Václav Klaus: Přeji českému bankovnictví dalších pěkných a zajímavých 100 let

11.11.2018 10:59 | Zprávy

Václav Klaus vystoupil na UniCredit Bank fóru

Václav Klaus: Přeji českému bankovnictví dalších pěkných a zajímavých 100 let
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Klaus

Děkuji za pozvání na dnešní vzpomínkovou akci. Přeji českému bankovnictví, a v rámci něho i UniCredit bance, dalších pěkných a zajímavých 100 let. Přeji jim, aby přežily dnešní nemilosrdnou bankovní regulaci přicházející jak z domova, tak ze zahraničí. Nám všem přeji, aby na nás byly naše, touto nadměrnou regulací zneklidněné banky vlídné.

Na počátku listopadu 2018 není možné začít jakékoli veřejné vystoupení bez zmínky o 100. výročí založení našeho novodobého státu. Začnu tím i já, i když vím, že to není tématem našeho dnešního setkání.

S našimi nedávno proběhlými oslavami mám nemalý problém. Přes velký počet uskutečněných akcí, z nichž některé byly pěkné a upřímné, mi bylo poněkud smutno z toho, že se většina řečníků a komentátorů zabývala výlučně minulostí, že se pokoušela uplatnit hlavně své znalosti dějepisu (což je sice chvályhodné, ale mám strach, že v mnoha případech tyto jejich znalosti nebyly autentické) a že nikdo neřekl ani slovo k dnešku a budoucnosti, k výzvám a hrozbám současnosti.

Explicitně se nikdo nezamýšlel nad tím, zda v dnes koncipované Evropské unii a v dnešním podivně globalizovaném světě nějakou budoucnost český stát vůbec ještě má. To považuji za defekt našich stoletých oslav. Zdá se mi, že to nebylo proto, že by řečníci nechtěli narušovat slavnostní ráz 100letého výročí, ale spíše proto, že se nad těmito koncepčnějšími a dlouhodobějšími věcmi nezamýšlejí. (Mimochodem, trochu smutná je i ta zřejmá kampaňovost těchto oslav. Jsme několik dní po nich a už na toto téma nikdo ani nevzpomene.)

Některé z nás také napadlo využít tohoto historického okamžiku a porovnávat význam října 1918 a listopadu 1989,resp. položit si otázku, co bylo větší aradikálnější změnou. Můj názor je poněkud nestandardní. V prvním případě samozřejmě šlo o velikou státoprávní změnu. O tom není pochyb. O vymanění se z mnohonárodního či mnohonárodnostního soustátí Rakouska-Uherska snily celé generace našich předků, neboť se v tomto uspořádání necítily dobře. V tom byl rok 1918 zásadní změnou.

Je však třeba upozornit i na některé další věci. Málo se v minulých týdnech připomínalo to, že v průběhu autentického emancipačního procesu, který na našem území probíhal už řadu desetiletí před zrodem samostatného Československa, úspěšně probíhalo vytváření moderní, vyspělé, hospodářsky rozvinuté, vzdělané, kulturně i politicky strukturované české společnosti i v éře Rakouska-Uherska, tedy ne až po roce 1918.

Po 28. říjnu 1918 se díky tomu nezačínalo od nuly. Proto také po roce 1918 žádná společenská, zejména ekonomická, transformace nenastala. Protože nastat nemusela. Nenastala ani změna politického systému. Elementární parlamentní demokracie na bázi politických stran existovala na našem území i předtím. To málokdo a málokdy explicitně říká. Ze všech těchto důvodů považuji změnu systému po 17. listopadu 1989 za změnu větší a hlubší. Ale je možné, že mám sklon nejen budoucnost, ale i minulost diskontovat příliš vysokou diskontní sazbou. Proto se mi poněkud ztrácí.

Nyní k tématu, které mi bylo vybráno a přiděleno, které jsem však bez protestů přijal. Po listopadu 1989 musela být u nás provedena rozsáhlá a hluboká ekonomická transformace, jejíž podstatou nebyla reforma dosavadního systému, ale fundamentální změna ekonomického systému jako celku. Dívám-li se na publikum v tomto sále, uvědomuji si nesporný generační problém  při docenění nebo nedocenění těchto událostí.

