovat na své vlastní texty na toto téma, odkážu radši na mimořádně kvalitní poslední text Tomáše Břicháčka „Zelený útok na ekonomiku a společnost“ v právě vydané knížce IVK, která má název „Sebedestrukce Západu 2.0.“ (s podtitulem „Pád zrychluje“ - více ZDE) Tam je snad všechno.

Mohou nás Břicháčkovy věty nechávat v klidu, in Ruhe? Vnímáme všichni stejně naléhavě jako on „zelenou ofenzivu“ posledních let (která byla skryta ve stínu covidu, inflace a ukrajinské války) jako fatální realitu naší doby? Domýšlíme, co znamená „klimatická neutralita“? Víme, že Evropská unie chce tímto Zeleným Dealem mimo jiné „snižovat rozdíly mezi ženami a muži a mezi generacemi“ a že – jak řekla šéfka EU Ursula von der Leyenová – tento Zelený úděl „je i nový kulturní projekt pro Evropu“? Není to jen o energetice. Přečtěme si Břicháčkův text a hlavně si promysleme, co nám sděluje.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause