Jde o zákon č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, derogující zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. Je to zákon rozsáhlý, má čtrnáct věcných částí, novelizuje četné normy jiné. Proto obecně nelze názor na zákon formulovat; jsou v něm ustanovení správná, některá však nadbytečná, protože zákaz kouření, kupř. ve školských, kulturních, sportovních areálech, vyhlásil už majitel nebo provozovatel nemovité věci zejm. z důvodu bezpečnosti (v kině se nesmí kouřit i když už dávno nepoužíváme hořlavý film, tzv. hořák, a vlastně se v nich dávno celuloidový film nepromítá, v Národním divadle nekouříme, protože tam jsou požáry drahé, a po požáru se pak musíme na novou budovu všichni znovu formou lidové sbírky skládat atp.). Některé zákazy jsou bizarní, např. zákaz kouřit v prostoru zoologické zahrady (slonům ad. by to asi vadilo), jiné zákazy jsou podivné (ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb je kouření zakázáno, ale bafat z vodní dýmky můžete – přitom vodní dýmka je mnohem nezdravější než jiné formy kouření).

Veřejnost se zajímá především o ustanovení o zákazu kouření v restauracích, pokud nemají stavebně oddělený prostor vyhrazený ke kouření; to je součást § 8 (Zákaz kouření a zákaz používání elektronických cigaret).

V diskuzi se objevilo několik otázek.

Dá se zákon v této části vnímat jako ohrožení osobní svobody jednotlivce? Myslím, že na problém je nezbytné podívat se šířeji, z hlediska vztahu státu k občanovi. Platí, že kde funguje svobodná dohoda a shoda občanů, není důvod, aby stát do takových vazeb, vztahů vstupoval. Zejména pak ne plošnou restrikcí, absolutním zákazem. Svobodná dohoda občanů v daném případě funguje a fungovat nadále může: Do restaurace, v níž se kouří (není zde oddělený prostor pro kuřáky), občan, který nechce, nechodí. Pokud existuje možnost vyhnutí se konkrétnímu problému (občan nekuřák se kuřácké restauraci, baru atp. vyhýbá), je tedy možnost praktické deklinace, pak státní zákaz nutný není. Navíc plošná restrikce omezuje nejen kuřáky, kteří chtějí do kuřáckých restaurací, barů apod. chodit, omezuje i provozovatele těchto zařízení, tedy podnikatele v jejich podnikatelském záměru a zájmu. Nejvíce diskutovaná část zákona je zbytečná. Když se vztahy upravují ke všeobecné spokojenosti dohodou občanů, stát do nich vstupovat nemá.

Omezuje množství zákonů a nařízení občanské svobody? Každý zákon navíc s sebou zpravidla nese více byrokracie, a ta je vždy fundamentálním omezením občanských svobod; k podstatě byrokracie omezování občanských svobod patří. V nějakém přehledu jsem se dočetl, že před sto lety byl na našem území státním zaměstnancem každý sto padesátý občan; nyní jím je každý pátý občan. Přitom za těch sto let technicko-technologický pokrok, zefektivňující práci, kupředu poskočil výrazně. Potřebujeme tolik úředníků?

Kde vlastně jsou hranice mezi svobodou a pořádkem? Ve sledovaném případě je tato hranice jednoznačná: Nekuřák nechodí tam, kde je ráj kuřáků. Opačně to možné je, pokud nekuřákům kuřáci nečadí pod nos. Jsou tak svobodni oba, řád je dodržen.

Není tento složitý problém politicky zneužíván? Myslím, že nejde o složitý problém (plošný zákaz kouření, viz výše). V politickém soupeření využíván je. Hlavně však je zneužíván k zastírání vážnějších problémů, které je však nelehké a nemožné řešit v krátké době; jde např. o úroveň školství a jeho nedostatečné financování, totéž se týká sektoru vědy, kultury, zdravotnictví ad. Avšak řešit takové závažnější problémy, to chce fištróna a sicflajš, je nutné se jim systematicky a dlouhodobě věnovat. A nepřinášejí okamžitě politické body. Proto je, kvůli získávání rychlých politických bodů, jednodušší, předhodit národu plošný zákaz kouření i tam, kde to je zbytečné; ať se národ baví nebo nadává.

Vladimír Pelc

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.