Nové úmluvy a směrnice nás mohou donutit trvale přijímat imigranty, a to nejen z důvodu politické perzekuce, ale i klimatických změn a porušování lidských práv, včetně diskriminace pohlaví.

Naprostým neštěstím se ukazuje být Lisabonská smlouva, jíž byly stamiliony Evropanů obejity, aby už o mnoha důležitých národních záležitostech nemohli hlasovat sami, ale rozhodovaly za ně příslušné orgány EU. Lisabonská smlouva umožňuje, aby se například většinovým hlasováním na schůzce ministrů vnitra přerozdělili migranti mezi jednotlivé členské země. Rozhodne se i o tom, že pokud migranty odmítneme, budeme za to pokutováni.

Další hodně nepříjemnou zprávou je, že EU slovanské otroky ze své náruče jen tak nepustí, a to i kdybychom nakrásně chtěli. Staré, Západoevropské státy totiž potřebují východní kolonie jako své „krmelce“. Jen pro srovnání: v roce 2016 od nás odteklo do zahraničí na dividendách 293 miliard korun a vloni už to bylo přes 300 miliard korun. Česká ekonomika je zahraničními vlastníky systematicky „dojena“ a naši politici tomu buď bezmocně přihlížejí, nebo u toho přímo asistují. Nejhorší na tom je, že 80% našeho exportu směřuje do zemí EU, takže stejně budeme – ať budeme či nebudeme členskou zemí EU – muset tancovat, jak Brusel s Berlínem pískají.

Dalším velkým problémem se pro ČR stane i „Sociální direktiva“, kterou před koncem své vlády podepsal premiér Sobotka, jež mimo jiné zarovnává sociální podporu migrantů na stejnou výši v různých evropských státech a odstraňuje tak hlavní příčinu nezájmu migrantů o český azyl. Biblickou „Potopu“ svoji „vítací politikou“ přivolává na Evropu zejména Německo. Soudním rozhodnutím nedávno dovolilo muslimům přistěhovat si k sobě, do německého azylu i svoje druhé a další manželky s ohledem na „zájem jejich dětí“. Muslimští věřící velmi dobře vědí, že plodnost jejich žen je v porovnání s našimi tak velká, že postupný proces nahrazení naší populace svojí, nazývají „Velkou výměnou“. Řeknou vám klidně, ale jasně: „jednoho dne všechno tady bude naše…“. Obávám se, že cestu do pekel jsme už nastoupili a začíná být vhodný čas k tomu rozmyslet si, kam vzít nohy na ramena.

Je věcí každého čtenáře, zda ze sebe chce dělat EU blbce a dojnou krávu. Nízké platy, odlivy zisků, nízké korporátní daně a naopak vysoké zdanění místních občanů s už tak nízkými platy – to je ekonomický koloniální model ve východní Evropě. Pokud jej nechcete akceptovat, je třeba se z české kolonie - alespoň dočasně - vystěhovat. Začněme nejprve s důchodci, což je relativně finančně nejslabší skupina. Ti mohou odejít například na Srí Lanku, do Indie, Vietnamu či na Filipíny a celoročně si tam hřát své „staré kosti“. Na pokrytí životních nákladů jim stačí průměrný český důchod s výjimkou zdravotní péče, která je tam velmi drahá, takže ji musí využívat v ČR. Materiálně na tom budou velmi dobře zejména manželské páry se dvěma důchody. Zůstal-li starší muž sám, může si tam snadno najít pohlednou mladší ženu a být znovu šťastný. Alternativou Asie může být například Střední Amerika, konkrétně Kostarika, Belize a Honduras, nebo africké souostroví Zanzibar, Maroko a Ghana. Střední a vyšší střední třída si v těchto zemích může koupit dům, najmout místní služebnictvo a žít si v přepychu, o němž by se jim doma ani nesnilo.

Pro lidi v aktivním věku se vyplatí přestěhovat se do bohatých USA a Kanady, pokud tam mají připravené zázemí. Donald Trump na letošním Davosu posluchače vyzval: „chcete normálně žít? Převeďte své peníze a svou výrobu do Ameriky“. U ostatních zemí, jako jsou Argentina, Brazílie, Uruguay, Austrálie a Nový Zéland bych byl opatrný. Na závěr bych rád čtenáře upozornil i na všeobecně opomíjené Rusko. Chcete-li spojit bezpečnost, čisté životní prostředí s podnikáním a obchodem, nepřehlédněte například ruskou Altaj (viz mapa).

Altaj leží v hlubokém vnitrozemí Asie a je to nejen bezpečné místo s dostatkem vody a krásnou přírodou, ale setkávají se tu i čtyři ekonomicky významné státy Rusko, Čína, Kazachstán a Mongolsko. Pohodlnější a rozmazlenější Češi by mohli směřovat své kroky do černomořské Soči a potažmo do celého Krasnodarského kraje. Obě lokality, rozhodně stojí za zamyšlení. Jen pro základní orientaci nabídka nemovitostí v Krasnodaru.

A co říci na závěr? Plánujete-li opustit domovskou zemi, je třeba začít s přípravami minimálně s ročním předstihem. Kromě shromáždění všech podstatných informací o cílové zemi, zajištění si tam živobytí, školy a školky pro děti je velmi důležité mít naspořenou finanční rezervu, která pokryje životní náklady minimálně na prvních šest měsíců života rodiny v zahraničí. Přeji šťastnou volbu…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami