Česká kotlina, neleží ani na Severní válečné ose (Berlín – Varšava - Kyjev – Moskva, viz tažení Hitlera do Moskvy) ani na jižní, Balkánské cestě (migrace, Turci), ale obě jí míjejí. Díky tomu, že Česká republika leží mimo dvě hlavní evropské bojové linie, není frontovým, ale týlovým státem se všemi výhodami z této polohy vyplývajícími. v pořadí dobývaných zemí, jsme až úplně poslední „válečnou kořistí“. Tak například: chtěli-li by nás obsadit Rusové, museli by nejprve dobýt Ukrajinu, Polsko a Německo a pak teprve obsadit ČR. Předobraz můžeme najít na konci II. světové války, kdy Československo bylo osvobozeno až po kapitulaci Německa. Identicky to samé platí pro Saracény pronikající k nám z Turecka a Albánie. Dříve než obsadí nás, musejí dobýt celý Balkán a Vídeň. Zdůrazňuji a podtrhuji, že našemu obsazení, ať už ze strany Rusů či Saracénů, musí předcházet porážka vojsk NATO v některé z přístupových zemí. Článek 5 zakladatelské smlouvy NATO o vzájemné pomoci pak nemohou Češi aktivovat z jednoduchého důvodu - poražené vojsko už nám těžko může přijít na pomoc. Odrazí-li vojska NATO útok ještě před branami Česka, článek 5 vůbec nemusíme vůbec aktivovat, protože útočník bude už dávno poražen.

Souhrnně řečeno, samo členství v NATO na naši bezpečnost zásadní vliv nemá, protože vojska NATO bráníce své mateřské země, zároveň brání i tu naši. Pozor, ale i za to platíme! Abychom nebyli černými pasažéry, přispíváme do společného rozpočtu NATO, máme zastoupení v mezinárodních štábech a agenturách, vytváříme síly rychlého nasazení (NRF), provádíme standardizaci a prohlubujeme interoperabilitu výzbroje, techniky, materiálu a našich lidí podle požadavků NATO. Své závazky vůči NATO plníme, ale na oplátku žádné garance, že nám NATO skutečně pomůže, až to budeme potřebovat, nemáme! Představme si, že na země NATO koordinovaně zaútočí Čína, Rusko, Turecko a Irán a NATO bude muset bojovat na více frontách. Nevyhraje-li, těžko nám může přijít na pomoc a garanci naší bezpečnosti NATO naplnit. Garanci na papíře vypadají dobře, jen aby tam také nezůstaly.

Chceme-li skutečně naši bezpečnost zvýšit, uklidněme především situaci s Ruskem. Všechna česká média shodně tvrdí, že nás Rusové chtějí obsadit a vrátit do sféry svého vlivu. Ani ve své nejbujnější fantazii si nedovedu představit, jak a v čem by se náklady na dobytí a obsazení ČR mohly Rusům vrátit, když jen odpálení 71 křídlatých raket Kalibr na Sýrii, stálo Rusko kvalifikovaným odhadem 3,5 až 6,3 miliardy rublů.

Přiznejme si, že pro Rusy nemělo obsazení naše území valného smyslu a nic dobrého jim nepřineslo. Už před sametovou revolucí byl v dubnu 1989 z posádky Oremov Laz ve výcvikovém prostoru Lešť odsunut do SSSR vzdušný výsadkový prapor, v květnu následoval samostatný automobilní prapor a v červnu samostatný ženijní prapor z Olomouce a po té i samostatný prapor chemické ochrany. V roce 1990 měla z Československa odjet ještě 31. tanková divize z Bruntálu. Brzy po sametové revoluci, opustili sovětští vojáci Československo úplně a nemyslím si, že by se chtěli vracet. Česká republika není ani žádná „trofejní“ země ke chlubení, ani žádoucí válečnou kořistí. Obsadit ji je jen ztráta času a peněz.

V souvislosti s Ruskem si naší pozornosti zaslouží námět Rothschildů, v čele s jejich hlavním mluvčím Henrym Kissingerem. Navrhují, aby se Amerika spojila s Ruskem proti Číně, protože Amerika nemá sílu čelit oběma mocnostem naráz. Ruská hrozba, která se v Americe (stejně jako v Čechách) omílá od rána do večera a od večera do rána je záměrně přefouknutá. K tomu, abyste ospravedlnil enormně vysoké výdaje na obranu a bezpečnost, potřebujete opravdu podlého a všehoschopného nepřítele. Ruská hrozba se pro tuto roli hodí naprosto dokonale. Nicméně, Rusko je slabé ekonomicky, takže pro USA není vážnější protivník, což všichni ve Washingtonu samozřejmě vědí. To Čína je jiná váhová kategorie! Jako první narušila nadvládu USA ve výrobě „neviditelných“ stíhacích letounů, udělala velké pokroky v oblasti informačních technologií, má desetkrát více obyvatel než Rusko a důrazně se tlačí na vedoucí pozici světové ekonomiky, zatímco Rusko postupně ze skupiny nejsilnějších velmocí ustupuje. Říše středu nikam nespěchá, netlačí, nesází na dobývání cizích zemí vojensky, ale spoléhá spíše investice a budování infrastruktury v nich (Hedvábná stezka), na své peníze a svůj obrovský vliv v Asijské bance. Čína svým poklidným, ale nikdy nekončícím tlakem pomalu, ale jistě předělává svět k obrazu svému.

A co říci na závěr? Nevím, jak laskavý čtenář, ale já s Henry Kissingerem souhlasím, fandím mu a držím palce. I já bych raději měl Rusko za spojence, než protivníka.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.