Čas oponou trhnul, situace se změnila a silážní  jámy přestaly fungovat. Zaplať pánbůh, říkal jsem si. Konečně snad budeme mít opravdu zdravé a nezávadné potraviny. Ale objevily se supermarkety. Rostly jak houby po dešti a dnes jich máme snad nejvíc v Evropě. Ani jediný nepatří české firmě.

Pak jsem jednou chtěl udělat radost vnukovi a koupil si  v jedné z fabrik na peníze špekáčky. Hodlal jsem je opéci na ohni tak, jako jsem to kdysi dělával dcerám. Neopekl jsem nic. Buřtíky se nad plamenem roztrhaly a vysypalo se z nich cosi, co  nemělo s masem vůbec nic společného. Později jsem zjistil, že to je samá sója, emulgáty a rozemletý odpad včetně kuřecích drápů.

Totéž platilo o veškerých uzeninách, které  se v supermarketech prodávaly. V posledních letech se i v naší, opět až příliš režimu poplatné televizi, objevily zprávy o tom, jak  se omývá zelené maso octem, přelepí se novými daty spotřeby a ten sajrajt se prodává lidem. Přestal jsem v supermarketech kupovat i maso. Jenomže malí poctiví čeští obchodníci byli zlikvidováni nízkými cenami zahraničních supermarketů a teď abychom je hledali pomocí lupy. Tedy ty, kteří ještě přežili.

Budeme podporovat české výrobce, řekli jsme si se ženou a začali nakupovat v českých obchodech, byť tam jsou ceny vyšší. Platilo to i o masu. Začali jsme jezdit do české masny, firmy Novák, kde deklarovali čerstvost masa i masných výrobků. Pravda, je to tam dražší, také je to dál, ale chtěli jsme věřit, že tím pomáháme českým zemědělcům a české firmě a koupíme si nezávadné a čerstvé maso.

Přiblížily se Vánoce a žena chtěla nakoupit dobré maso, a tak jsme k Novákovi zajeli. Líbily se jí tam kotlety, ptala se prodavačky, zdali jsou čerstvé. „My máme  vždycky jenom čerstvé maso,“ zněla  její odpověď a my jich koupili docela hodně. Doma jsme je dali do lednice a na druhý den je žena začala dělat.

Ale ouha, jakmile je rozbalila z papíru, kuchyni zaplavil smrad. Jako tehdy i té siláže. Kotlety letěly do koše. Musely být staré, čerstvé maso by jeden den v lednici muselo vydržet bez úhony. Znamená to, že v touze po zisku se i domácí česká firma snížila k tomu, že staré maso opětovně omývá a vydává za čerstvé. Chová se naprosto  stejně, jako ohromné řetězce.

V létě jsme  se vraceli  z dovolené. Před Vídní jsme za sebou měli tisíc kilometrů, měli jsme hlad a cestu domů. Stavili  jsme se v restauraci na večeři a dali si k ní i kolu. Měla naprosto jinou chuť, nežli má originální Coca Cola prodávaná u nás, daleko lepší. A pak jsem se dozvěděl z oficiálního  vyjádření výrobce, že pro východní trhy se kola vyrábí naprosto odlišnou technologií, například namísto cukru se do ní cpou umělá sladidla.

A tak to je se vším, co se u nás prodává. Prošlé maso, plesnivé sýry, ošizené uzeniny, pančovaná kola, a to již u výrobce. Jen aby výrobci a prodejci vydělali co nejvíce. Mám známého v Mnichově, a ten mi říkal, že u nich by si to žádný řetězec či výrobce nemohl dovolit. Za prvé by dostal takovou pokutu, že by ho to téměř položilo a za druhé by to nikdo nekupoval. U nás je to jiné, my prostě jinou možnost nemáme. Požíváme sajrajty podobné těm silážím, co cpali do krav.

Sakra, copak my nejsme lidé, to si opravdu všichni ti podaření výrobci a prodejci myslí, že jsme jenom nějaký východní dobytek a sežereme všechen hnus, co nám nabízejí? Ale nejen anonymní cizí řetězce, ale i naši, čeští výrobci a prodejci. Necháme si to stále líbit? A kam si máme jít nakoupit, abychom ty jejich blivajzy nemuseli jíst?

Evropská unie diktuje všem členským státům všelijaké, mnohdy i nesmyslné, normy. Jak je možné, že jí  tohle nevadí? Odpovím si sám. Protože jsme pro ně stále občany druhé, neřku-li třetí, kategorie. Póvl, co zkonzumuje všechno. A to nehovořím o cenách a našich příjmech. Máme ty hnusy u nás daleko dražší nežli u sousedů.

Na co tedy máme parlament, vládu a ohromnou armádu státních úředníků, když se nedokáží ani postarat o to, aby se k nám přestalo třeba dovážet z Argentiny desetileté, několikrát rozmrazené  a opět zmrazené, maso? A totéž platí o másle a dalších potravinách.

Jsme přece stejní lidé jako ti, kteří se narodili o pár stovek kilometrů západněji. Nejsme přece žádný dobytek. Tak s tím konečně pojďme něco udělat. Vím, že za současné situace se nedá dělat vůbec nic. I kdybychom všichni vycházeli  každý týden do ulic, s tou pakáží, co nám teď vládne, by to ani nehnulo. Ale proboha dostaňme konečně rozum a spočítejme jim to při příštích volbách. Tedy, pokud ještě vůbec nějaké svobodné volby budou. Mám totiž veliký strach, že se tahle sebranka bude chtít udržet u koryt za každou cenu.

Vladimír Kapal