3. dubna, den před zasedáním výkonného výboru Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), jež má proběhnout kvůli již notoricky známému salisburskému incidentu, při němž měla být údajně použita otravná nervově-paralytická látka, vydal šéf chemické laboratoře v Porton Downu Gary Aitkenhead překvapivé prohlášení: informoval, že Velká Británie nemůže dokázat, že za útokem bojovou látkou na britském území stojí právě Ruská federace. RF byla přitom z činu Londýnem a priori obviněna, ukvapeně a v rozporu s nejlepšími tradicemi římského práva. Zhruba 3 minuty se snažili novináři ze šéfa Aitkenheada dostat jasné obvinění Ruska. Šéf laboratoře se kroutil jako ještěrka, ale novináři nakonec odešli s nepořízenou.

Londýnská pseudologia fantastica – bájivá lhavost, syndrom barona Prášila

Na celém případu je v první řadě velmi zarážející rychlost, s jakou bylo Rusko obviněno. O to více zarážející je, že samotný Aitkenhead ozřejmil, že jeho úkolem ani vlastně nemělo být zjišťování, zda je Rusko pod užitím látky podepsáno či nikoli, tedy zda „novičok“ ze Salisbury byl „alespoň“ vyroben v Rusku, nebo ne. Onen „ruský podpis“, respektive případná ruská technologie výroby, se při dnešních možnostech soudobých vojenských laboratoří vysledovat dá. Zejména pak tehdy, má-li expertízu provádějící laboratoř možnost srovnání použité látky s referenčním vzorkem. Od devadesátých let XX. století má Západ „s největší pravděpodobností“ (highly likely) možnost disponovat kontrolním vzorkem obsahujícím „ruský podpis“. Právě proto nyní vyjádření Gary Aitkenheada zní silně neuvěřitelně. Čili: Londýn ví, že za incidentem Rusko není. Být Rusko za incidentem, udělal by Putin ze sebe největšího hlupáka. Takto zkušený muž tuto roli ochotně přenechal B. Johnsonovi. Ten sice představuje elitu národa, ale chová se jako buran první kategorie.

Proto jsme slyšeli všechny ty – jak by snad řekla česká exministryně školství Valachová – „nakudrnacené“ verze o tom, že bojová látka měla být tu na klice od domu Skripalových, poté zas v květinách, nakonec možná asi určitě… v pohance, nebo spíš na propisovačce!? Že v domě obětí žijí domácí mazlíčci, kteří vyvázli bez úhony, to anglickému Metropolitnímu Policejnímu Servisu připadá zřejmě normální. Osobně je mi Londýna skoro „líto“, namáhá se tak trapně, až se mu chce napovědět adaptací kdysi slavné písničky: „ […] na skříni, na dveřích, na kamínkách, na pantoflích, na peřinkách, na šálku, na klíči, na hodinkách, tam rád bys všude nalezl, pochválen abys byl, – made in Russia – ,novičok', autorizovaný samotným V. V. Putinem.“

Kterak Boris Johnson vynašel metodiku či „strategii mrtvé kočky“ (prosíme neplést si zde 'Dead Cat Strategy' s 'Dead Cat Bounce', termínem z investic)

Podívejme se v neposlední řadě na to, co stvořil ministr zahraničních věcí Boris Johnson a s čím se vytasil na veřejnost ještě před Zimními olympijskými hrami 2014 v Soči, před tzv. „anexí Krymu“, před zostřením situace v Sýrii… Mister Boris Johnson roku 2013 demaskoval světové veřejnosti západní taktiku politikaření následujícími slovy (cituji z Wikipedie heslo „Dead Cat Strategy“):

„There is one thing that is absolutely certain about throwing a dead cat on the dining room table – and I don’t mean that people will be outraged, alarmed, disgusted. That is true, but irrelevant. The key point is that everyone will shout, ‘Jeez, mate, there’s a dead cat on the table!’ In other words, they will be talking about the dead cat – the thing you want them to talk about – and they will not be talking about the issue that has been causing you so much grief”

V české mutaci by výrok zněl zhruba takto:

„Když hodíte mrtvou kočku na jídelní stůl, můžete si být jisti jednou věcí; nemám zde na mysli to, že tím přítomné urazíte, znepokojíte či otrávíte. To vše se jistě stane, ale celkově to není důležité. Zásadní je zde to, že každý hned začne ječet: ,Kruci, kámo, mrtvá kočka na stole! ' Jinými slovy, lidi si hned začnou sdělovat o mrtvé kočce – budou si myslet, že o to vám jde, aby se o ní hovořilo – avšak ten pravý problém, který vám už nějakou dobu působí bolení hlavy, zůstane bez povšimnutí.“

V ruské lidové kultuře se takové teorii říká „zapustíť dúročku“ – pokusit se udělat z ostatních blbečky sice profesionálně zvládnutým, přesto naprostým žvástáním. Boris Johnson tomu jen přidal punc státní oficiálnosti a komedie plná omylů byla na světě. Mezitím však jisté úlisné státy na základě pomluvy vyhostily ruské diplomaty a strhly zrcadlově pojatou odvetu Ruska. Psychologicky vzato, Západ by se měl Rusku omluvit, nebo by se měl omluvit nestorům římského práva za špatně zvládnutou právní látku.

Zatím to vypadá spíše tak, že Rus je vinen tím, že je Rus a Putin je vinen tím, že se jmenuje Putin. Ve filmu „S tebou mě baví svět“/ ČSSR (1982) Václav Postránecký v roli Michala Adámka říká Pavlu Novému v roli Pepy Bednáře, když ten strašil děti pohádkou o upírech, aby tam „hodil jinej večerník!“ Zkrátka, aby zkusil nějakou jinou pohádku před spaním. Totéž se chce říci Borisi Johnsonovi. Borisi, nemáš pravdu! Borís, ty ně práv! Hoď tam, laskavě, jinej večerník!

Jak by se asi šéf britské MI5 Andrew Parker díval na úpadek české mediální scény, které už nic není svaté. Není za následující písničkou náhodou také Vladimír Putin? Neměly by následovat sankce? Není obsah této počeštěné písničky v rozporu se směrnicemi EU?

Vladimír Franta

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.