Neméně varovný je únik státních výdajů, resp. státních dluhů, do mimorozpočtových fondů. Zdůrazňuji: fondů státu. Vždy jsem považoval rozbíjení jednoty veřejných financí formou vytváření fondů vedle státního rozpočtu za tragický omyl, se kterým jsem na počátku 90. let a v jejich průběhu jako ministr financí a předseda vlády bojoval. Nevyhrál jsem.

Všichni chtěli a chtějí „svůj“ fond, protože si myslí, že státní rozpočet není jejich fondem. A navíc dobře vědí, že tento „jejich“ fond není v parlamentu tak ostře sledován, jako státní rozpočet. Proto bují fondy jako Státní fond kinematografie, Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond životního prostředí, atd. Velmi přesně o tom v jednom z minulých čísel týdeníku Echo psala Lenka Zlámalová. Opravdu chtějí všichni, aby byl státní rozpočet jen zbytkovým rozpočtem (či fondem) a aby všechny ostatní fondy (čili také státní výdaje) rostly bez ohledu na ekonomické výsledky naší země? Asi ano.

?Ve svém iracionálním myšlení nejsou nositelé tohoto zhoubného myšlení sami. V minulém čísle amerického čtvrtletníku TheInternational Economy byl otištěn článek známého amerického levicového ekonoma, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, Josepha Stiglitze. Hádával jsem se s ním na nejrůznějších fórech (i písemně), nejčastěji,když jsem ještě jezdil do Davosu. Tam si davoský guru Klaus Schwab naše hádky vychutnával, a proto je dával na program. Stiglitz právě teď vydal článek s názvem „What Debt Problem?“. Buď jaký je problém s dluhem, nebo jaký dluhový problém? Jsem s ním v rozporu v obou verzích překladu.