Před více než čtyřmi desítkami let bylo obtížné veřejně se pochvalně vyjádřit o skupině The Plastic People of the Universe. Dnes je prakticky nemožné se k jejich hudbě vyjádřit kriticky. Tehdejší doba byla a dnešní doba je, v určitém ohledu, časem čarodějnic.

Nedávno jsem se dočetl, že prý se pan Jan Krůta, který byl nyní poslanci zvolen do Rady Českého rozhlasu, v aktuálním čase počátků domovních apod. produkcí uvedené skupiny Plastic, jako odborník, vyjádřil k jejich hudebním produkcím velmi kriticky. Nyní mu to bylo, politicky velmi kriticky, připomenuto. Prý není hoden.

Aby bylo jasno: Jsem zásadně proti tomu, aby byl někdo policejně či dokonce soudně pronásledován a odsuzován za vyluzování hudby – členové skupiny Plastic si to užili (r. 1976).

Avšak nedávno jsem si uvědomil, to jmenovaná skupina vystupovala jako hudební úvod k jedné divadelní hře v Národním divadle, že jsou mnohem horší události, než když Národní divadlo vyhoří; třeba i dvakrát. Postaví se znovu. Jde jen o cihly. Horší je, když se na tamějších prknech provozuje šmíra. Nebo sračák. Jako průměrnému absolventu lidušky (Lidové školy umění, LŠU) z doby před více než padesáti lety (kytara a žestě tenor a baryton) mi bylo při poslechu skupiny The Plastic People of the Universe jasné, že jí vyluzované zvuky mají s hudbou málo co společného, je mimořádně primitivní a texty jsou projevem malomocenství a duševní destrukce. A to na takové produkci byla − zcela jistě dobrovolně povinně − účastna ve velkém počtu školní mládež, -náctiletí. Zkrátka: Jsou mnohem horší události, než požáry Národního divadla. Je tím destrukce kulturního vědomí. Takže ten pan Jan Krůta před lety nenapsal nic nepravdivého. Jenom to, že hudba Plastic je špatná, texty též.

Pochopitelně, že se z vyluzování tónů za falešného zpěvu hloupých textů nemá dělat politická aféra – odsouzení „hudebníků“ Plastic byla právní a politická blbost; z vyluzování tónů za primitivního zpěvu se nemá dělat politická aféra a hlavně kariéra tehdy ani teď – přitom je zřejmé, že pokud by si tehdejší mocenské politické struktury a zejména tajná policie „hudební“ skupiny nevšímala, tak by neexistovala. Tehdy ani dnes. Nikdo by o ní nic nevěděl. Čili jen a jen politické hnojivo bylo a je příčinou jejich slovutného účinkování. Tehdy i dnes.

Aby bylo jasno: Jsem zásadně proti tomu, aby hudební a textová produkce na úrovni sračáku byla – po vyhnání politickými prášky – prezentována jako kumšt.

A tak si dovolím sáhnout do myšlenky citovaného filozofa, a poněkud ji aktualizovat: Doba, v níž se musí věřit, že hudební a textový sračák, je kvalitní, a to jenom proto, že aktivita skupiny v minulost byla a v současnosti je nezřízeně politizována, je legitimní dobou sračáků. A tou dobou je doba současná. Alespoň pokud jde o tzv. hudební skupinu The Plastic People of the Universe.

A teď mě můžete začít upalovat.

Poznámka: Pojem sračák jsme před mnoha lety jako slangový výraz používali k označení textu a čehokoli jiného, co nestálo za nic, co bylo pod veškerou kritiku atp.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele