Problémy evropské kultury, kdysi zvané „kultura bílého muže“, ukázaly v tomto případě v plné nahotě konflikt občana a státu jako držitele a vymahatele obecného, slovy Aristotela, všem žijícím v „obci“ prospěšného a nutného.

Těmito příklady jsou naprosto děsivé výsledky státních maturit. Druhým příkladem je pak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zrušení Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje.

V obou případech bylo konáno a rozhodnuto z ryze formálních důvodů, bez ohledu na škody, které to napáchá.

Je přitom vcelku úplně jedno, zda si v duchu spojujeme výraz „stát je nutné řízené násilí“ třeba s Niccollem Machiavellim a s myšlenkami z jeho práce „Il Principe“ či s názory Karla Marxe. Ten v souladu i s Heglem považoval „stát za organizované násilí“ a odmítal jej v jeho svobodné, tedy „kapitalistické“ formě.

Měli bychom se spíše zamýšlet nad výroky americko-německého politologa Hanse Joachima Morgenthaua, který odmítá ztotožnění vnitřních i zahraničněpolitických cílů státu s takzvanými morálními zákony. A to z důvodu, že politika je vyjádřením mocenského zájmu státu.

Stát zde pak ovšem musíme považovat za orgán vyjadřující a zaručující práva občanů tak, jak to vyjádřil nejpřesněji Aristoteles ve výroku: „Obec je soběstačné společenství rovných za účelem co nejlepšího života.“ Ve smyslu „obec“ rovná se stát.

Morgenthau tedy odvozuje, že politika je autonomní sféra reality, která má vlastní pravidla, a přehnaně morální výstup vede pouze ke špatnému výsledku (viz také třeba Petr Drulák a jeho práce). Evropa, myšleno Evropská unie, ale i náš establishment však naopak trvá na prvém místě vždy na takzvaných „ideově-morálních zákonech“ a důrazně je deklaruje často bez ohledu na logiku, ekonomiku a zájmy vlastních občanů.

V zásadě lze hodně zjednodušeně říci, že stát, a tedy společnost, aby správně fungovaly, musí najít rovnováhu mezi nutným společenským násilím, které zajistí chod uvedeného celku - státu či nadnárodní organizace, v našem případě hlavně EU - a zajištěním osobní svobody občanů a jejich možnosti zasahovat skutečně efektivně do společenského dění.

Přehnaný stát, který se snaží z jakéhokoliv důvodu příliš svazovat a násilím organizovat společnost, likviduje sám svoji základnu a důvod, pro který vznikl. Důvodem pro vznik státu, a tedy i jisté míry potřebného násilí k zajištění funkce, je nutnost zajistit pravidla a systém fungující i při střetávání zájmů jednotlivých skupin, zájmových organizací, zájmů ekonomických i sociálních. A nejen z hlediska momentálního, hlavně z hlediska budoucnosti „politické obce“, tedy státu.

Již jmenovaný Aristoteles položil základ našeho myšlení i konání tím, že stanovil, že „spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Jak však již bylo řečeno, takováto společnost musí být „soběstačným společenstvím rovných“. 

Tento princip se však vytratil a stále více se objevuje vliv skupin, které se snaží být postaveny „nad obyčejnou společností“, kterou považují za nedostatečně uvědomělou či morálně silnou. A prosazují své elitářské myšlení a teoretické ideje do chodu společnosti.

Již Aristoteles říkal: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje (jak si sám myslí, pozn. autora), není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo bůh.“ 

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty