Účastnil jsem se většiny jednání mezi federální, českou a slovenskou politickou reprezentací. Málokterý komentátor si dnes všímá vnitřní dynamiky, kterou proces měl.

Připomeňme stručně, že svorníkem Československa nebyly ústavní instituce, ale Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Jakmile ústřední výbor po listopadu 1989 zmizel, zmizela s ním i moc schopná rozhodovat spory. Ústavně bylo Československo velmi volnou federací. Právo na secesi bylo zakotveno v ústavě. Ve skutečnosti bylo po listopadu potřeba posílit roli centra například Ústavním soudem schopným rozhodovat spory a zásadou, že federální právo má přednost před právem republikovým. To ovšem bylo naprosto nemožné prosadit.

Bonmot Václava Havla o autentické federaci se na obou stranách začal interpretovat jako výzva k jednostrannému přesunu kompetencí z federace na republiky. Ani po střetu Václava Havla s Federálním shromážděním o změnu názvu státu, který se vyvinul ve známou pomlčkovou válku, první rozsáhlý přesun kompetencí nevyvolal politické třenice. Zlom nastal až v srpnu 1990 po jednání v Trenčianských Teplicích, když se ukázalo, že si Slováci představují státoprávní uspořádání podstatně jinak, než byla česká strana ochotna připustit.

Nálada politické elity se vyvíjela mnohem rychleji než nálada veřejnosti. Začaly se rozpadat všechny federální státy existující ve východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu. Politická elita to vnímala velmi citlivě, veřejnost okrajově. Když se osamostatnily pobaltské země slovenská politická reprezentace pochopila, že přišla hvězdná hodina, kdy je možné uskutečnit sen o samostatném Slovensku. Ten tlak příležitosti byl tak velký, že i politici, kteří se považovali za profederální kladli požadavky, které existenci společného státu znemožňovaly. Neexistoval slovenský politik, který by se odvážil prosazovat posílení role centra. Ale bez autority centra nemohl žádný zodpovědný český politik přistoupit na to, aby např. existovala slovenská emisní banka.

Nemá cenu ve stručném komentáři zmiňovat putování po hradech a zámcích v marné snaze dohodnout novou ústavu. Dva roky svobodného politického vývoje stačily na to, aby se v obou národních společenstvích prosadily jejich kulturní a historické odlišnosti. Na Slovensku se prosadila otázka národnostní, v České republice vyrovnání s minulostí. Slovensko vnímalo 20 let normalizace úplně jinak než Česká republika. Zatímco v ČR bylo 20 let normalizace vnímáno jako hluboký úpadek, na Slovensku to byla nejlepší léta moderní historie. Proto také třeba lustrační zákon, který hrál podstatnou roli ve strukturaci politické scény v ČR, na Slovensku žádnou roli nehrál. Naopak zde hrály mnohem významnější roli ekonomické dopady transformace, které se kvůli zcela jiné průmyslové bázi projevily dříve než v českých zemích. Kvůli těmto odlišnostem nemohla vzniknout respektive uspět žádná federální politická strana.

Rozhořčení z neúspěšných jednání na obou stran postupně rostlo. Přesto, kdyby se konalo referendum, s vysokou pravděpodobností by v žádné z obou republik otázka“ jste pro rozpad společného státu“ nezískala víc než 50 % hlasů. Přesto volby v roce 1992 vedly k vítězství politických stran, které měly v názorech na státoprávní uspořádání minimální společný průnik.

Co by referendum změnilo na tehdejší politické konstelaci? Dalo se očekávat, že by se politici výsledku referenda podvolili a slovenská strana přestala prosazovat vznik institucí plně suverénního státu? Nebo česká strana prosazovat strategii „já pán ty pán“ a zacházet se Slovenskem jako s partnerem, když to nedokázala dva roky předtím a musela by kvůli tomu korigovat základní scénář naplánovaných reforem? Myslím, že odpověď je jasná.

V roce 1992 byla otázka státoprávního uspořádání na Slovensku nepochybně otázkou nejvyšší politické priority. Bez jejího řešení bylo nemožné, aby tuto prioritu ztratila. Teprve po rozdělení státu se na Slovensku začaly řešit problémy každodenní politiky: od ekonomických reforem přes budování institucí státu až po zahraniční politiku. I když lze rozumět výtce některých slovenských analytiků, že ponechání Slovenska v rukou Mečiara znamenalo velké riziko, je třeba poznamenat, že snaha udržet Československo mohla znamenat ještě větší vítězství nacionalistických stran v příštích volbách a tím ještě větší riziko zneužití moci než k jakému došlo po volbách v roce 1992. Zbavením se mečiarismu slovenská společnost dospěla. Možná v odolnosti vůči autoritativním vůdcům překonala i českou společnost. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.