To mé ale v nadpisu je více než důležité. Výročí dvaceti let v EU je už za námi, ale je smutné, že jsem – vedle povinných tanečků představitelů pětikoalice a aktivistických neziskovek – v této chvíli jako jeden z mála upozorňoval na plusy a mínusy našeho členství v Evropské unii. Zdůrazňoval jsem nemožnost vyseparování vlivu tohoto faktoru od dalších desítek současně působících vlivů, zejména od samotného „plynutí času“. Také se nedají oddělit pocity od faktů, ale platí anglické „perception is always right“ (pocity mají vždycky pravdu). Někoho nadchává, že jezdí pravidelně do Bruselu, jiný se cestě do Bruselu důsledně vyhýbá. Já jsem ten druhý.
Nejde však teď jen o Brusel. Někteří přímo fyzicky trpíme při pohledech na fotografie z Gazy. Jiné to nechává chladnými, což mne děsí. Neděsí to jen ty válkychtivé. U nás jsou mnozí ve vládě (a kolem ní) bohužel až příliš válkychtivými.
Bývalý šéf mého prezidentského protokolu Jindřich Forejt stále třídí dokumenty z éry mého prezidentování a občas mi něco zajímavého připomene. Přesně před 20 lety jsem byl na státní návštěvě Libanonu a Kypru. Na tiskové konferenci po setkání s libanonským prezidentem Lahoudem jsem řekl: „na Blízkém Východě musí mír přijít zevnitř a musí vycházet z vyjednávání a kompromisů“. Tedy nikoli válkou a nikoli podle představ a plánů daleké ciziny. Přesto to někteří politikové pořád nechtějí pochopit. Nechtějí vyjednávat, nechtějí kompromisy, chtějí – stejně jako na Ukrajině – vítězství jedné strany 10 : 0. A drtivou porážku té druhé. Tak to ale v lidském životě nejde.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV