1. Děkuji za pozvání, pro mne za pozvání poněkud překvapivé. O jaderné energetice jsem veřejně nemluvil už nekonečně dlouhou dobu, na druhé straně – ze všeho, co o tom vím – je zřejmé, že je tato diskuse stále stejná. Zdá se, že jsem nic podstatného nemohl zmeškat.

Jsou pokusy o racionální ekonomickou analýzu, ale jsou i apriorní, často zcela iracionální odsudky jaderné energetiky jako celku. Všemu dala před více než desetiletím korunu německá Energiewende, vyvolaná primárně japonským zemětřesením. Toto zemětřesení dopadlo na úrodnou německou půdu. Ta na něco takového čekala. Tento spor nelze vyřešit odbornou diskusí, v něm musí nastat přetlačení jedné strany či druhé.

Nezačínáme argumentačně o nuly. Stejné to bylo i s dostavbou Temelína před třiceti lety. Argumenty na obou stranách byly v podstatě stejné. Tehdy jsme politickou sílu rozhodnout měli, ale bylo třeba ji využít. To jsme také udělali. Věřím, že by o tom podobně mluvil i můj kolega, tehdejší ministr průmyslu a obchodu, Vladimír Dlouhý.

2. Věcná ekonomická a energetická argumentace byla tehdy jednoznačná. Elektřinu z jaderné elektrárny jsme potřebovali, ale i tehdejší zelené myšlení bylo silné, i když ne tolik jako dnes. Mělo však za sebou jistou aureolu z toho, že si zelení troufali – tehdy ještě ze zcela racionálních důvodů – aktivně vystupovat v závěru komunistické éry proti tragickému znečištění ovzduší, zejména v severních Čechách. Nicméně, spor byl v mnoha ohledech stejný jako dnes.

3. Tlak zelené lobby přicházel tehdy hlavně ze zahraničí, zejména z Rakouska. Rakousko přesvědčilo Evropu, že jadernou elektrárnu nemáme stavět, natož ještě na bázi ruské technologie, která však – jak vidíme i po těch několika desetiletích – funguje dobře. Museli jsme se tehdy obrátit na Spojené státy, a v té chvíli jedinou šancí byl Westinghouse. Šlo ale i o financování, neboť bychom v Evropě nedostali úvěr. Pomohla americká EXIM Bank, a zejména její tehdejší šéf Ken Brody.

Nikdy nezapomenu, jak jsem byl jako předseda vlády u jednoho významného člena americké administrativy ve Washingtonu a on mi řekl: „aby Vás předběhli, už brzy ráno tu byla rakouská vládní delegace a žádala nás, abychom Vám řekli NE“. Našli jsme tam naštěstí spřízněné duše.

4. Významnou roli hrál ještě jeden polozapomenutý faktor. Ve srovnání s dneškem jsme tehdy byli suverénní zemí. Byla to pouze krátká dějinná chvíle. Nebyli jsme ještě v EU, mohli jsme rozhodovat sami.

5. EU byla i tehdy už hodně nazelenalá, ale nebyla Gréta a nebyl Green Deal, a v mechanismu EU ještě neexistovala suverenitu zemí ničící Lisabonská smlouva.

6. Nechci dávat rady, ale moje celoživotní zkušenost mi říká, že je třeba neustupovat z racionální ekonomické (a energetické) pozice, k tomu však nestačí věcná argumentace. K tomu musí být přidána silná argumentace politická. Pro mne to tehdy byla věc zcela zásadní, nevím, je-li to takto zásadní i pro neekonoma Fialu. Resp., vím, že není.

I my jsme tehdy měli složitou tříkoalici. ODS byla zásadně pro, ODA snad také (alespoň její vládní zástupci), lidovci byli vždycky lidovci, ale v tom hlavním konec konců vláda většinou zafungovala jako celek. V dnešní pětikoalici si to nedovedu představit. Tehdy měl i náš ministr zahraničí PhD (či titul CSc.) z ekonomie, nejen ministr financí, ministr průmyslu a obchodu nebo premiér.

7. Jsem si vědom i toho, že dnešní prolobované standardy, nejen zelené, jakoukoli stavbu tohoto typu neuvěřitelně prodražují, a že cena jaderné elektrárny dosáhne astronomické výše. Musí pomoci stát, nesmí se tvářit, že je to úloha a zodpovědnost jedné firmy.

8. Stát musí pomoci nejen finančně. Musí si to vzít jako svůj úkol. Nevím, je-li toho náš dnešní stát, a jeho vláda, schopen.

Václav Klaus, Diskuse s názvem „Budoucnost jaderné energetiky v ČR, výstavba nového bloku nebo nových bloků v jaderných elektrárnách českým průmyslem“, Národohospodářská fakulta VŠE, Praha, 23. února 2023

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause