Nejen já, ale i další kolegové předpokládali, že je to nepovedený vtip amerického přednášejícího, který měl za sebou, stejně jako někteří jeho kolegové, kteří vedli náš výcvik, aspoň dvě túry ve vietnamské válce. Když jsem se osmělil a vznesl dotaz, neboť v roce 1991, kdy jsem tuto stáž absolvoval, se mi jevila získaná svoboda tisku úplně neskutečná proti minulému režimu. Za minulého režimu jsme se naučili díky dennímu tisku číst mezi řádky.

Výše zmíněný instruktor pravděpodobně tuto nebo podobnou otázku čekal, při odpovědi na ni si mě náležitě vychutnal, zda vím, nebo zda je mi známo, kolik zahyne lidí ročně rukou teroristů. Samozřejmě jsem to nevěděl.

Hlubokým hlasem a s patřičnou dikcí sdělil v naprostém tichu, kde by bylo slyšet spadnutí špendlíku na zem, že novináři mají na svědomí více lidských životů než teroristé, a to i nepřímo. Od té doby už uplynulo 29 let, úroveň novinařiny se proměnila v mnohdy hlubokou stoku. Ukázkový příklad, ke kterému se chci vrátit, byla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Co bylo pozoruhodné, jak je zvykem ve slovenských i českých luzích a hájích, unikaly útržky ze spisů určitým novinářům. Tito presstituti už věděli od začátku, kdo je podezřelým, kdo je vrahem. Politický humbuk, který kolem této vraždy nastal, bych mohl přirovnat k vraždě amerického prezidenta J. F. Kennedyho.

Tehdy truchlící Američané věřili, že orgány státu možná vraha vypátrají. Nikdo nezpochybňoval jejich práci. Na Slovensku a samozřejmě v českých médiích bylo předem jasné, že je to politická vražda a jméno hlavního podezřelého se skloňovalo ve všech pádech jako jméno organizátora vraždy. Jak napsal Dostojevský ve svém románu Zločin a trest – tisíc podezření není jediný důkaz. Mimo jiné tohoto mementa by se měla držet také česká justice.

Jsem si jist, že život novináře má stejnou cenu, jako život každého jiného člověka. Smrt tohoto mladého člověka a jeho přítelkyně byla zneužita politicky a směřovala k takzvané majdanizaci, pro méně obeznámené čtenáře, k řízenému převratu ve prospěch zájmů státu, ale určitě ne Slovenska.

Nemám iluze o charakteru politiků napříč stranami a pohlavími, bez rozdílu věku a vyznání, protože většina z nich jedná nikoliv v zájmu občanů, ale jen a pouze v zájmu jich samých. Musím hluboce smeknout před předsedkyní specializovaného trestního soudu, která vynesla osvobozující rozsudek nad podezřelým Marianem Kočnerem. Senát tohoto soudu pod vedením této dámy projevil a také obnovil důvěru v právo. Věřím, že předsedkyně soudu měla nevyvratitelné důkazy, když takto rozhodla, což potvrdil v komentáři soudce Nejvyššího soudu ČR a zopakoval na televizní obrazovce.

Vrátím se teď k výše jmenované novinářské lůze, která nemá nic společného s bývalou klasickou novinařinou. Tím, že jsou závislí na svých mecenáších, majitelích a hlavně ví, proti komu mohou psát beztrestně a nemusí ověřovat zdroje, mají jediný námět – a tím je lež. Mohu uvést několik příkladů. Kunda z Respektu, otrava ricinem třech našich blbů, dále obehrané téma „otrava novičokem“, které se pravidelně recykluje podle potřeby svaté války proti prezidentu Putinovi. Je to už taková nepovedená komedie, ale mocní tohoto světa používají tyto idioty, aby se smáli do obličeje občanům různých zemí. Jak praví jedno české přísloví – Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Závěrem bych chtěl sdělit, že po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové jsem řekl kamarádovi armádnímu generálovi Petru Pavlovi, že politická prohlášení nejsou na místě a že skutečného viníka musí vyřešit příslušný soud, že tím přilévá olej do ohně.

Nedělám si iluzi o korupci ve státních složkách a také o stíhání na zakázku. Také jsem byl jeho součástí. Novinařina byla kdysi prestižním povoláním, tito lidé museli vystudovat fakultu žurnalistiky, dnes se prohlásí novinářem kdejaký blb, jehož čeština je na úrovni žáka 6. třídy zvláštní školy.

Vladimír Ustyanovič