Odlišnost zkušenosti prožité od zkušenosti přečtené či vyprávěné – tedy interpretované – je obrovská. To, co tehdy probíhalo, může dnes, s odstupem téměř tří desetiletí, dostatečně ocenit asi jen ten, komu je už přes padesát. Jedině lidé tohoto věku měli možnost vidět (a někteří z nich i pochopit) podstatu komunismu a centrálně plánované či řízené ekonomiky, ekonomiky s velmi potlačeným trhem. Ti mladší jsou většinou odsouzeni k barvotiskovým představám o komunismu, jak je prezentuje dnes tak oblíbená karikatura komunismu v žurnalistice, kultuře a médiích, jejímž symbolem jsou pro mne Hřebejkovy Pelíšky. Seriózní, věcná analýza komunistické éry neexistuje. Nejprve na ni nebyl čas, pak se na ni – jako na úkol neaktuální – poněkud zapomnělo.

Většina lidí pod „kmetským“ (jak se před sto lety říkávalo) věkem padesáti let už proto není schopna docenit ani základní pilíře naší ekonomické transformace – rozsáhlou a radikální liberalizaci, deregulaci, desubsidizaci a privatizaci celé ekonomiky, což byly procesy, které definovaly naše devadesátá léta. Nebudu se pokoušet tyto věci na tomto fóru vysvětlovat či obhajovat. Teď mi jde o něco jiného.

Tato naše, tehdy v mnoha ohledech radikální a revoluční opatření jsou dnešní Evropskou unií neméně radikálně revidována a korigována, bohužel v opačném směru. Míra ekonomické svobody je dnes evidentně nižší než v 90. letech, míra státní regulace vyšší, míra politizace a ideologizace ekonomických témat také výrazně větší. Autonomnost našeho ekonomického systému vůči politice je výrazně snížena. Musím těm pod padesát připomenout, že naše transformace byla primárně koncipována jako osvobození ekonomiky od politiky, i když to asi přímo takto často nebývalo explicitně formulováno. V tomto smyslu se bohužel vracíme zpět.

Jedním z velkých témat 90. let, které se přímo týkaly bankovnictví, byl spor o to, zda dříve privatizovat banky či reálnou ekonomiku (podnikovou sféru). Dnes bychom – snad už s dostatečným odstupem času – měli připustit, že to byl spor falešný, navýsost politický. Je evidentní, že tyto procesy musely v realitě probíhat současně. Jejich nesoučasnost by naši tehdejší ekonomiku zničila (jak nás o tom přesvědčil nešťastný osud bývalé NDR). Nebylo možné chtít mít ideální banky a současně se spokojit s rozvrácenou podnikovou sférou. (S tím souvisí i falešnost stále se vracejících výtek o tzv. bankovním socialismu. Nic takového neexistovalo.)

Banky jsme po komunismu zdědili, i když jeden den s velkým D existoval. 13. prosince 1989, tři dny po jmenování první postkomunistické vlády, jsem jako novopečený ministr financí předkládal ve Federálním parlamentu osm zákonů, které jsem na ministerstvu našel po svém předchůdci. Jedním z nich byl zákon o zrušení monobanky, tedy o oddělení centrálního a komerčního bankovnictví, což dalo start celému dalšímu následnému vývoji bankovního systému. Při výuce na VŠE se přesvědčuji o tom, že o těchto věcech nejen studenti, ale i mladší vyučující už nic netuší.  

Kapitálový (či finanční) trh, ani jeho zlomky, jsme po komunismem provedeném potlačení tržní ekonomiky nezdědili. V tomto sektoru jsme začínali skutečně od nuly. Zatímco podniky reálné sféry existovaly a – i když málo efektivně – fungovaly i ve své postátněné podobě, u institucí kapitálového trhu tomu tak nebylo. Je známo, že podniky reálného sektoru měly i za komunismu své zájmy a své chování, což zásadně nabourávalo idealistickou doktrínu centrálně plánované ekonomiky. Byla to fakticky spíše centrálně řízená, centrem regulovaná, centrem manipulovaná, ale nikoli autoritativně, tedy opravdu direktivně plánovaná ekonomika. Mnohé bylo spíše hrou na plánování a současně s tím hrou o plán.

