Neméně varovný je únik státních výdajů, resp. státních dluhů, do mimorozpočtových fondů. Zdůrazňuji: fondů státu. Vždy jsem považoval rozbíjení jednoty veřejných financí formou vytváření fondů vedle státního rozpočtu za tragický omyl, se kterým jsem na počátku 90. let a v jejich průběhu jako ministr financí a předseda vlády bojoval. Nevyhrál jsem.

Všichni chtěli a chtějí „svůj“ fond, protože si myslí, že státní rozpočet není jejich fondem. A navíc dobře vědí, že tento „jejich“ fond není v parlamentu tak ostře sledován, jako státní rozpočet. Proto bují fondy jako Státní fond kinematografie, Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond životního prostředí, atd. Velmi přesně o tom v jednom z minulých čísel týdeníku Echo psala Lenka Zlámalová. Opravdu chtějí všichni, aby byl státní rozpočet jen zbytkovým rozpočtem (či fondem) a aby všechny ostatní fondy (čili také státní výdaje) rostly bez ohledu na ekonomické výsledky naší země? Asi ano.

?Ve svém iracionálním myšlení nejsou nositelé tohoto zhoubného myšlení sami. V minulém čísle amerického čtvrtletníku TheInternational Economy byl otištěn článek známého amerického levicového ekonoma, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Josepha Stiglitze. Hádával jsem se s ním na nejrůznějších fórech (i písemně), nejčastěji,když jsem ještě jezdil do Davosu. Tam si davoský guru Klaus Schwab naše hádky vychutnával, a proto je dával na program. Stiglitz právě teď vydal článek s názvem „What Debt Problem?“. Buď jaký je problém s dluhem, nebo jaký dluhový problém? Jsem s ním v rozporu v obou verzích překladu.

Levičák Stiglitz posměšně říká, že „konzervativci obvykle dělají velké divadlo z dluhové zátěže, kterou přesouváme na naše děti“. Chce tím evidentně říci, že nekonzervativcům jako je on sám (a spolu s ním Fiala, Rakušan, Jurečka a další) přesouvání dluhů na budoucí generace nevadí. To je samozřejmě absurdní postoj. Ve stejném čísle časopisu je několik článků, které to – nikoli v reakci na Stiglitze – výslovně popírají. 

I my víme, že dluhy nemizí ve vzduchoprázdnu a koneckonců se k tomuto postoji nedávno u nás, také v Echu, explicitně přihlásil i Miroslav Kalousek. Hned to aleznehodnotil výrokem, že teprve dodatečně pochopil, že květnová iniciativa vlády ohledně ozdravného balíčku nikam nevede. Nedovedu si představit, že to nevěděl hned. Fascinující je, co říká Stiglitz: když nebudeme schopni splácet dluh, utrpí „naše reputace“, ale náš „fyzický, lidský a přírodní kapitál zůstane nezměněn“. Naše „celkové bohatství“ se nezmění. To opravdu říká nositel Nobelovy ceny za ekonomii.

Teprve v druhé polovině článku jsem pochopil, o co Stiglitzovi jde. Jde mu o „environmentální dluh“. My prý dlužíme něco životnímu prostředí. Pokud si přejeme, aby se budoucí generace „neopékaly“ (anglicky je tam opravdu slovo roast), pak se musíme zadlužit. Máme prý morální povinnost bojovat proti znečištění životního prostředí,říká pollution, ať to stojí, co to stojí.Mimochodem, pollution s emisemi CO2nesouvisí. V ekonomii se vede velice jemná, sofistikovaná diskuse o tom, jakou diskontní sazbu používat v klimatologických modelech – jestli běžnou tržní nebo záměrně nižší, jen něco málo nad nulou. Stiglitz navrhuje zcela unikátně zápornou diskontní sazbu, i když Obamova administrativa – ve které Stiglitzpůsobil – navrhovala pro tento účel diskontní sazbu v rozmezí 2,5 až 5 %.

Nobelista Stiglitz vyzývá děti, aby chtěly od dnešních lídrů světa „svou budoucnost“. Je to prý pro děti jejich „základní lidské právo“. Děti se mají obracet na soudy, aby si své zájmy zajistily. Když to říká Gréta, tak si ťukáme do čela. Co máme dělat, když to říká nositel Nobelovy ceny? Ceny nikoli za mír nebo literaturu.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause