Cyklus takzvaných hraných dokumentů s názvem „České století“ režiséra Roberta „mikiny“ Sedláčka a historika Pavla Kosatíka  na naší veřejnoprávní televizi v neděli skončil. Tedy doufejme. V onom neuvěřitelném programovém balastu, který Česká televize za naše peníze denně vytváří, se zdálo, že jde o počin vysoce nadstandardní. Jeho závěrečná část tento dojem však zcela zničila.

Polistopadové události a některé jejich protagonisty zobrazila naprosto tendenčně a hlavně tak, aby byly plně v souladu s jejich současnou mainstreamovou interpretací. Jak politickou, tak novinářskou, což je trochu zbytečné připomínat, protože ony se v převážné míře slévají do jednoho dosti smrdutého potoka. Pokusme se krátce objasnit, v čem tento „dokument“ převrací skutečnost, v čem manipuluje s divákem, v čem prostě a jednoduše lže.

EU nejen dnes a zítra, ale prý už i včera

Fakt, že Evropská unie se ustavila tzv. Maastrichtskou smlouvou v roce 1992, se učí i na základních školách. Může nám připadat, že je to informace pro žáky a studenty zbytečná, ale je to tak. V uvedeném dokumentu však naši politici rozumují o Evropské unii už o dva roky dříve. Tedy v době, kdy tento pojem ještě nikdo neznal a nikdo ani pořádně netušil, že někdy nějaká Evropská unie vznikne. Televizní Ján Čarnogurský chce už v roce 1990 mít hvězdičku na vlajce Evropské unie. Jan Švejnar už dokonce v tomtéž roce radí, že máme převzít legislativu Evropské unie, protože to stejně po vstupu budeme muset udělat... (!)

Naprosto znehodnotili vše, co vytvořili – zpochybnili tím totiž i historickou věrohodnost předchozích dílů. Ublížili divákům i sami sobě. České televizi ne, té už nemůže ublížit nic.

A Alexandr Vondra, tehdejší poradce Václav Havla, dokonce říká v srpnu 1990: „Z EU se chodí vyptávat, jestli něco nepotřebujeme?“ Když se probereme z leknutí, musíme se ptát:

a) chybí autorovi scénáře a režisérovi znalosti žáků základní školy?

b) manipulují s námi a nevadí jim ani naprosto fatální nepravdy?

c) myslí si o divákovi ČT, že už zapomněl přemýšlet a proto se obává, že by pod tehdejším názvem Evropská společenství nemusel vědět o co jde?

Možná jde jenom o to, že v tehdejším Evropském společenství byly ještě klíčovými hráči národní státy, a to je v očích dnešní eurokracie skutečnost, kterou by ráda z paměti „euroobčanů“ vymazala. A spřízněných duší má v naší (jejich) ČT až moc.

Ekonomická reforma: oni věděli, ale mlčeli

Na fiktivních dialozích Tomáš Ježka s tehdejším místopředsedou Pithartovy vlády a bývalým vysokým komunistickým funkcionářem Vlasákem se autoři pokoušejí ilustrovat souboj o ekonomickou reformu. Pomineme-li, že soudruh Vlasák mluví spíše jako Sedláčkův guru Miloš Zeman, je to debata o ničem. Přemoudřele se tvářící a hovořící Vlasák reprezentuje něco, co nikdy neexistovalo, tedy nějaký alternativní koncept reformy. Něco, co by skupina ekonomů odkojených marxistickou politickou ekonomií v čele s Waltrem Komárkem dokázala vůbec zformulovat jako náznak nějakého programu.

To by autoři v zájmu základní historické pravdy měli alespoň naznačit. Místo toho se snaží prezentovat Klausovu transformaci jako nepřipravenou, chaotickou, dlouho bezradnou. To je stejně velká mystifikace jako s „přednastartováním“ Evropské unie. Pravý opak je totiž pravdou. Skupina ekonomů kolem tehdejšího ministra financí měla naprosto jasno co nechce, co chce, a velmi rychle se dopracovávala k tomu, jak toho dosáhnout.

Klišé s právníky

„Nejprve musíme mít právní rámec, zákony, bez nich to nejde. To říká i ten váš Friedman“, tvrdí seriálový Vlasák v jednom z rozhovorů a vnáší tím chmury a pochyby do tváře Tomáše Ježka. Tedy diváku, víš, ono se to všechno dělo nezákonně, utíkalo se před právníky, protože v té Klausově privatizaci byly zakódovány nekalé úmysly, to už přeci dávno víme. Tuto stokrát opakovanou lež implicitně tvrdí autoři dokumentu v souladu se současným mainstreamem.

V ČT prostě diváci nesměli vidět skutečného Klause té doby, ale pouze jeho současnou karikaturu, jak ji dodatečně vyprofilovali jeho tehdejší frustrovaní poražení za pomoci jimi ovládaných nebo spřízněných médií.

Zcela zamlčují, že všechny podstatné transformační kroky se prováděly na základě schválených zákonů, že žádná divoká privatizace se u nás nekonala. Jedinou výjimkou byly deníky, například Mladá fronta nebo Hospodářské noviny, kterou se podařilo jejím redaktorům nezákonně převést do vlastních rukou ještě před přijetím privatizačních zákonů.

To, že zákony umožňovaly i nekalá jednání jednotlivců – a někdy šly přímo proti záměrům architektů transformace – bylo věcí tehdejších vládních legislativců řízených dnešním předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Nikoho jiného. Ano, právníci pokulhávali za ekonomy, na rozdíl od nich nebyli na zásadní změny připraveni a zákony často podle toho vypadaly. Za to ale nemůže Václav Klaus. To ale dnes (a již téměř čtvrt století) nechce nikdo z manipulátorů slyšet.

Kupónová privatizace – loupež století?

Nad pasáží věnované kupónové privatizaci se po celou dobu vznáší duch Miloše Zemana, byť jeho jméno vůbec nezazní. Mluví se o špinavých penězích (jak s tisícikorunou investovanou občany souvisí se samozřejmě nedovíme), o tom co bude s podniky po privatizaci, o lákání voličů, o nemožnosti přeměny údajně levicového národa na pravicové liberály.

Vrcholem je vítězoslavné zvolání v samém závěru tohoto dílka, že Slováci kupónovou privatizaci po rozdělení Československa zrušili. Mimochodem, to neudělali příliš dobře. Byla to docela vzrušující hra pro mnohé z nás, kteří jsme to zažili (tuto možnost dostali tehdy všichni), s potenciálně velmi zajímavými finančními efekty. Zcela spravedlivá, pro každého se stejnými možnostmi. A také bez korupce, protože žádný státní byrokrat ji nemohl ani ovlivnit a dokonce ani brzdit. Na kupónovku by proto měli všichni dnešní bojovníci s korupcí s dojetím vzpomínat. Nedělají to, protože jim jde o něco úplně jiného.

Démon Klaus

Václavu Klausovi se pánové Sedláček s Kosatíkem věnovali nejvíce. Výsledkem není pokus o objektivní kritický pohled na jeho osobu, ale jen a pouze velmi nepovedená karikatura. Co se o něm dovíme, jsou jen známé lži a banality šířené po desetiletí jeho havlistickými odpůrci: chce být slavný, nezná podniky, je jenom teoretik, má strach, že ho obejdou, je slepý a hluchý, je přesvědčený že má nárok na úspěch, nezná vesnici, nikdy nebyl na vandru, nežije v reálném světě, vidí jen sebe, obklopuje se adoranty, vyzařuje samolibost a nadřazenost, nezná obyčejné lidi, manipuluje lidi, je narcis.

Celkem dost na jeden dokument trvající něco přes hodinu. Jste-li navíc někdo, kdo měl to štěstí, že mohl s Václavem Klausem nějaký čas úzce spolupracovat, jenom s výrazem naprosté bezmoci zíráte na obrazovku. Vrcholem absurdity je scéna s natáčením rozhovoru pro rozhlas. Sám jsem jich v té době udělal určitě několik desítek. Ano ten člověk, který mluvil do mého mikrofonu se jmenoval Václav Klaus, jako v onom dokumentu, ale byl to někdo úplně jiný.

V ČT prostě diváci nesměli vidět skutečného Klause té doby, ale pouze jeho současnou karikaturu, jak ji dodatečně vyprofilovali jeho tehdejší frustrovaní poražení za pomoci jimi ovládaných nebo spřízněných médií. S Českou televizí na prominentním místě. Dělali to tak dlouho, až tomu nakonec část veřejnosti uvěřila. Autoři seriálu k tomu přiložili další polínko.

Myslím, že zcela zbytečně. Naprosto znehodnotili vše, co vytvořili – zpochybnili tím totiž i historickou věrohodnost předchozích dílů. Ublížili divákům i sami sobě. České televizi ne, té už nemůže ublížit nic. Té lze jenom pomoci. Privatizací (nejlépe kupónovou metodou) nebo likvidací bez náhrady.

Publikováno se souhlasem vydavatele