V 90. letech v bankovním sektoru nešlo jen o dědictví komunistické minulosti. V Evropě tehdy ještě převládaly názory a tradice jiné než dnes. Zcela dominovaly (i v tehdejších západních učebnicích) banky před kapitálovým trhem. Proto jsme se na počátku zaměřovali více na banky než na „burzy“. Dnes je módou nám to vyčítat, ale to je zcela ahistorický pohled. Nezapomínejme na – na evropském kontinentu tradičně dominantní – financování podniků bankami. To bylo v Evropě i ve většině druhé poloviny 20. století zcela odlišné od amerického modelu vyspělých kapitálových trhů. 

Velmi nás v tomto smyslu ovlivňovalo sousedství s Německem a Rakouskem. Byli jsme proto rádi, že elementárně začaly fungovat alespoň banky, na „efficient capital markets“ jsme byli ochotni si počkat. Ochotni však nebyli někteří natěšení, zejména zahraniční účastníci budoucích kapitálových trhů, kterým zcela logicky vůbec nešlo o transformaci naší ekonomiky, ale o své vlastní pekuniární zájmy. Ti nám svými tehdejšími aktivitami u nás vůbec nepomáhali. Naopak. Chtěli ideální, nikoli transformační postupy a instituce. A to hned. Proto z jejich strany probíhal soustředěný útok na náš koncept transformace.

Jedním z mých tehdejších neobtížnějších rozhodnutí byla otázka vstupu České republiky jako – první postkomunistické země do – OECD, ke kterému došlo již v roce 1994. To vyžadovalo poněkud riskantní liberalizaci finančního (kapitálového) účtu naší platební bilance. Ta určitě měla svůj nenulový dopad na vyvolání naší tzv. měnové krize let 1997-98. Tato krize sice měla velmi malý rozměr (HDP v těchto letech klesl jen o 0,7, resp. 0,3%), ale velké dopady politické. Změnou měnové politiky, která tuto krizi vyvolala – opuštěním transformačního pohledu – byl přerušen přirozený vývoj bankovního sektoru a byly otevřeny dveře k vyprodání našich bank tzv. za korunu do rukou zahraničních firem. To nebyl transformační krok, to byl dáreček těm zahraničním bankám, které naše banky tak snadno získaly.

Dnes jsme samozřejmě jinde, banky vypadají jinak, i instituce kapitálového trhu mají v ekonomice jiný význam než před 20 či 25 lety. Problém českého kapitálového trhu vidím i v současnosti v jeho – stále ještě – malé hloubce a šířce. Je nesmírně mělký. Každý „mělký trh“ je z definice trhem neefektivním. Jeho vliv na ekonomiku jako celek je proto stále ještě relativně velmi malý.

Často slýcháme, že dnes je český bankovní sektor ve srovnání se svým evropským okolím mimořádně stabilní a relativně bezproblémový. Cítím z těchto hodnocení sebeuspokojení, které podle mého soudu není na místě.

Nemám pocit, že jsou v současnosti banky v naší ekonomice (nemluvím o centrálním bankovnictví) aktivním či aktivizujícím prvkem. Spíše se jen vezou, úvěry poskytují nadměrně opatrně, bojí se, aby jim jejich zahraniční matky jejich případné chyby nevytýkaly.  Nejsou dynamizujícím prvkem ekonomiky. Nebojují o klienty a tržní podíly, jsou smířeny se statem quo. Dávají přednost vysokým maržím, poplatkům a bezrizikovým obchodům a investicím. Přispívá k tomu i evropská regulace bankovního sektoru, která je silným brzdícím faktorem.

Jsme jednou z mála evropských zemí, kde je prakticky celý – z národohospodářského hlediska relevantní – bankovní sektor v zahraničních rukách. To nebylo záměrem našeho transformačního scénáře. Nedávná historie ukázala, že tato vlastnická struktura, která kdysi přispěla ke stabilizaci bankovního sektoru, může mít i značná rizika v případě systémových krizí sektoru v zahraničí.  Ale to by bylo tématem na jinou, méně slavnostní akci.         

Vávlav Klaus, Vystoupení na UniCredit Bank fóru „100 let výročí českého bankovnictví a 150 let od založení Živnostenské banky“, velký sál ČNB, Praha, 9. listopadu 2018.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

15:57 Zdeněk Jemelík: Legislativní nedbalost

V článku „Věrchuška a sprostý lid“ jsem uvedl, že vládnoucí vrstvy (věrchuška) se nezajímají o míněn…