Minulý týden jsem komentoval zprávu Českého statistického úřadu, že u nás počet cizinců žijících v naší zemi přesáhl jeden milión. (Nikdo samozřejmě nevíme, o kolika cizincích náš statistický úřad neví.) Považoval jsem to za varovné číslo. Trápím se tím, že mnoho lidí u nás – a zejména naše multikulturně uvažující progresivistické politiky – to vůbec nevzrušuje. Nevidí v tom nebezpečí? Nevšimli si tento týden toho, že „Zranění z havárie u Brna byli cizinci“ (nadpis z článku ve středečním deníku Právo)? Neříká jim tato havárie dvou našich (!) autobusů vůbec nic?

Jak uvedl šéf jihomoravské dopravní policie, „ve vozech cestovali cizinci pětadvaceti různých národností, Čech tam nebyl ani jeden.“ Jak je to možné? Mezi těmito dvaceti pěti národnostmi byli i občané Venezuely, Brazílie, Nepálu, Nigérie, Uzbekistánu, Kostariky a dalších vzdálených zemí. Nejen svět se úplně změnil, změnila se i naše země. Jde ale o to, jestli to dostatečně domýšlíme. Vypadá to tak, že to zdánlivě vášnivé debaty v našem parlamentu vůbec neovlivňuje. V nich o budoucnost naší země nejde.

Asi nás netrápí ani ztráta elementárního uvažování některých našich „odborníků“. Stejný deník uvedl na titulní stránce avízo na článek uvnitř deníku v tomto znění: „Lékařka: Mysleli jsme, že sladidla jsou lepší než cukr“. Naivně jsem si myslel, že je to nějaká reklamní kampaň nebo hloupé ambice titulkáře tohoto deníku, protože si vůbec nedovedu vysvětlit použitou první osobu množného čísla, znamenající my, lékaři. To si – doufám – lékaři vážně myslet nikdy nemohli. Tento výrok vyslovila lékařka z Centra podpory veřejného zdraví Státního zdravotního ústavu. Čili žádný laik. I v tomto svém rozhovoru ona sama přímo řekla „skutečně jsme si mysleli, že sladidla jsou lepší náhradou cukru“. Prý v nich není energie, jen sladká chuť. Tito lidé předurčují naše životy? Tito lidé nás léčí?

Paní doktorka nám vítězoslavně sděluje, že „to výzkumy z posledních dvou let problematizují“. Opravdu až z posledních dvou let? Máme takové výzkumy brát vážně? Nejsou to jakési, Evropskou unií subvencované studie, které platí daňoví poplatníci? Paní doktorka mne přesto potěšila. Řekla, že není žádný rozdíl mezi cukrem a medem, „všechno jsou to přidané cukry“.

Prožili jsme dny o co bouřlivějších, o to prázdnějších diskusí v našem parlamentu o tzv. ozdravném balíčku naší vlády, resp. pana Stanjury. Měli bychom začít brát různá čísla našeho rozpočtu vážně. České armádě, možná nikoli české armádě, ale českým kolem armády se pohybujícím aktivistům se pořád zdá, že má naše armáda málo peněz. Nevěřím tomu. Jako předseda vlády i prezident republiky jsem byl svědkem opakovaného nedočerpávání rozpočtů na armádu. Obrana (nebo ministerstvo obrany) rozpočtované prostředky neuměla využít. Nemluvě o tom, že je neuměla využít efektivně.

V náhodně publikovaném článku jsem viděl graf vývoje českého „obranného rozpočtu“ (což je zajímavý novotvar), který začal v roce 2014 číslem 41,1 mld. Kč. Postupně narůstal, i když ještě v roce 2017 byl jen těsně nad padesáti miliardami. V roce 2023 dosáhl hodnoty 101,8 miliard. To je obří vzestup, ale to není všechno. V grafu byl uveden i údaj na rok 2024 (z podkladů Ministerstva obrany ČR), který činí 159,8 mld. Kč. Je sice možné, že při konečném jednání státního rozpočtu na rok 2024 tam tato částka nebude, ale v každém případě to znamená, že porovnáním let 2024 a 2014 (rozpětí jedné dekády) dojde ke zvýšení na téměř čtyřnásobek.

Uvědomují si to občané? Uvědomují si to politici? Samozřejmě došlo k inflaci, od roku 2014 se ceny zvýšily o zhruba 50 %, ale to není zvýšení čtyřnásobné. Je to něčím ospravedlnitelné? Opravdu jsme ve válce? Opravdu bojujeme na Ukrajině? Nebo jenom využíváme války na Ukrajině k enormnímu zvýšení množství peněz, které dáváme na obranu? Měli bychom tato čísla znát.

Doceňuje je naše ministryně obrany, která je zároveň „ministryní“ školství městské části Praha 2? Mám strach, že je z této kumulace funkcí trochu unavená. Proto jela na dovolenou a zmeškala pražskou návštěvu prezidenta Zelenského. Mohla mu také dát nějaké tričko.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause