Už více než dvě tisíciletí chápeme Vánoce jako svátky naděje. Narození dítěte je příslibem pro budoucnost. I ti, kteří do kostela běžně nechodí, jdou ve štědrovečerní noci na půlnoční, doma i v práci si pouští koledy, zapalují adventní svíčky, posílají vánoční a novoroční přání, a to i těm, na které si celý rok ani nevzpomenou. Na chvíli se zastavíme, přerušíme obvyklý spěch a shon, přemýšlíme – nad sebou i nad světem. Dáváme si hezká předsevzetí, bez ohledu na to, že víme, že na ně hned po Novém roce zapomeneme. Chvílí ztišení a zastavení Vánoce jsou. Alespoň pro většinu z nás. Vánoce si proto držme. Nenechme si je multikulturalisty a modernisty všeho druhu vzít.

Letošní Vánoce nám kazí řada věcí. Mnozí je umí i pojmenovat. Nadpis na titulní stránce jednoho našeho deníku říká: „Krizové linky teď řeší samotu, drahotu i válku“. Začnu tím posledním. Vánoce nám kazí válka na Ukrajině, utrpení obrovského množství lidí, ničení životů i materiálních hodnot. Kazí nám je i cynismus, a to nejen těch, kteří ji rozpoutali, ale i těch, kteří ji pro své zájmy nechávají dále běžet, či ji dokonce podporují a tím prodlužují.

Vánoce nám kazí i vysoká inflace, neboli snižování hodnoty našich peněz, ať je máme v peněžence, pod polštářem nebo v bance. Je to nejvyšší inflace ve více než stoleté historii našeho státu. Navíc nepůsobí na všechny stejně. Nestejnoměrný růst cen je velkým přerozdělovačem. Někteří bohatnou, jiní chudnou. Je to přerozdělování, jehož rozsah by si žádná vláda nedovolila provést.

Vánoční klid nám kazí i nejistota ohledně dodávek a cenové dostupnosti energie. Tu způsobila zelená politika Evropské unie i naší, tomu se nevzpírající vlády, která také věří ve zcela nevědeckou doktrínu lidmi způsobeného globálního oteplování. Ta je politikou, nikoli vědou, ač je za ni vydávána.

Vánoční chvíli nám kazí i nevěrohodnost, necitlivost a bohužel i evidentní neschopnost vlády, i všech nabízejících se prezidentských kandidátů. Vláda nás zadlužuje v naší historii nevídaným tempem. Ve svém rozhodování se více ohlíží na velké světové hráče než na své spoluobčany. Důležitější je pro ni pochvala v Bruselu, Berlíně či Washingtonu než v Chomutově, Tanvaldu nebo Valašském Meziříčí. To tu bylo naposledy za komunismu.

Máme přesto cítit naději? Máme být optimisty? Moje odpověď je ano. V průběhu více než dvou tisíc let, které uplynuly od chvíle, kdy se nad Betlémem objevila hvězda, se okamžiky naděje a beznaděje, optimismu a pesimismu mnohokráte vystřídaly. Jsem přesvědčen, že tomu tak bude i nyní. Nepropadejme negativismu. Mějme však před očima realistická, čili splnitelná očekávání.

Vycházejme z toho, že je dnešek, ale i bezprostřední zítřek více méně předurčen, že jsou v krátkém časovém rozmezí možné jen malé, dílčí změny. Bohužel v obou směrech. Dělejme proto už nyní něco pro pozítří a popozítří. Investujme do sebe, jak individuálně, tak jako země. Lepší budoucnost totiž vyžaduje naše pozitivní činy už teď. Zítra už bude pozdě.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause