Ale pěkně po pořádku. Po přestupu v Londýně jsem doletěl do Miami a přes víkend se snažil doléčit po těžké chřipce. Moc se mi to nedařilo. Miami je zvláštní město – i s okolím má 2,5 milionu obyvatel, ale nejsou vidět. Žijí v tisících či desetitisících luxusních domů s velkými zahradami, zcela izolovaně. Žádný dům nemá více než 1-2 patra, v zeleni nejsou vidět. Nejsou ani ploty, ty dělá bujná vegetace. Pak je downtown s 50ti-60ti poschoďovými budovami. Nic mezi tím. Děti ve střední škole (od 16 let se tu může řídit auto) jezdí povinně po čtyřech v autě, pro všechny by nebylo parkování.

Typický rodinný dům v Miami

Silnice a auta jsou všude. Zaujalo mne časté varování „Don´t text, drive“, netextuj, čili nepiš SMS, a řiď! Asi na třech místech jsem viděl malou budovu s nápisem „Fight Club“, asi klub, kde se perou. V Miami se zrovna hrál zápas basketbalové NBA ligy, domácí Miami Heat proti Washington Warriors. Zápas nic moc, domácí brzy vedli až o 30 bodů, žádné drama se nekonalo. Za hosty hrál jediný Čech v NBA Satoranský. Byl na hřišti většinu zápasu, dal první dva koše, ale jinak nic. Jako střední rozehrávač nebyl nebezpečný, dlouho dribloval, ale nic z toho – vždy předal v uctivé vzdálenosti od koše míč spoluhráči. Jedna jediná zajímavá přihrávka pod koš.

Plná aréna se nechala vyhecovat k bučení a pískání, když hosté házeli trestné hody a to, i když už to bylo o 30. Nechápu. To jsme vždy považovali za nevkusné, snad je to tak u nás ještě dnes. Hala jednou prožila velké vzrušení. O poločase dali na palubovku koberec se závodními drahami, asi 10 metrů, a osm batolat soutěžilo, kdo bude první na druhé straně. Rodiče je mocně povzbuzovali, většina ale lézt po čtyřech vůbec nechtěla. Hala se přesto dostala zcela do varu. Bylo to trochu zvláštní.